Bylo to velkolepé rozloučení v ohromujících kulisách a s impozantní výpravou. Takové, jaké umějí právě britští králové a anglikánská církev. V tisíc let staré Westminsterské katedrále se národ, svět i rodina v pondělí 19. září rozloučily se svou královnou Alžbětou II.
Sedmdesát let byla jejich panovnicí, jejich Glorianou – všeobecně respektovanou, váženou, ctěnou a obdivovanou vladařkou. Jako by u rakve ozdobené květinami ze všech čtyř částí jejího království, s korunou impéria, žezlem a jablkem, stály za tónů Bachovy Fantasie v C moll, elegií, zhudebněných žalmů a skotských písní, nejen hlavy demokratických států většiny světa a tři desítky korunovaných hlav států evropských i mimoevropských.
Dohromady bylo zváno více než dva tisíce hostů, ale jako by tu byly všechny ty prý až čtyři miliardy lidí, kteří podle odhadů BBC pondělní pohřeb královny Alžběty sledovaly u televizních obrazovek.
Pokud se svět na chvíli zastavil ve čtvrtek 8. září vpodvečer, kdy z Balmoralu přišla smutná zpráva o odchodu královny, monumentální rozloučení znamenalo o jedenáct dní později stejné zastavení. A snad – usebrání.
Dnes to ale nebyla jen zemřelá královna, jíž hosté a diváci vzdávali poctu. Byla to také maminka, babička a prababička, s níž se přicházeli do staroslavného chrámu rozloučit její nejbližší. Byly tu všechny její děti, všechna vnoučata s partnery a byla tu dokonce její pravnoučata – malé děti prince a princezny z Walesu, Williama a Catherine.
Nechyběl devítiletý George, který se jednou stane králem Jiřím VII., ani jeho sedmiletá sestra Charlotte, třetí v pořadí následnictví po otci a starším bratrovi, všichni oblečení ve smutečním.
I oni jsou vychováváni k povinnosti, respektu k tradicím, k řádu představujícímu stabilitu, jistotu a kontinuitu. I oni jsou ostatně jejím ztělesněním – ztělesněním kontinuity, kterou oslavoval celý pondělní církevní obřad. Představoval rozloučení se zesnulou, oslavu života a díla Alžběty II., ale vyjadřoval také novou naději. Jako by byl ve Westminsteru vybudován most mezi dvěma érami.
Byl tu přece Alžbětin nejstarší syn. Ten, který jako jediný nezpíval, když se katedrálou v závěru pohřebního obřadu rozezněla velebná hymna Good Save the King v impozantním aranžmá, tak patřičném pro středověké chrámy. Modlitba za krále.
Královnin prvorozený, stojící v hlubokém pohnutí v kruhu svých nejbližších před rakví své matky, nový král Karel III., vyprovodil matku na její poslední cestu.
Po obřadu v chrámu se pak rakev s královninými ostatky vydala na pouť Londýnem. Trasa od Westminsterské katedrály k Wellingtonově oblouku poblíž Hyde Parku, kudy se následně ubíralo procesí s rakví, vyzvednutou na lafetě, byla dle očekávání obsypaná stovkami tisíc truchlících lidí – do Londýna se jich na královnin pohřeb měly sjet podle některých odhadů dokonce tři miliony.
Ovšem pokud bylo před obřadem v Londýně oblačno a pošmourno, po obřadu zasvítilo na královninu rakev před katedrálou slunce, a koruna impéria se zatřpytila v oslnivém jasu.
Jako by sluneční světlo bylo znamením, že milovaná královna se s božím požehnáním vrací domů. Do Windsoru. Tam, kde byl jen před rokem a čtyřmi měsíci pohřben její milovaný manžel, princ Philip, vévoda z Edinburghu. Právě zde, v kapli sv. Jiří, kde je uložen i její milovaný otec, král Jiří VI., po jehož smrti před sedmdesáti lety převzala vládu, najde nyní místo svého posledního odpočinku i královna Alžběta II.
Do Windsoru ji doprovodí celá její rodina – její nejbližší, kteří se s ní rozloučí ještě při soukromém obřadu, bohoslužbě Odevzdání, kterou v kapli sv. Jiří odslouží arcibiskup z Canterbury. Tam už na rakvi zemřelé panovnice ovšem nebudou ležet její slavné korunovační klenoty. Nyní najdou své místo na oltáři na znamení toho, že královna dokončila svou pozemskou pouť a koruna impéria čeká na korunovaci nového krále, která proběhne pravděpodobně v první polovině příštího roku.
Éru alžbětinskou tím definitivně, nejen symbolicky, střídá éra vlády Karla III.
Bůh ochraňuj krále.
