Dosáhnout výjimečnosti můžete dvěma způsoby – buď se v systému naučíte chodit o několik levelů líp než ostatní, nebo ho popřete. Sedmadvacetiletý Jaroslav Beck si vybral druhou cestu a taky za to platil. Už na základce ho kvůli jeho nepoddajnosti považovali za tupce, který to nedotáhne dál než na učňák.
Dnes je tenhle rodák ze Strakonic patrně nejúspěšnějším Čechem na poli zvuku – na kontě má hudbu k trailerům největších počítačových her na světě a jeho podpis nesou i televizní upoutávky k hollywoodským trhákům – novému dílu Terminátora a aktuálnímu pokračování ságy Hvězdných válek, které právě běží v kinech.
Kluk, který si od dětství připadal jako Forrest Gump, přitom před pár lety viděl svou budoucnost spíš než v USA, kam se letos stěhuje za prací, u pásu v továrně. Se svými všetečnými otázkami, jimiž zpochybňoval zažité pořádky, a neochotou zařadit se k průměru ostatně jinou pověst než dezorientovaného blázna získat nemohl.
Škola pro něj byla utrpením, protože netušil, k čemu našprtanou teorii využije v praxi – když mu nikdo z učitelů nedokázal vysvětlit, proč existují dva druhy „i“, tvrdošíjně psal jednou do diktátu pouze měkké a jindy zas tvrdé. Stejně nevšedně pojal v šesti letech hru na flétnu – reprodukce toho, co složil někdo jiný, mu oproti vlastní kreativitě přišla jako ztráta času, a tak si hrál podle sebe nebo se skladby učil pozpátku a k tomu všemu myslel, že takhle to má nastavené každý.
S puncem rebelujícího hlupáka žil až do puberty, než mu život obrátily naruby dvě události. Ta první ho vznesla doslova do oblak – s kamarádem začali létat na větroních, a protože byli v partě na strakonickém letišti nejmladší, prošli si tam takřka vojenským drilem včetně mytí záchodů. „To mě naučilo sebedisciplíně a zodpovědnosti – když jsem poprvé letěl sám a nezabil se, pochopil jsem, že můžu něco dokázat, aniž by to chtěli rodiče,“ dává do protikladu k tomu, jak na přání otce strojaře pokračovat v rodinné tradici začal studovat průmyslovku.
Další zlom přišel v patnácti, kdy se náhodou ocitnul na legendárním techno festivalu v Roudnici nad Labem a poprvé slyšel hudbu přes aparáty. „Dostalo mě to tak, že jsem hned druhý den odjel do Prahy a koupil si vlastní gramofony. Akorát jsem se v nich nevyznal, natož abych věděl, co je mixážní pult, takže jsem si pořídil řemínkové, což byl největší plevel na trhu.“ Jenže Jaroslav byl po zvucích doslova hladový a fascinovaný tím, co je možné s nimi dělat. Stovky hodin strávených po nocích zkoušením se tak zhmotnily ve vlastní tvorbě a on se brzy zařadil mezi uznávané dýdžeje.
„Mým snem bylo posunout zvuk dál a tvořit něco, co ještě nikdo neslyšel. Přitom jsem ale věděl, že se v mi to v Česku nemůže podařit. Už proto, že tady není kde se to naučit ani tu nemáme techniku na stejné úrovni jako tam, kde tvoří světová špička.“
Kormidlem přitom otočil paradoxně až ve chvíli, kdy mu k získání titulu na strojní fakultě v Plzni – kterou opět plnil očekávání rodiny – chyběly tři zkoušky. „Věděl jsem, že se něco stane. Buď s hudbou úplně praštím a ‚skončím‘ jako spolužáci ve Škodovce, s hypotékou a dětmi, nebo si za hudbou půjdu – na sto padesát procent,“ vzpomíná na své dilema.
Přes nevěřícné pohledy okolí nakonec vsadil všechno na jednu kartu – zabalil téměř hotovou školu i dýdžejskou práci, koupil si letenku a se svou tehdy bídnou angličtinou odjel naslepo do Oxfordu, kde se nacházel SAE Institute, jeho vysněná škola zaměřená na audio produkci.
Když po příletu zaklepal večer na dveře, otevřel mu poslední člověk v budově a Jaroslav mu vysvětlil, že by tam chtěl studovat. „Zřejmě si myslel, odkud jsem spadnul, přesto mě provedl všemi místnostmi a mně se otevřel úplně jiný svět – poprvé jsem viděl profesionální studio se vším vybavením. Na konci se mě ten člověk zeptal, kdo jsem, tak jsem řekl, že jsem z Čech a že tam chci za každou cenu studovat,“ vypráví, že mu pustil nahrávky vlastních songů z mobilu, na což dotyčný reagoval slovem „zajímavé“, podal mu vizitku a řekl: Tak se stav. Teprve potom zjistil, že mluvil s ředitelem školy.
Tahle událost změnila Beckovi život – po vyřízení formalit, získání stipendia a složení zkoušky z angličtiny se začal naplno věnovat tomu, co ho skutečně bavilo a co mu v důsledku otevřelo dveře k hollywoodským zakázkám.
První úspěch přitom zažil už měsíc po zahájení studia – aby měl v Anglii z čeho žít, přivydělával si skládáním melodií k písním, mimo jiné pro slovenskou zpěvačku Kristinu. Právě tahle díla pak jednou objevil supervizor při čištění plochy školních počítačů. „Byl jsem ve vedlejší výukové místnosti, když jsem uslyšel svoji melodii, a přes sklo viděl, že tam stojí celé vedení školy a poslouchá,“ vzpomíná s dojetím na první pochvalu, která ho utvrdila v přesvědčení, že po cestě plné peripetií je na tom správném místě.
Spíš než teorie, kterou se na škole během dvou let naučil, ho přitom daleko víc posunula praxe a možnost trávit v tamních studiích neomezené množství času, což v Beckově případě znamenalo třeba 17 hodin denně. V té době navíc začal spolupracovat s dalším mladým talentem Pavlem Kacerlem, kterého Forbes loni zařadil do žebříčku 30 pod 30 a který za své vizuální efekty produkované pro hollywoodské filmy získal už dvě nominace na Oscara.
Právě u jednoho z oceněných filmů, Iron Man 3, se domluvili, že Jaroslav pro Pavlovo prezentační portfolio vytvoří originální zvuk. Společné dílo téhle dvojice se brzy rozšířilo po internetu natolik, až si schopností mladého zvukaře všimli i v zámoří. A Jaroslav dostal první zakázku z Los Angeles – vytvořit hudbu k traileru známé počítačové hry Battlefield od společnosti EA Games, která je co do velikosti druhá největší na světě. „Byla to významná hollywoodská zakázka, a navíc něco, co jsem nikdy nedělal. Potil jsem krev, abych se během týdne, kdy jsem vytvořil asi 20 verzí, dostal o deset levelů výš,“ vzpomíná. Což se mu evidentně podařilo, protože brzy dostal k Battlefield další tři zakázky.
Ještě rok po dokončení školy zůstal kvůli navázání kontaktů v Londýně, kde chodil na praxi do postprodukční společnosti Boom Ltd (spolupracovala třeba na Harrym Potterovi) a po večerech dělal na svých zámořských zakázkách, včetně TV traileru pro Star Wars, kdy měl předat v 15 vteřinách celou informaci o filmu natolik mocně, aby přitáhla do kin co nejvíc lidí.
„Dělal jsem na tom s australským zvukařem Generdynem, s kterým jsem už předtím vytvořil hudbu k traileru pro nový díl Terminátora – Genisys. U Hvězdných válek bylo všechno utajené a pod drobnohledem, takže jsme neměli k dispozici ani obraz a na práci jen tři dny. Že si z poptaných zvukařů vybrali u obou filmů nás, je skvělý úspěch,“ říká.
https://www.youtube.com/watch?v=9CJKT1BBBMY
Jeho recept? „V Česku je spousta talentovaných lidí, ale ne každý umí svou práci prodat. Musíte zkrátka udělat věc, která je úplně jiná než ostatní a vyrazí dech aspoň jednomu z lidí, kteří jsou na špici a rozhodují o zakázkách,“ říká, že na jeho úspěchu měla paradoxně lví podíl i nenáviděná škola. „Hnala mě tak stádovitým stylem, že mám od té doby pocit, že musím věci dělat jinak.“
Zrovna nuda přitom Jaroslavovi aspoň letos nehrozí. Před pár měsíci dostal dvě nabídky práce v USA, první na pozici sound designéra od Riot Games, která dělá nejpopulárnější hru na světě League of Legends. Stálé zaměstnání by ale znamenalo konec volnosti, a i proto se nakonec rozhodl pro nabídku Blizzard Entertainment, největší herní firmy na světě, pro niž bude moci pracovat externě – a to nejen na trailerech. A aby měl své sny čím živit, plánuje časem rozjet v zámoří i vlastní byznys a ještě víc spolupracovat s Hollywoodem.
Tenhle člověk má zkrátka našlápnuto, jenže pouhé štěstí za tím podle něj není. „Lidé často nevidí souvislosti, třeba že nemám žádný osobní život, protože na sobě pořád makám. Je to samozřejmě moje rozhodnutí a časem se mi snad podaří zakomponovat do svého života i vztah a rodinu. Kdo by se ale chtěl mým příběhem inspirovat, musí počítat s tím, že se bude muset něčeho vzdát. A že to může bolet.“
