U Leona Tsoukernika je všechno dvakrát větší a nic není problém. Pokerový král začínal od nuly, v žilách má příměs aristokratické krve a v životě jednu misi – užívat si každou minutu.
Prolog: Lenin v lese
Vidíte? Před Leninem nemůže vyrůst nějaká normální houba. Vedle jsou třeba hřiby, jen se podívejte! Ale Leninovi před nosem ne. Tam bude prostě muchomůrka,“ ukazuje Leon Tsoukernik prstem na červenou jedovatou houbu a vytrvale se směje. Tady bych to na chvíli zastavil.
Tohle snad ani není život, to je spíše scéna z filmu Paola Sorrentina. Projížďka golfovým vozítkem po soukromém pozemku, na jehož metráž byste potřebovali vícero kalkulaček, končí před bronzovým Leninem. „Dříve byl na Kulaťáku, teď je tady a kouká na Moskvu. Je to kus historie, ale samozřejmě taková recese,“ pronese Tsoukernik s dikcí, jako by měla Lenina na zahradě každá druhá rodina, a opět bere do rukou volant golfového vozítka.
To já mám v rukou Masseto 2015 a před sebou jasný úkol – popsat, jak se z imigranta, jenž vystudoval šest tříd základní školy a který v šestnácti letech bez peněz a plánů odletěl do Toronta, stal novodobý car. Obrovský sběratel umění. Majitel největšího pokerového kasina v Evropě. Znalec opery. Člověk, který perfektně mluví pěti jazyky, má 250 hodinek Patek Philippe a na sto metrů pozná vzácnou starožitnost. Toto, drazí čtenáři, není zcela běžný příběh, proto si otevřete dobré víno (nebo koňak) a pojďte poznat muže, který kdyby neexistoval, tak byste si jej snad museli vymyslet.
Dějství první – oběd
Dům Leona Tsoukernika, nutno říct, připomíná spíše galerii, kde se mísí umění všeho druhu. Ze všech stran nám dělají společnost jména jako Jan Zrzavý, Emil Fila, Bedřich Havránek nebo Václav Radimský. Vedle velkých českých malířů tu najdete nábytek z doby biedermeieru, míšeňský porcelán nebo třeba velkou vitrínu se zlatými krabičkami.
„To jsou mistrovské práce britských a evropských šperkařů. Je to jedinečná sbírka, řekl bych ve světovém kontextu. A mimochodem skoro každá ta krabička stojí jako ferrari,“ podotkne Tsoukernik a prstem ukáže na horní část vitríny. „Ale pojďme si dát oběd, pracovat budeme pak,“ hbitě dodá a vyzve k usazení u velkého jídelního stolu.
Mořský vlk, rostbíf nebo trhané kuře s liškami. Volba padá samozřejmě na kuře, protože je z Tsoukernikovy farmy, vzdálené asi dvě minuty jízdy golfovým vozítkem od vchodových dveří jeho velkorysého domu. A ty lišky? Ty zase rostou nedaleko od Lenina. Zatímco soukromý šéfkuchař odvádí náramnou práci a z reproduktorů se decentní hlasitostí line Karel Gott, my máme konečně chvilku zeptat se, jak to vlastně všechno začalo.
Leon Tsoukernik se narodil v roce 1975 v Moskvě do židovské rodiny, a když mu bylo pět let, emigrovali s rodiči do Izraele. „Pak jsem byl krátce v Itálii, a když mi bylo necelých sedmnáct, sbalil jsem si batoh a odletěl do Toronta. To byl rok 1991. Neměl jsem plán ani peníze. Bylo mi všechno jedno. Bylo jídlo, bylo. Nebylo jídlo, nebylo. Chtěl jsem prostě vidět svět.“
Tahle sázka nakonec definovala Tsoukernikův osud. Sedmnáctiletý bystrý kluk totiž začal pomáhat v obchodě se starožitnostmi a velice brzy se rozkoukal. Co víc – zjistil, že má v rozpoznávání hodnoty starých věcí nesmírný talent. Jako se bez školy naučil sám cizím jazykům (od babičky má francouzštinu, zatímco třeba italsky jej naučila opera), i tentokrát se samostudiem stal starožitníkem. Původní majitel mu svěřil vedení obchodu a nakonec i celý obchod, až v něm mladý Tsoukernik fungoval zcela samostatně.
„Začal jsem věci sám nakupovat i prodávat a postupně jsem se učil,“ vzpomíná. V roce 1993 se s kamarádem vydal hledat štěstí do Prahy, kde bujela porevoluční dynamika a slovo příležitost mělo násobně silnější význam než dnes. „Kolega, který měl v Torontu obchod nedaleko ode mě, byl Čech a nabídl mi, že se sem pojedeme podívat. Měl to být týden v Česku… a jsou z toho bezmála tři dekády,“ krčí Tsoukernik rameny.
A pokračoval v tom, co se naučil v Kanadě. Začal pomáhat v tehdy státním obchodě Soluna, který se zabýval starožitnostmi. „V únoru jsem přiletěl, zaklepal jim na dveře a oni mi řekli, že otevřou až v dubnu. Dovedete si představit, že máte obchod a řeknete si, že je venku ošklivě, tak otevřete až v dubnu? Nakonec jsem je přemluvil a otevřeli jsme hned,“ rekapituluje Tsoukernik.
V obchodě v Celetné ulici, o jehož brzké otevření se zasloužil, měl každopádně volné ruce, a tak začal obchodovat. Ve Štupartské ulici se zase toho času nacházel bazar Nina, jedno z mnoha míst, kde se vykupovaly starožitnosti. Tsoukernik si všiml, že před ním každé ráno stojí fronta lidí s různými věcmi, což jeho obchodnímu duchu nedalo.
„Pán, který to tam vedl, začal každé ráno v devět hodin vykupovat a okolo půl jedenácté mu vždy došly peníze, takže lidé obchodovali často i venku mezi sebou. V jednu hodinu po obědě pak začal pan vedoucí prodávat. Jenže on fungoval tak, že něco vykoupil dejme tomu za patnáct stovek a za dva tisíce to prodal. Ta věc ale měla mnohdy hodnotu násobně větší, takže já od něj třeba koupil za dva tisíce stříbrnou mísu, vzal jsem Sidol a pořádně ji vyleštil. V obchodě v Celetné jsem na ni nalepil cenovku 26 tisíc a za 22 tisíc jsem ji ten stejný den prodal. Od 26. února 1993 do konce roku jsem takto v devatenácti letech vydělal svůj první milion. Dolarů.“
V roce 1994 si Leon Tsoukernik otevřel svůj vlastní obchod Decent Antiques v pražských Dejvicích. A zase tím ukázal, že má na příležitosti čich. „V Dejvicích se v té době nacházel soud, kam chodili restituenti pro restituce. Zároveň byli na Praze 6 všichni velvyslanci, což tenkrát byly noblesní osoby s dobrým vkusem, nikoli jako dnes. Například tehdejší americká velvyslankyně Jenonne Walker – neuvěřitelně sofistikovaná dáma.“
„Často mě zvala do své rezidence, kde jsem se seznámil úplně se všemi. Během dvou tří let v Česku jsem znal všechny důležité lidi, včetně Václava Havla, který ke mně chodil nakupovat. A seznámil jsem se s Karlem Gottem, mým velkým životním kamarádem. Byla to naprosto neuvěřitelná doba plná možností. Krásný život.“
Tsoukernik posléze otevřel obchod i v New Yorku, kam vozil věci z Česka. „Hodně byznysu jsem dělal v Silicon Valley nebo třeba v Seattlu, ale nikdo nechtěl kupovat věci od starožitníků ze Silicon Valley či ze Seattlu. Chtěli někoho maximálně z New Yorku, kdo má zázemí v Evropě. To pro ně byl punc kvality. A bylo jedno, že často ani nevěděli, kde Praha je.“
„Když v roce 1999 probíhalo bombardování Bělehradu, volal mi jeden klient, relativně významný miliardář z Montany, a ptal se, jestli jsem v pořádku. Zkrátka Američané,“ směje se Tsoukernik a v reakci na mou objednávku espressa po obědě si u kuchaře objednává espresso dvojité. „Já musím mít všechno double.“
Intermezzo
„Tenhle kluk nikdy nepřehlédne svoji šanci a zásadně se pohybuje v extrémních polohách, ať už jde o život soukromý, obchod, nebo zábavu. V kapse má buď miliony, nebo je tak černý, že zdraví i cizím kloboukem.“ Tak na Leona Tsoukernika vzpomínal ve své naprosto mistrně psané knize Víno z hroznů hudební skladatel Ladislav Štaidl.
A pokračoval slovy o tom, jakou Cukrle, jak Tsoukernika toho času přezdíval, chová zálibu ke hře v kasinu, která oba pány spojila. „Tahle vášeň už Cukrlíka stála hodně a hodně peněz, které naštěstí znovu a znovu vydělal. Co ale vydělat nejde, je zdraví, především pak jeho nervy, které už nutně potřebují údržbáře. Když ten hoch totiž prohrává, je schopen převrhnout hrací stůl na krupiéra a zlomit mu dost důležitou kůstku v chodidle, anebo mě kousnout do ruky, když mu vyhrané peníze odebírám, aby je neprohrál zpátky.“
„Po této konkrétní události odjížděl naprosto opucovaný domů, ochlazuje si horkou hlavu otevřenou střechou ve svém obrovském mercedesu, která zároveň fungovala jako digestoř odtahující kouř z jeho neustále zapálených cigaret. Během jízdy zazvonil telefon a já musel vyslechnout dlouhé smlouvání s americkým klientem, který nakonec za dobrou cenu jeho starožitné zboží koupil. Když Leon domluvil, vyhodil střešním okénkem mobil ven, cigaretu položil do držáku na telefon a spokojeně ujížděl dál.“
To jest Leon Tsoukernik očima Ladislava Štaidla, který s ním několikrát navštívil Las Vegas a roky byl jeho přítelem. Tsoukernik, dnes o poznání klidnější a místo tabákových cigaret kouřící elektronickou alternativu, se k tomu sám vyjadřuje stylem „vyhrály se peníze, prohrály se peníze, ale pořád jsem sbíral umění“. Není zrovna dvakrát výrečný, rozhodně ne vypravěčský typ, ale když jste s ním, chce, abyste se hlavně dobře bavili.
Dějství druhé – pánská místnost
Zábavu lze umocnit v pěkném vinném sklepě a vězte, že v tom jeho by se rozněžnilo srdce každého milovníka vína. Jsou zde ty nejlepší kousky od francouzského Chateau Rothschild po ikonické italské Masseto. A pěkně po ročnících. „Jaký rok máte rád?“ otáže se Tsoukernik, na což reaguji oblíbeným, avšak mladým ročníkem 2016. A neodpouštím si poznámku, že pro mnoho lidí je nepřijatelné pít špičková vína takto mladá.
Tsoukernik se v tu chvíli otočí a skoro až profesorskou dikcí pronese: „Názor lidí je bahno. Na bahně se stavět nedá. Musíte do bahna zavrtat vlastní názor a na tom se dá stavět. Co je lidem do toho, co my pijeme?“ Že ročník 2016 ve sklepě nenašel, ho však mírně rozladilo. Po patnácti minutách, kdy kontroluje dodací listy a skládá přes sebe jednu bednu za druhou, navrhuji diplomaticky otevřít ročník 2015, který se díky jeho práci připomínající vinný tetris objevil.
Tsoukernik se naposledy rozhlédne, zda ta zatracená šestnáctka přece jen odněkud nekouká, a nakonec hluboce vydechne a dodá: „Všechno, co tu vidíte, se může vypít. Nic nekupuju na investici, ani se neomezuji léty čekání. Nedovedu si představit větší škodu než mít víno, které se nepije, auto, kterým se nejezdí, a umění, které nikdo nevidí.“
Když vyjdeme ven ze sklepa, neodpustím si poznámku stran nepříliš teplého počasí, což jen tak mimo řečí vyústí v pozoruhodný střípek, ke kterému bychom se v běžné konverzaci nedostali. „Včera to bylo horší, protože pršelo bočně. Jako v New Yorku, tam nikdy neprší rovně, zásadně bočně. Devět stupňů, pocitově minus dva a vlezlá zima. Když jsem tam žil, často jsem utíkal na víkend na Floridu. Nebo na Saint Thomas na Britské Panenské ostrovy. Tam jsem se mimochodem seznámil s Medou Mládkovou a Karlem Schwarzenbergem. S Medou jsme mohli sedět dlouhé a dlouhé hodiny, pít čaj a mluvit o velkých dílech.“
Protože u Lenina už jsme díky časové smyčce ze začátku byli, netřeba se k němu vracet a můžeme směle do něčeho, čemu Leon Tsoukernik říká pánská místnost. Místnost je každopádně ve skutečnosti hangár. Hangár, kde je vrtulník, desítka supersportovních vozů a hlavně moderní umění za stovky milionů korun. Nechybí Damien Hirst, ale ani česká hvězda posledních let Pasta Oner.
„Já k tomu všemu měl vztah odmalička. Ještě než jsme utekli do Izraele, brával mě tatínek do Treťjakovské galerie. Od té doby už mě umění nepustilo,“ odpovídá Tsoukernik na otázku, odkud tak silná záliba pramení. Jeho tatínek byl mimochodem respektovaný matematik, maminka sovětská mistryně v šachu a babička původní ruská aristokratka, která ho v útlém věku naučila francouzsky, neb francouzština byla jazyk ruské aristokracie.
„Ve Francii mi dodnes říkají white russian, což bylo označení pro ty, kteří stáli při carovi a nepostavili se na stranu bolševiků,“ podotkne Tsoukernik. Hangár, kde sedíme, sloužil původně jen pro vrtulník, což připomínají staré a již nepoužívané koleje uprostřed. „Byl poloviční, ale nakonec jsem ho rozšířil a dal sem věci, které mám rád. Dnes se tu s kamarády scházíme, pijeme víno a řešíme umění.“
A ty vozy? „Jeden z dalších důvodů, proč je mi dobře tady, v Praze nejsou na taková auta silnice. Žádné z nich nebylo v Praze ani jednou,“ vypráví Tsoukernik. Zároveň potvrzuje, že každým z nich skutečně jezdí. Za zmínku stojí, že zatímco v první polovině hangáru stojí Ferrari Testarossa, za nímž následuje zástup Lamborghini, dalších Ferrari nebo limitovaných Mercedesů, na konci se u plošiny pro vrtulník usmívá i původní Škoda 100.
„I na té mám nalítáno dva tisíce kilometrů!“ zvedá prst Tsoukernik. „Normálně si zajedu do Mariánek na kafe,“ usměje se. Úsměvné nicméně je, že se stejnou lehkostí sbalí pár přátel, když se v náhodný den ráno rozhodne, že chce obědvat ve Florencii. „To jsou velké výhody vrtulníku,“ řekne upřímně.
Za tento typ života nicméně nevděčí starožitnostem, nýbrž svému hlavnímu byznysu, na němž skutečně zbohatl – rozvadovskému kasinu King’s. To je dnes největší svatostánek pokeru v Evropě, kam se sjíždí celosvětová špička této velepopulární karetní hry. Koná se zde dokonce evropská odnož nejprestižnějšího pokerového turnaje světa WSOP neboli World Series of Poker. To jen pro kontext.
Česko je díky King’s na pokerové mapě světa a mezi Las Vegas a Monakem další pokerovou destinací, čemuž, když se obcí Rozvadov projdete, se až těžko věří. Za to, že například v říjnu 2019 stálo v jednu chvíli na malém karlovarském letišti sedmnáct private jetů, nemůže nikdo jiný než Tsoukernik, jeho kasino a v něm pořádaný pokerový turnaj.
„Vytvořili jsme destination place. Aby k vám přiletěl člověk, co má své letadlo, musíte nabídnout něco výjimečného. Proto rád říkám, že jsme off-market, mimo trh.“ Člověka nicméně přirozeně napadne, jak se někdo rozhodne vybudovat kasino zrovna na bažinách v Rozvadově. „To se mě ptáte stejně jako svého času Karel Gott. Ten mi na začátku říkal, Leone, proč tady? Ty jsi takový inteligentní židovský kluk, tak proč tady? Vždyť tady na hranicích nás akorát vždy svlékali a trápili. Kdo sem bude chtít? Já říkám, Kájo, já nevím, prostě to postavím tady a budu úspěšný.“
Po miléniu začaly zlaté časy starožitností hnané zejména restituenty a nově zbohatlými mírně blednout a bahnitý pozemek u Rozvadova, který Tsoukernik zakoupil, se tak stal místem jeho nové mise. „Přitom to celé vzniklo náhodou. Pozemek ode mě chtěl tenkrát kdosi koupit, že tam prý postaví kasino. Já jsem si říkal, proč bych to dělal a proč bych si ho nepostavil sám. Navíc, když mám rád hru. Ať tedy lidi hrají u mě, nikoli já u nich.“
Tsoukernik kasino otevřel 26. června 2003 ve tři hodiny odpoledne. Přišlo 76 hostů a podnik vydělal 17 600 eur. Od té doby se to nabaluje jako sněhová koule. Při otázce, jak to šlo v průběhu let, Tsoukernik jen rukou kreslí imaginární stoupající graf. Poslední dva roky byly kvůli koronavirové pandemii samozřejmě horší, ale příští rok už Tsoukernik vidí kasino v zajeté trajektorii.
Slovy čísel to znamená ziskovost EBITDA okolo 46 milionů eur, tedy značně přes miliardu korun. Nakonec tedy, slovy samotného mistra, ani nevadí, že nás tu svého času svlékali.
Dějství třetí – King’s Casino
„Tady Leon, za pět minut poletíme na kasino,“ jsou slova, která Tsoukernik do telefonu říká téměř denně. Mluví se svým pilotem, se kterým ze svého domu do rozvadovského kasina, chcete-li do práce, létá. A tak se najednou otevře velká brána hangáru, Tsoukernik skočí na plošinu a pomocí dálkového ovládání vyjede se svým milovaným strojem ven na heliport. Po vystoupání pár set metrů nad zem lze plně docenit 77 hektarů, na nichž se jeho rezidence nachází.
I z výšky zůstává nicméně vidět celá řada objektů na pozemku, což jsou zejména sochy. Jednou z těch, na které je Tsoukernik vůbec nejvíce pyšný, je od britského umělce Tonyho Cragga. Když v roce 2016 pořádalo petrohradské muzeum Ermitáž unikátní výstavu Craggovy tvorby, tohle bylo dílo z titulní strany následně publikované knihy. Tsoukernik za něj dal v přepočtu více než čtyřicet milionů korun.
Když už se pohybujeme nejen vertikálně, ale i horizontálně, otočí se Tsoukernik z pilotní kabiny a až s chlapeckým úsměvem na tváři jako by si se mnou potvrzoval, že létání je vážně paráda. Ani po dvou dekádách jej neomrzelo. Spíše naopak.
„Pokaždé z toho mám strašnou radost. Vylétnu nad mraky a vidím úplně jiný svět,“ ozve se mi ve sluchátkách. Takto upřímné nadšení Tsoukernik neprojevoval ani ve chvíli, kdy se v hangáru u vína podíval na kurz a zjistil, že jeho 700 bitcoinů od doby, kdy jsme spolu, poskočilo na hodnotě o více než dva miliony dolarů.
Tehdy to jen glosoval slovy: „Teď mám radost, ale jindy to jde zase dolů. Nesmíte si to nikdy moc brát. Středa bude pořád středa.“ Přistáváme u kasina King’s a Tsoukernik se ocitá ve svém druhém domově, což naznačuje i obří dílo Andyho Warhola u vchodu. Ani v kasinu svou bezmeznou lásku k umění nezapře, ačkoli přiznává, že hráči typicky nejsou tou správnou cílovou skupinu.
„U Warhola se zastaví, protože to znají, ale jinak je zaujme máloco. Dokonce jsem tu jednou uspořádal s Michalem Koreckým velkou výstavu Ferrari, a když jsem se přišel podívat, stáli u ní asi čtyři lidi,“ pokrčí trochu smutně rameny, ale vmžiku pokračuje dál kasinem. Tohle jsou vizuální vjemy, které můžete znát jedině z Las Vegas, Monaka, Soči nebo Macaa. Skoro šest tisíc metrů hrací plochy, devítimetrové stropy a interiér ve stylu Fabergého vajec. Všude královská modrá a zlatá barva. Jsou zde hrací automaty, ale dominují jim stoly s ruletou, blackjackem a zejména stoly pokerové, kterých je tu, jak už bylo zmíněno, nejvíce v celé Evropě.
Původní kasino v roce 2003 představovalo jen malý zlomek dnešní plochy, přesto se jeho výstavba prodražila z plánovaných třiceti milionů korun na zhruba sedmkrát tolik. To už nemohl ani zdatný starožitník Tsoukernik zaplatit ze svého. Banky se mu vysmály, a tak musel najít spřízněné duše. Jednou z nich byl Američan Scott Hanna, bývalý vysoce postavený člen konzultační společnosti PwC. Druhou pak podnikatel Richard Kučík. Oba pánové dosypali potřebné zdroje, za což získali v projektu podíly.
Tsoukernik nicméně dodnes drží v kasinu většinu, konkrétně šedesát procent. Do fungování je na denní bázi ale zapojen i americký parťák. „Já umím vydělat peníze, ale neumím je ušetřit, to dokáže Scott,“ směje se Tsoukernik, v jehož hangáru visí mimo jiné sítotisk Pasty Onera říkající „God saves, we spend“. Podobně to bylo i s pětihvězdičkovým hotelem, který Tsoukernik začal u kasina stavět v roce 2016. I tam se stavba násobně prodražila, jenže už šlo o 1,3 miliardy korun. Tentokrát zase pomohla J&T Banka. „Jsou v tomto docela flexibilní,“ pochválí si Tsoukernik.
S dokončením hotelu posunul význam kasina z evropského na celosvětový, neb právě i hotel pomohl tomu, že má King’s licenci na již zmíněné světové pokerové mistrovství. Při tour po areálu, kde se vyjma zmíněného nachází i kadeřnictví a spousta dalších služeb, je zjevné, že kdybyste se tu chtěli zavřít na měsíc, klidně můžete.
Součástí hotelu je i luxusní spa a pro VIP hráče je připravený apartmán s názvem 888 Leon’s Suite. Jak název napovídá, to už je carská záležitost. Na několika pokojích nicméně visí další štítky jako Sam Trickett nebo Tony G. Jestliže poker není vaší vášní, pravděpodobně vám tato jména nic neřeknou, ale můžete je s klidem analogicky přirovnat ke špičkovým hráčům NHL. Jde o jednu z dalších stop globální pokerové smetánky kdesi v Rozvadově.
Při procházení hotelovými chodbami se Tsoukernik najednou zastaví a upřeně hledí na bezprizorní vysavač kousek od výtahů. Značně zrychlí krok a dole u recepce stroze pronese: „Na druhém patře leží jen tak vysavač. Zjistit, kdo ho tam nechal. Zje*at.“ Při této krátké scéně si lze vybavit slova z knihy Ladislava Štaidla o Tsoukernikově horké hlavě. On v tom však vidí své ratio.
„Všechno je o detailech. Nic se nikdy nesmí udělat průměrně.“ Ústřice, chobotnice, jehněčí a rib-eye steak. A jako doprovod Tignanello z roku 2017. Tak zní naše volba v jedné z místních restaurací. „Vidíte? I v tomto to je. Nejsme v michelinské restauraci, ale jsme ve špičkové restauraci. A to stačí, hráči to milují. Od začátku jsem věděl, že nejsem v gaming byznysu, ale entertainment byznysu. Lidi to tu musí bavit. Pak se budou vracet.“
Tsoukernik o tomto podnikání ví všechno a také je jedním z těch, kteří navštívili snad každé dobré kasino na světě a z mnohých z nich si odvezl spoustu peněz. To ostatně dovede, i když si jen tak u příležitosti oslavy narození dítěte jednoho z kamarádů v Rakousku hodí do automatu tisíc eur. V lednu loňského roku to takto udělal, a co se nestalo – trefil jackpot ve výši 1,3 milionu eur.
„I was born ready,“ glosuje své počínání muž, který je ale stejně tak schopný prohrát za večer v pokeru miliony dolarů. Malíř Jiří Anderle o Tsoukernikovi kdysi napsal, že má v břiše ocelovou traverzu. A zjevně měl pravdu. „Miška, idi suda,“ zvolá zničehonic rusky Tsoukernik uprostřed večeře na nenápadného muže v bundě a kšiltovce Ralph Lauren. „To je můj bratr Michael. Nevolal jsem ho dřív, protože jí košer a mě z toho bolí hlava,“ prohodí ve vtipu a představuje nás.
Po vygooglování, že Michael Zukernik je významný hudební dirigent, si říkám, že mě snad na této rusko-židovské geniální rodině nepřekvapí už vůbec nic. Sešli jsme se nicméně den předtím, než ji Tsoukernik celou vypravil do Moskvy do divadla Bolšoj na balet, a tak se dozvídám, že k němu domů ještě stihl dorazit jeho strýc, klavírní virtuos. „Co máte rád za hudbu? On dovede cokoli, vyberte si,“ dává Tsoukernik předzvěst tomu, že večer ještě neskončil.
Skladba Nocturne 20. od Chopina je moje volba, kterou pan domácí předává bratru dirigentovi s prosbou, aby pro strýce připravil a vytiskl noty. „On to zahraje i z hlavy, ale jako každý umělec je trochu praštěný a chce to mít perfektně, tak noty jsou jistota.“ Protože pilot měl od osmé večerní domluvený koncert v Berouně, nestihl nás vzít vrtulníkem zpět, a tak se necháváme k Tsoukernikovi domů odvézt autem, což, soudě podle výrazu na jeho tváři, není něco, s čím by byl zcela spokojený.
Během pětadvacetiminutové cesty vyřeší po telefonu poslední detaily k cestě do Ruska a na e-mail od Sotheby’s ve věci nákupu jednoho jeho díla už ani nemá náladu. Rozjasní se, když si vzpomene, že nás ještě čeká malý soukromý koncert. „Můj strýc se chová mentálně na sedm let, reálně mu je sedmdesát dva a hudebně je to génius. My jsme v rodině trochu autisté a na něm je to znát nejvíc,“ pokrčí s úsměvem rameny.
Epilog – Chopin v domě
Je značně po desáté večerní, když se mi v domě představuje chlapík jménem Gennadij Kabanovič, narozený v Sovětském svazu, ale žijící a koncertující už celá léta v Bavorsku. Vzezřením skutečně důchodce, ale v očích má život mladého hocha a srší důvtipem. „Nikoli kasino nebo peníze, nýbrž já jsem to nejcennější, co Leon má,“ poklepe si spokojeně na hruď a zasedne k zářícímu klavíru Steinway & Sons.
Než však rozehraje Chopina, ještě se otočí na svého synovce. „Když jsme spolu byli tenkrát v té pěkné restauraci, pohostil jsi mě skvělým koňakem. Předpokládám, že ten asi nemáš, že?“ otáže se a jedním okem na mě vypočítavě mrkne. Tohle zafungovalo perfektně. Jakmile Leon Tsoukernik slyší, že něco údajně nemá, vyskočí ze starožitné židle a mizí v útrobách svého domu. A zatímco se klavírní virtuos spokojeně usmívá, Tsoukernik se vrací.
V náručí nese ikononickou červenou krabici, která v sobě ukrývá koňak Louis XIII., a mezi prsty svírá několik sklenic. Člověka nahlas napadne, zda nechce lahev za sedmdesát tisíc korun raději ponechat na jinou příležitost, ale touto dobou už asi víte, jak to tady chodí. „I don’t care, mám jich vzadu dalších deset.“
Jak mimořádný zážitek je Chopin párovaný s Ludvíkem třináctým, zkuste někdy posoudit sami. Jakmile maestro skončí se skladbou, plynule se přesune k Čajkovskému, na němž je ale po chvilce něco podivného, což vrchní umělec jen stvrdí pokynutím hlavy. Po dokončení skladby se na nás otočí a svůj prstoklad blíže vysvětlí.
„To, co jste právě slyšeli, byl Čajkovskij v improvizaci. Podruhé už to nikdy neuslyšíte a ani já bych to neuměl zopakovat. Zažili jste něco, co už nikdo nezažije,“ pronese, aniž by si vůbec uvědomil, že částí svého komentáře popsal život svého synovce. Sice bude totiž pořád ve středu středa, ale i středa má mnoho podob. A u někoho bude výrazně barevnější.
