Byla polovina října, Robert Sovík seděl mezi fanoušky na tribuně a hlavou mu blesklo, že přesně o tom přece ještě před pár lety snil: nablýskaná O2 Arena, špičkový zápas hokejové extraligy a na ledě jeho Sparta proti Karlovým Varům. Až se té představě musel v duchu usmát.
Čtyřiadvacetiletý blonďák měl ke kariéře profesionálního hokejisty nakročeno slušně. Ve sparťanské juniorce byl kapitánem a s hráči, kteří se teď proháněli před ním v O2 Areně, si dokonce v nejvyšší české soutěži zahrál osm zápasů. Jenže jak sami tušíte, dnes je všechno jinak.
Místo hokejového dresu má Sovík na sobě oblek, žije v New Yorku, nesedí v kabině, ale v kanceláři v 5. patře Rockefellerova centra na Manhattanu, v kapse má diplom z americké univerzity a před sebou slibnou budoucnost ekonoma. Jen kvůli tomu bychom o něm ale ve Forbesu nepsali.
Sovík má totiž kromě toho ještě firmu, která se jmenuje USA Sport & Study a která pomáhá mladým lidem zopakovat i jeho příběh. Tedy studovat na americké univerzitě a zároveň se dál na vysoké úrovni věnovat sportu. A když by z vás nakonec sportovec nebyl, nevadí – kombinace diplomu a sportovní kariéry totiž ve Spojených státech otevírá dveře ke slibné kariéře.
„Studující sportovec je v Americe ceněný, protože sport zlepšuje vaše schopnosti v oblastech, jako je týmová práce, leadership, sebedůvěra nebo stresové situace. Když totiž zbývá do konce zápasu půl minuty a vy jedete sám na branku, na stres jste zvyklý,“ popisuje Sovík. „Když jsou u pracovního pohovoru dva stejně kvalitní kandidáti a jeden z nich je sportovec, většinou si vyberou jeho,“ dodává.
Podobných firem, které vám zprostředkují studium v Americe v kombinaci se sportem, funguje jen v Česku několik. Ta Sovíkova je na trhu něco málo přes rok, a i když díky ní už několik studentů v Americe studuje, patří k těm nejmenším – důvod, proč nás zajímá, ale tentokrát není její velikost nebo obrat. Zajímavější je příběh jejího majitele.
Sovíka už od malička lákala NHL, snil o tom, že si zahraje v nejprestižnější soutěži světa jako jeho idol Paul Kariya, jenže mezi běžnými hokejisty se vymykal nejen svým talentem. Zatímco jeho spoluhráči si po tréninku šli lehnout, on spěchal na přednášku do školy. Studoval Zemědělskou univerzitu v Praze, protože jako jedna z mála v Česku nabízela studium i v angličtině, jenže skloubit studium a profesionální kariéru sportovce v Česku dost dobře nejde – většinou si musíte vybrat jedno nebo druhé.
Takže když Sovíkovi jednou při výklusu ve Stromovce jeho francouzský spoluhráč ve Spartě Yorick Treille vyprávěl o tom, jak před lety studoval a hrál hokej na americké univerzitě, nadchlo ho to. Přesně to potřeboval. „Yorick se nabídl, že zavolá svému tehdejšímu trenérovi, jenže nakonec mi stejně trvalo rok a půl, než jsem se do Ameriky dostal,“ vzpomíná Sovík.
Přísným pravidlům univerzitních soutěžích ve Spojených státech totiž odporovaly Sovíkovy starty za profesionály ve Spartě, byť sám za sparťanské áčko hrál jako junior. „Když jdete na univerzitu, nesmíte mít agenta, sportem si vydělávat a nesmíte mít profesionální smlouvu. Takže jsem nakonec musel jít až do třetí divize, kde nejsou pravidla tak přísná,“ popisuje talentovaný hokejista.
Před třemi lety začal studovat ekonomii na univerzitě Hobart and William SmithColleage, kterou letos na jaře také úspěšně dokončil. Mezitím stihl odehrát přes 70 zápasů v univerzitní lize, hokej už dnes hraje ale jen pro radost. Ještě před dokončením studia se totiž dostal na stáž do společnosti Markit, která se věnuje poskytovaní informací a technologií v oblasti finančních služeb, pro kterou v New Yorku pracuje dodnes.
Zároveň se svým kamarádem založili firmu, která začala zprostředkovávat studium na amerických univerzitách. Později ho Sovík ve firmě vyplatil a dnes v ní pokračuje sám na vlastní pěst.
„Myšlenka je vzít kluka nebo holku, kteří v Česku dělají sport a neví, jestli se mu chtějí dál věnovat profesionálně, nebo jít do školy. V Česku to oboje dělat nejde, ale ve Spojených státech ano. A my jim tím studiem pomáháme prodloužit dobu, kdy se můžou věnovat sportu i studiu, takže se stejně jako já nemusí v osmnácti rozhodovat, co chtějí v životě dělat. Sport je krásný, ale když se věnujete jen jemu, zavře vám to spoustu dalších cest,“ popisuje Sovík.
Předpokladem přijetí na americkou sportovní univerzitu je skvělá angličtina, slušné známky a závodní kariéra v libovolném sportu. „Splnit náročná kritéria může jen člověk, který svůj sport dělá minimálně pět let. Že vás jen něco baví, to nestačí. Na univerzitách v Americe jsou sportovci, kteří by v českých soutěžích byli i bez školy ve špičce,“ říká Sovík.
Jeho firma pak za sumu, která se podle Sovíka pohybuje „v desítkách tisíc korun“, žadatelům pomůže vybrat ideální univerzitu podle sportu, který je na ní číslem jedna, nabídne své kontakty, pomůže vyřešit formality a poradí, jak zvýšit šance na přijetí. Konec konců s tím má její majitel osobní zkušenost.
„Testy se dělají přes internet v Česku. Jedna část je matematika a angličtina, tu musejí udělat i Američané. A protože nejsme anglicky mluvící země, je potřeba mít ještě zkoušky z angličtiny s certifikátem TOEFL. Sportovní dovednosti se pak většinou řeší přes video,“ vysvětluje Sovík s tím, že tuhle proceduru je pro příští školní rok ideální zvládnout do konce letošního prosince, sám to však stihnul i se čtyřměsíčním zpožděním. „S některými školami se dá jednat i individuálně,“ dodává.
Školné na dva semestry vyjde v průměru na 50 tisíc dolarů, běžně se však dá získat i osmdesátiprocentní stipendium, takže se pak roční náklady výrazně sníží, případně úplně odpadnou.
„Když neodejdete studovat do zahraničí, nikdy nezjistíte, jaké máte jiné možnosti,“ říká Sovík. „Já sám jsem tím odboural risk, že mi hokejová kariéra třeba nevyjde. Kdybych vsadil všechno na jednu kartu, mohlo se mi něco stát, kariéra by byla pryč a já bych nic jiného neuměl. To, že jsem šel studovat do Ameriky mi dalo sebevědomí a světový rozhled. Naučil jsem se, že nejlepší investice je pracovat na sobě. Takže vůbec ničeho nelituju,“ říká čtyřidvacetiletý ekonom.
Mimochodem, Sparta tehdy s Karlovými Vary prohrála, takže s nadsázkou řečeno bylo pro Sovíka vlastně lepší, že v té chvíli nebyl se svými kamarády tam dole na kluzišti. „Já bych ale třeba stejně extraligu asi nehrál. Těžko se to posuzuje, ale jsem k sobě upřímný, takže si to nemyslím,“ mávne s úsměvem rukou Sovík.
