Na půli cesty mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví, kde začínají kokořínské lesy, se nedávno otevřel nejmladší pivovar v Česku. Přesto je mu skoro 500 let – první pivo tady v Lobči totiž uvařili už v roce 1586. Jenže za druhé světové války vůně chmelu a sladu vyvanula a pivovar za komunistů zpustnul. Až teď mu pár mladých architektů vdechl nový život.
„Byla to ruina, kterou nikdo nechtěl,“ vzpomíná Pavel Prouza na rok 2007, když na výletě s manželkou Janou poprvé majestátní budovu uviděl a posléze za 600 tisíc korun koupil. Pivovar s vzácným renesančním jádrem jim změnil život: prodali byt v Dejvicích a s pomocí úvěrů a dotací začali budovu opravovat. Dnes je z ní technická památka a na čepu tu mají desítku, dvanáctku a silné speciály stout.
Pivovar Lobeč jsme zařadili do seznamu míst, která podle nás stojí za víkendovou návštěvu. Víc jich najdete v našem speciálu:
Česko zažívá boom minipivovarů, jen loni vzniklo 50 nových a celkem jich je na tři sta. Ten v Lobči se ovšem vymyká. „Většinou rostou pivovary na místech, kde se nikdy pivo nevařilo. Proto nám záleží na skoro pětisetleté historii tohoto místa,“ dodává Prouza s tím, že časem by vedle výčepu měla vzniknout i restaurace, kam by se jezdilo i za prvotřídním jídlem. „Kdyby nám s tím někdo chtěl pomoct, tak jsme otevřeni spolupráci.“
Lobeč leží mimo hlavní cyklistické trasy, přesto tu každou chvíli nějaký bicykl zastaví. Když přijedete autem (z Prahy je to sem slabou hodinku), čerstvě natočené pivo vám připraví do dvoulitrové pet lahve. Pivo vaří sládek Tomáš Fencl, také původní profesí architekt, se kterým se dal Prouza dohromady, když hledal pro zchátralou budovu využití.
„My nejsme pivovarníci,“ kývá Prouza hlavou směrem k manželce. „Nás původně zajímal hlavně ten objekt a vlastní bydlení. Ale chtěli jsme tomu tady dát nový život a místní se nás pořád ptali, kdy začneme vařit pivo. Takže to do sebe všechno zapadlo.“
Fencl je pivní nadšenec, který si v mládí pivo doma sám vařil a později si dodělal průmyslovku potravinářských technologií v Podskalské – dnes mají Fenclovi a Prouzovi lobečský pivovar půl napůl. Na sedmimilionový rozjezd si půjčili od banky, využili dotace a zbytek dali z vlastních peněz.
Když si lobečské desítky poprvé loknete, hned vám dojde, že chutná jinak. Tohle je o poznání silnější desítka. „Vařím ji na 10,4 stupně, ale vám to tak asi přijde, protože třeba plzeňská desítka je ve skutečnosti devítka,“ vysvětluje Fencl, když do výčepu přikulí další sudy k naražení. Slad bere z nedalekého Mšena a chmel od Žatce, časem by měla být i vlastní voda z pivovarské studně, na níž zatím leží těžký dekl.
Většina uvařeného piva se pochopitelně nevypije přímo v pivovarském výčepu, ale v hospodách v okolí a Lobeč můžete ochutnat i v Praze: například U Primasů (na holešovickém Výstavišti), v Haštalském dědkovi, v bistru Špajz, restauraci Kulový blesk nebo na Žižkově v Pivní rozmanitosti.
Když se lobečský pivovar na konci května znovu probouzel do života, sešlo se na slavnostní otevření tisíc lidí – to je skoro sedmkrát víc, než kolik žije v Lobči obyvatel. Celkem se první den vypily čtyři tisíce piv a novopečení pivovarníci se nestačili divit. „Vůbec jsem nečekal takový zájem,“ přiznává Prouza. Mezi těmi, kdo mu na Facebooku pomohli s propagací, byl známý pražský kavárník Ondřej Kobza, který jezdí relaxovat do vedlejší vesnice. „Ondřej říká, že náš pivovar nemá příběh, ale mýtus,“ směje se Prouza.
K mýtu patří i pivní výstava, kterou Prouza jako vystudovaný historik architektury dal dohromady v prvním patře pivovaru. Z ní se dozvíte, že původní řemeslný vrchnostenský pivovárek rodu Věžníků byl v letech 1894 až 1897 přestavěn v parostrojní provoz (pára poháněla například pumpu čerpající vodu, míchadlo v kádi nebo tzv. kopačku prořezávající mláto) a že zlatá léta prožíval jako akciová společnost počátkem 20. století. Tehdy dosahoval roční výstav 10 tisíc hektolitrů.
Mimochodem, když si výstavu pozorně projedete, zjistíte, že právě v Lobči zanikla v roce 1925 slavná automobilka Laurin & Klement – Václav Klement tu podepsal fúzi po válce oslabeného podniku s plzeňskou Škodovkou.
Od roku 1927 byl lobečský pivovar v majetku Společenského pivovaru z nedaleké Podkováně a pivo se v něm vařilo až do roku 1943. Za komunismu celý areál zpustnul a těžkou ránu dostal i po Listopadu nešetrnou demolicí části budovy. Záchrana pivovaru, se kterou pomohly peníze z ministerstva kultury, Středočeského kraje či evropských fondů, se stala pro Prouzovy životním údělem.
„Úplně se nám změnil život. Byly okamžiky, kdy jsme s tím chtěli praštit, ale jak jednou začnete, tak není tak snadné přestat,“ dodává Prouza.
