Věk postoptimální je ten, kdy mládí je opravdu, ale opravdu už v trapu a do důchodu není zas až tak daleko. A pokus zastavit nekompromisně pádící čas bariérou další svatby, mladé manželky a dalšího potomka není tak úplně funkční.
Neděle
„Trochu jsem uklízela a vyndala ti na hromadu pár věcí. Jak říká Marie Kondo, už splnily svůj účel a ty by ses s nimi měl asi nějak důstojně rozloučit,“ pravila mladá a krásná manželka, která krok za krokem přestavuje původní byt, jenž připomínal horskou chatu vyhaslé rockové hvězdy, do podoby rodinného hnízda moderního typu.
„Věcí je tu moc, ta vaše generace byla taková shánčlivá, znám to od našich, my to vidíme jinak,“ doplní rezolutně, když se smutně dívám na sbírku CD a DVD bratru za několik set tisíc, s nimiž se mám podle ženy a Marie Kondo rozloučit.
Sbohem, Tome Waitsi, adieu, Bruci Springsteene, hasta la vista, Manu Chao… Zatlačím slzu v oku a statečně předám sbírku šťastlivci, jemuž mladá manželka už utekla. Proč ale chce vyhodit i ten můj hrníček z koncertu U2 z roku 1998? Co to má znamenat?
Pondělí
„Tati, musím ti něco říct,“ říká významně devětadvacetiletá dcera z prvního z mnoha manželství. „Budeš děda.“ Představa, že já budu super cool děda, vybuzená lahví champagne, do rána vyprchá jako bubliny z toho francouzského nektaru. Budu děda. Basta.
