Už jednou něco podobného zblízka viděl. Když v roce 2012 ve Velké ceně Singapuru naboural ve své formuli 1 Michael Schumacher, stál Vladimír Rys kousek od toho. Takže když pak o dva roky později v japonské Suzuce ze stejné vzdálenosti sledoval havárii Julese Bianchiho, adrenalin, který v té chvíli zaplavil jeho tělo, ho nezaskočil.
Jenže tehdy to bylo jiné. Rys už při pohledu na Bianchiho formuli, která se téměř v plné rychlosti v zatáčce zapasovala pod servisní bagr a několikatunový stroj nadzvedla jako dětskou hračku, už tušil, že tentokrát je zle. „Jules ještě seděl v kokpitu, tak jsem fotil. Asi po třech minutách jsem ale musel přestat, nešlo to,“ vzpomíná Rys, který je jedním z nejlepších fotografů formule 1 na světě.
Pětadvacetiletý francouzský pilot sice děsivou nehodu přežil, nikdy se ale už neprobral z umělého spánku a o devět měsíců později zemřel. Pro českého fotografa to tehdy bylo poprvé, co v hledáčku svého fotoaparátu po devíti letech v seriálu formule 1 přihlížel smrtelné nehodě.
„Byl jsem v šoku a další tři hodiny jsem nebyl schopný se soustředit na práci. Přišlo za mnou několik agentur, které ode mě chtěly ty fotky koupit, ale já to odmítl. Žádnou z nich jsem nikdy nepublikoval. Dal jsem je jen Mezinárodní automobilové federaci a Bianchiho týmu kvůli vyšetřování té nehody. Nedokázal bych se smířit s tím, že si jdu za ty peníze koupit třeba boty,“ říká Rys.
Jeho snímky ale patří mezi nejžádanější, i když na nich není zachycena žádná tragédie. Osmatřicetiletý fotograf je totiž v elitním klubu zhruba čtyř desítek vyvolených lidí na světě, kteří vlastní plnou akreditaci na sezonu formule 1 a smějí fotit každý závod (druhým českým fotografem, který mezi ně také patří, je Jiří Křenek) nejsledovanějšího motoristického šampionátu.
Austrálie, Bahrajn, Čína, Rusko, Španělsko nebo Monako. Jednadvacet závodů po celém světě a žádný z nich letos Rys nevynechá. V letadle stráví za rok stovky hodin, a když se po závodě vrátí do Atén, kde žije (maminka je Řekyně), pomalu si ani nemusí vybalovat kufr. Protože za pár dní už zase jede na letiště.
Jenže tohle všechno je vykoupené něčím, po čem prahnou miliony fanoušků po celé světě – exkluzivním přístupem na startovní rošt jen pár minut před startem, místem přímo u trati, často několik centimetrů od uhánějících monopostů, pozlátkem milionářského světa formule 1, a nebo dobrým vztahem se čtyřnásobným mistrem světa Sebastianem Vettelem, jehož byl Rys dvorním fotografem.
Zkrátka „dream job“, který je prý těžké získat, a ještě těžší ho udržet. Akreditací na celou sezonu totiž vydává Mezinárodní automobilová federace FIA většinou jen 30-40, a proto si pečlivě hlídá, komu je udělí. „Fotografům většinou trvá roky, než se do formule 1 dostanou, a několik let třeba fotí závody nižší kategorie,“ říká Rys. „Je to velice konkurenční prostředí, většina kontraktů je jen na rok, takže lidé, co dělají formuli, se považují za špičku ve svém oboru,“ dodává.
Sám do exkluzivního světa poprvé nakoukl v roce 2005. Tehdy žil v Německu, pracoval pro fotografickou agenturu Getty a za sebou měl kariéru v českých médiích, pro která fotil hlavně fotbal. Takže když za ním jeho tehdejší šéf v Getty přišel s nabídkou, jestli nechce fotit formuli 1, nejprve to odmítl. Fotbal ho bavil víc. O rok později už ale podruhé říct ne nemohl. Rys proto sedl na letadlo a odletěl do Austrálie na svoji první Grand Prix. A tehdy se mu definitivně změnil život.
„Hned mě to chytlo. Jen si to představte. Stojíte u trati a ta neuvěřitelně silná auta máte přímo před sebou. Tehdy ještě měli motory V8, takže se pod vámi doslova třásla zem. Je to jako virus, kterým se nakazíte, do toho ta vůně benzinu. Dnes už tomu i rozumím, vím, proč piloti projíždějí zatáčku zrovna takhle, takže je to ještě větší zábava,“ rozplývá se český fotograf.
Po čtyřech letech pendlování po závodech se jeho fotografie zalíbily Red Bullu, který má v seriálu formule 1 také své jezdce. Rakouská značka se s Getty dohodla na spolupráci a Rys se stal jejím dvorním fotografem. Když pak o rok později dal v agentuře výpověď a rozhodl se odejít na volnou nohu, bylo logické, že po něm Red Bull okamžitě skočí.
Od té doby je Rys jedním ze dvou týmových fotografů Red Bullu, fotí pro jeho sponzory, ale spolupracuje také s několika časopisy po celém světě a u fotek mimo formuli 1 dál i s Getty. „Cena za fotky se pohybuje od pár eur až po několik desítek tisíc eur, mám ale hlavně smlouvu s Red Bullem, která není špatná, pokrývá náklady a ještě se z toho dá docela dobře žít. Navíc je to z fotografického hlediska splněný sen, takže to nikdy nezevšední,“ usmívá se.
Formule je prý totiž na rozdíl od fotbalu výrazně kreativnější prostředí. „Fascinovalo mě, že jdete a sám si tu svoji fotku prostě najdete, na fotbale jen čekáte, co se před vámi stane. Ve formuli můžete fotit umělecky, krajinku, prostě cokoliv, co si vymyslíte,“ vysvětluje.
Za svou práci sbírá jedno ocenění za druhým – jeho snímek se stal sportovní fotografií roku v Česku a Německu, v Itálii ho zase vyhlásili nejlepším motoristickým fotografem.
„Lidé mi říkají, že hned poznají moji fotku. Když jsem začínal, neměl jsem moc peněz, takže jsem třeba nemohl foťák zavěsit pod střechu haly a musel jsem na to jít jinak. Našel jsem si svůj rukopis, snažím se, aby moje fotky byly originální, takže většinou fotím všude jinde než tam, kde jsou všichni ostatní fotografové. A mám štěstí, že je s tím Red Bull spokojený,“ říká Rys.
Když se loni snažil počítat, kolikrát za rok usedne do letadla, už po půl roce ztratil přehled. Absolvuje prý zhruba 80 až 90 letů ročně, byl u prvního titulu Sebastiana Vettela, kterého zná od jeho patnácti, a ze všeho nejvíc se prý vždy těší do Singapuru a Monaka.
Singapur kvůli nočnímu závodu (Rys rád pracuje přes noc) a Monako kvůli extrémním zážitkům uprostřed stísněného města. „Když stojíte v tunelu a formule kolem vás jede metr a půl daleko, je to nepopsatelný zážitek. Když se ještě používaly motory V8, spousta fotografů ani v tunelu fotit nechtěla, protože to tam byl takový hukot, že na vás vibrovalo i oblečení,“ směje se fotograf.
Nejvíc v euforii je ale prý stejně těsně před startem, kdy fotografové smějí na několik minut mezi už nastartované monoposty. „To jsem úplně v transu. Periferně vidím přicházet jezdce, tamhle jde modelka Naomi Cambell, všichni mají ve tvářích úplně jiný výraz, mísí se jim v nich napětí se strachem a i já mám takové zúžené vidění,“ přiznává.
„Máme spoustu privilegií, jsme blízko glamouru formule 1, někdy ho i zažijeme, občas i paříme na těch luxusních jachtách, takže je hlavně důležité zůstat nohama na zemi, což si myslím, že po 12 letech ve formuli 1 už zvládám. Ona je to totiž taky hodně náročná práce. Když fotím, mám hodně dlouhý den, který začíná na trati v osm ráno a končí v deset večer,“ popisuje Rys. Specifickým znakem téhle práce je i to, že v ní jen stěží narazíte na skutečné přátelství. „Ve formuli se přátelé nevytvářejí, je to zkrátka strašně konkurenční prostředí,“ dodává.
Přesto byste po celém světě našly stovky fotografů, které by Rysovu práci dělali klidně zadarmo, jenže na rozdíl od něj mají smůlu. A český fotograf si to uvědomuje.
„Je těžší se ve formuli udržet, než se tam dostat. Podle pravidel FIA musíme za sezonu vyfotit minimálně 14 závodů a mít několik stovek publikovaných fotek v magazínech po celém světě, jinak o akreditaci přijdeme. A je to také dost drahá záležitost, třeba jen náklady na cestování jsou u mě za sezonu 30-40 tisíc eur, takže něco kolem jednoho milionu korun,“ říká Rys.
„Takže si užívám, že jsem tuhle šanci dostal a radši zatím nepřemýšlím, co bude dál. Fotil jsem už skoro všechno, co jsem vždycky fotit chtěl, ale formule 1 mě z toho baví jednoznačně nejvíc,“ dodává.
