Každou minutu skončí ve světovém oceánu jedno nákladní auto plné plastového odpadu. Tuto hrozivou statistiku má na svědomí hlavně fakt, že náklady na recyklaci plastových materiálů značně převyšují výnosy. A tak se po celém světě zrecykluje odhadem pouhých devět procent veškerého plastového odpadu.
Nový záblesk naděje přináší světu nedávný experiment, ve kterém se týmu čínských vědců podařilo přeměnit nejběžnější druh plastu na znovu využitelný materiál, a to navíc celkem levně.
Výzkumníci z Univerzity Čching-chua v Pekingu zjistili, že za použití katalyzátoru vyrobeného z běžných kovů dokážou rozložit obyčejnou PET lahev na komerčně využitelné chemikálie a vodík.
V článku, který vyšel ve vědeckém časopise Nature Communications, tým výzkumníků prozradil, že pomocí nové metody dokáže vytěžit z jedné tuny PET plastu materiál v hodnotě tří tisíc dolarů.
To je téměř desetinásobek ve srovnání s dosud používanými recyklačními metodami. A právě ekonomická výhodnost by mohla být klíčem k úspěchu v boji s plastovým odpadem.
„Když se nám podařilo z PET plastu dostat čisté krystalické látky, byli jsme všichni nadšení,“ přiznává jeden z členů výzkumného týmu, profesor chemie Haohong Duan.
„Výsledek experimentu dokazuje, že transformace odpadu na využitelné produkty je možná. Tento úspěch nás motivuje k dalšímu zkoumání. Budeme se snažit tuto technologii optimalizovat a hledat nové způsoby, jak ještě rozšířit paletu výsledných produktů,“ dodává vědec.
PET, celým názvem polyethylentereftalát, je nejrozšířenějším polyesterovým plastem. Na světě se ho ročně vyprodukuje sedmdesát milionů tun. Nejčastěji se používá na výrobu běžných předmětů každodenního využití, jako jsou například plastové lahve. Ty údajně tvoří asi dvanáct procent veškerého odpadu v oceánu.
Celkem se ročně na světě vyprodukuje asi 300 milionů tun plastového odpadu, z nichž nejméně 8,8 milionu tun skončí právě v oceánu. Odpadní plasty navíc kromě životního prostředí poškozují i zdraví lidí a úplné dopady plastů na celý zemský ekosystém se teprve snažíme pochopit.
Nový recyklační proces rozkládá PET plast na tři užitečné látky. První z nich je dihydrát mravenčanu draselného, který má komerční využití jako bezpečná náhražka antibiotik používaných na podporu růstu zvířat. Další látkou, která se při procesu z PET plastu uvolní, je kyselina tereftalová, která se používá k výrobě nátěrů a pryskyřic pro kovové součástky. Poslední uvolněnou látkou je malé množství vodíku, který se dá využít jako palivo.
Jak jsme již zmínili, většímu rozšíření dosud známých recyklačních procesů stojí v cestě zejména vysoké náklady. Nový proces by měl být v tomto ohledu mnohem atraktivnější. A jeho cena by se měla nadále snižovat s tím, jak by měla klesat cena elektrické energie v důsledku dekarbonizace energetiky.
„Hlavními faktory, které určují proveditelnost této technologie, jsou náklady na celý proces a výnosy z výsledných produktů,“ říká Duan.
„Náklady závisejí hlavně na cenách vstupních chemikálií, nákladech na technické zařízení a ceně elektřiny. Technické náklady můžeme snížit zvýšením účinnosti katalyzátoru a optimalizací reaktoru. A co se týká ceny elektrické energie z obnovitelných zdrojů, ta rychlým tempem klesá. Pokud bude pokles pokračovat, je to pro elektrokatalytické technologie, jako je ta naše, velmi dobrá zpráva,“ vysvětluje profesor.
PET je jen jedním ze sedmi hlavních druhů plastu. I když se tedy podaří nový způsob zpracování PET plastu rozšířit do zbytku světa, stále zde zůstává šest dalších druhů, které budou i nadále přispívat ke zhoršující se plastové krizi.
Záleží na zodpovědnosti jednotlivých zemí, aby snížily svou produkci plastů. Environmentální a právní skupiny varují, že se situace bude spíš zhoršovat. Společnosti vyrábějící fosilní paliva se s postupující dekarbonizací potýkají s poklesem poptávky a mnoho z nich se údajně chystá přeorientovat právě na výrobu plastů.
Z tohoto důvodu volají některé země a společnosti po nové mezinárodní dohodě o plastech, která by omezila jak jejich produkci, tak jejich používání. Největší producenti plastů, jako jsou například Spojené státy, však zatím tyto snahy odmítají. S největší pravděpodobností za tím stojí intenzivní lobbing ze strany ropného a plynárenského sektoru.
