Jmenuje se Nims a je to Superman. Skutečný žijící superhrdina, který dokázal, že hranice jsou jen v hlavě. Za šest měsíců a šest dnů vylezl Nirmal „Nims“ Purdža na všech čtrnáct osmitisícových vrcholů světa. Předchozí rekord byl téměř osm let. Tři osmitisícovky zvládl za 48 hodin. Co že jste dělali o víkendu vy?
Byl to ten večer, kdy máte všeho a všech plné zuby. Energie? Nula. Nejlepší možná akce? Vypnout. I když v tomhle případě spíš zapnout. Netflix a na něm první zajímavou věc. Snímek 14 Peaks: Nothing Is Impossible. O 101 minut později, ještě se slzami v očích z dojetí a nadšení, je energie zpátky.
Všechno jde! Okamžitě píšu Nimsovi. Please, tohle je můj Project Possible. Uděláme rozhovor? Ticho. Měsíce ticho. Nic. Až pak mail: „No problem!“ Tady je rozhovor s mužem, který bez přehánění posunul hranice lidských možností. A protože horolezci si (i s obyčejnými trekaři, jako je autorka textu) tykají, pokračujeme v téhle rovině.
Co bylo na tom projektu a vylezení všech osmitisícovek za tak krátkou dobu nejtěžší?
Všechno dohromady. Fakt, že nešlo jen o to, vylézt na hory. Musel jsem neustále řešit několik rovin projektu. Dělal jsem fundraising, sháněl peníze, řešil logistiku, povolení pro další vrcholy. Byl jsem na vrcholu jedné hory, a jakmile jsem se dostal dolů, musel jsem řešit další hory a pořád mít všechno v hlavě.
Sociální média, focení, natáčení. Do toho byrokracie, ani už nevím, kolik jsem musel potkat politiků a úředníků, abych získal všechna povolení a projekt se skutečně povedl. Ve stejnou dobu jsem dál i vodil lidi na hory a dělal jim průvodce, abych vydělal další peníze na projekt.
Uměl sis na začátku představit, že to bude tak těžké?
Ano. Věděl jsem, do čeho jdu. Ale taky jsem věděl, že by se to dalo udělat i rychleji, třeba za čtyři měsíce, kdybych měl peníze a nemusel řešit všechny věci okolo. Každopádně jsem v mém případě, kdy jsem měl na začátku jen asi čtvrtinu peněz na celý projekt, počítal s tím, že to zabere sedm měsíců.
O rok později jste s týmem nepálských horolezců jako vůbec první na světě vylezli na vrchol K2 v zimě. Co je těžší, čtrnáct osmitisícovek za půl roku, nebo K2 v zimě?
Určitě čtrnáct vrcholů. Udělat K2 v zimě je pro mě jako meditace. Tam prostě jdeš a vylezeš tam. Ale všechny osmitisícovky? Musel jsem tomu dát všechno. Skončil jsem v práci, prodal dům, abych na to získal nějaké peníze a svůj sen si splnil. Jasně, K2 v zimě je těžká, je tam zima, vítr, těžké podmínky, ale proti čtrnácti vrcholům za sedm měsíců, kde jsem byl jako horolezec, producent filmu, kameraman, organizátor, je to nic. Tohle se vůbec nedá srovnávat.
Co ti lezení dává?
Život. Potřebuju to, jinak bych neexistoval.
