Kolikrát už jste si vyslechli, že jste typický muž, že nezvládáte dělat víc věcí najednou? Multitasking je kontroverzní věc: jedni říkají, že zabíjí efektivitu, druzí, že pokud se řídí určitými pravidly, výrazně šetří čas. Za roky sporů už se na něj nabalilo tolik mýtů a fám, že se pravdy lze dobrat jen stěží. Proto se v Británii nedávno pustili do výzkumu, ve kterém se snaží záhadě jménem multitasking přijít na kloub.
Kdo dělá kancelářskou práci, určitě dobře zná situaci, ve které má na ploše počítače otevřených osm různých oken, dva emailové účty, tři dokumenty, kalendář, dvě „pdfka“ a aspoň jednu sociální síť. Snaží se dělat pět věcí najednou, ale ve skutečnosti se nehne z místa. Tendence k multitaskování se navíc zvyšuje. Podle zdrojů, které uvádí BBC, průměrně 99 procent dospělých Britů minimálně jednou týdně používá alespoň dvě média najednou, nejčastěji televizi a mobil. Tato kombinace sice ještě není tak fatální, ale i tak pochybnosti vědců o užitečnosti podobných situací neustávají.
V psychologii spadá toto dilema do odvětví tzv. chronemiky, vědy o nonverbální komunikaci, která pozoruje, co prozrazuje tělo o člověku, je-li podroben více podnětům naráz. Dosavadní výsledky říkají, že je pro lidi obecně jednodušší dokončit nejprve jeden úkol a pak se vrhnout na druhý, jak už jsme ostatně několikrát doporučovali i my. Je tím tedy záležitost vyřešena? Celé je to trochu složitější.
Čtěte také: Dělat víc věcí najednou ničí vaši produktivitu i váš mozek
Allen Bluedorn ze Stanfordovy univerzity vedl na zmíněné téma výzkum několik desítek let. Přes jeho délku a pečlivost ale ani on nepřišel na nic jiného, než že multitasking je vysoce individuální záležitost. V první řadě je totiž zavádějící už samotný jeho název. Někteří výzkumníci ho chápou jako dvě (a více) zcela souběžné činnosti, zatímco jiní jej definují jako přepínání pozornosti mezi dvěma (a více) úkoly, dokud nejsou vyřešeny. Problém ve skutečnosti spočívá v jevu zvaném zbytková pozornost, protože právě ta pracuje, když se soustředíme na několik věcí současně.
Řekněme, že máte úkol č. 1 a úkol č. 2 a pokaždé, když přejdete od jednoho k druhému, malý zbytek vaší pozornosti je stále ještě zaměřený na ten předchozí. Každé další přepnutí zabírá víc pozornosti, takže prodlevy mezi jedním a druhým jsou delší a delší. Celý proces se značně zpomaluje i věkem, což rovněž staví multitasking do nepříliš lichotivého světla. Jsou tu ovšem i argumenty na jeho podporu.
Pokud jsme totiž pod tlakem nebo máme před sebou opravdu vražedný termín, „vyčistí“ stres z nedostatku času naši mysl rychleji a koncentrace je pak snazší. Multitasking je náročný, když jsou si prováděné činnosti podobné, ale pokud jde o výrazně odlišné aktivity, uskutečňuje se mnohem lépe. V praxi to znamená, že zatímco psaní e-mailu a telefonování vám půjde dohromady mnohem hůř, hra na klavír a mluvení už takový problém nebude. Jsou dokonce i případy, kdy multitasking výsledek ještě zlepšuje. Experiment Floridské univerzity z loňska ukázal, že třeba kombinace fyzické a kognitivní aktivity je velmi přínosná pro oba segmenty (např. cvičení a učení, jízda na kole a cviky na paměť, práce na počítači a poslouchání hudby apod.).
Čtěte také: 10 jednoduchých způsobů, jak být v práci produktivnější
Přibližně dvě procenta z nás pak mají to štěstí, že mohou být označování jako supertaskeři, tzn. jako jedinci schopní oddělit a zároveň provést jakékoliv rozdílné činnosti najednou tak, že jejich pozornost při tom vůbec neutrpí. Největší problém tím pádem spočívá v tom, že málokdo z nás umí vyhodnotit, jestli patří do skupiny, které multitasking prospívá nebo naopak, a ani ti, kterým neprospívá, se mu neumějí úspěšně bránit. I když například píší něco na počítači, stejně u toho kontrolují e-mail, sociální sítě nebo si vytvoří jiný pracovní úkol. Nejedná se o přitom o prokrastinaci, protože všechny takové činnosti směřují k nějakému výsledku. Člověk tím mimoděk způsobuje, že ho původní činnost nepřestane bavit a pořád má motivaci ji dodělat.
Sečteno podtrženo, multitasking má své nevýhody a jsou situace, kdy se nevyplatí, ale v určitých chvílích (stres, více rozdílných činností, kreativní práce) může být velmi prospěšný. Stejně je na každém, jak si vybere. Koneckonců už Nietzsche si v roce 1887 stěžoval, že jestli nás něco zahubí, bude to nedostatek odpočinku.
