Je to Rolls-Royce ve světě skla. Novoklasicistní kolekce Splendid sklárny Moser, kterou před 110 lety se svými skláři navrhl Leo Moser a která v Karlových Varech vzniká dodnes. Forbes se byl podívat, jak se rozžhavená sklovina o teplotě 1250 stupňů mění ve sklenici na šampaňské za šest a půl tisíce korun.
Huť, srdce sklárny, šest hodin ráno. Tady všechno začíná. Vlastně to začalo ještě o předešlé noci, kdy kmenaři umíchali kmen podle tajné receptury a taviči lopatami naplnili pánve sklářským pískem a dalšími surovinami. Kmen se pak přes noc tavil v jedné ze tří pecí. Když tak ještě za tmy dorazí první ze dvou směn, může hned začít sklovinu měnit na luxusní skleněné výrobky.
Jan Rasch
Dění u pece připomíná koncert kvarteta. Baňkař, pomocník, mistr a na konci zadák. Parta, která dává sklu život. Jako první přichází se sklovinou do styku baňkař, obvykle nejmladší člen týmu, jehož, když se osvědčí, jednou třeba čeká pozice mistra. Pořád je ale na sklářském začátku.
Jeho úkolem je na píšťalu nabrat a vytvořit baňku, prvotní bublinu ze skloviny, která je základem každého výrobku. Štafetu od něj pak přebírá zkušenější pomocník, který na baňku nabírá to pravé množství skloviny přesně na jednu sklenici. Tu pak sválí, předvytáhne a vyfoukne do dřevěné formy.
Mimochodem, používané formy se vyrábějí přímo v Moseru z bukového nebo hruškového dřeva. I proto za sklárnou roste hruškový sad. Jeho čas ale přijde až za několik desítek let.
Na konec sklářského koncertu nastupuje mistr, který k dokonalosti dotvoří detaily, jakými jsou nožička, takzvaný štýlek, a dýnko, tedy spodní část sklenice. I když lze rodící se sklenku přihřívat, tým má na její výrobu čas v řádu minut. Naprostá sehranost všech je základ.
Jan Rasch
Na úplném konci přichází zadák, který skleničku chytá do speciálních vidlí a odnáší ji pryč. Tempo až na občasné doplnění tekutin nepolevuje. Výsledkem je zhruba čtyřicet skleniček vyrobených během jediné směny.
Z hutě pak hotová sklenice míří na pomalu se posunující pás do chladicí pece, kde se během dvou a půl hodiny postupně zchladí. Na jejím konci přichází i první vizuální kontrola. Pokud sklenka obsahuje například vzduchovou bublinu nebo jinou vadu, její život končí už tady.
Když projde, vyhráno sice ještě nemá, protože další dvě kontroly budou následovat, ale našlápnuto má dobře. Obvyklý tvar sklenice v téhle fázi pořád ještě narušuje uzavřený vršek, jemuž skláři říkají kopna. Zmizí ale brzy. Na brusírně.
„Tady se v jasně určené výšce sklenice po obvodu naškrábne a následně se otáčí před hořákem s ostrým plamenem,“ říká technolog Moseru Martin Prokeš. Pár sekund se nic neděje, ale pak se ozve zvuk puknutí a horní část stačí sundat jako pokličku. V tu chvíli se dá ze sklenice z křišťálového skla už teoreticky napít. Jenže okraje jsou pořád ostré jako břitva.
Její další cesta vede pod ruce dam, které jí dodají první kus vnější krásy – oroplastiku. Tady vzniká základ pro pruh ze čtyřiadvacetikarátového zlata. „Zatímco v minulosti se vzor vyleptával kyselinami, dnes se pískuje, což je mnohem ekologičtější a výsledek je stejný,“ popisuje další krok Prokeš.
Pískuje se ale nadvakrát. Když vznikne pruh po obvodu, sklenička míří do kulírny, kde už na ni čeká jeden ze dvou brusičů ovládajících styl káro, který je pro Splendid typický. Aby byl brus přesný, ještě před broušením si brusič na každou sklenici fixem naznačí, kde se kotouč do sklenice zakousne.
„Zvládl by to i bez fixu, ale práci si tím usnadní,“ vysvětluje Prokeš. Pak už se kulírnou začne ozývat nepříjemný pisklavý zvuk rezonujícího skla, které úpí pod točícím se brusným kotoučem. Během pár minut se na čistém skle rodí brus a objeví se oliva, k níž se ještě vrátíme. A kromě kalichu se na hrany brousí i už zmíněný štýlek.
A oliva? Ta je důležitější, než by se mohlo zdát. Je to totiž oválek zhruba na středu sklenice, do něhož se vypískují například iniciály majitele nebo rodový znak. Co si zákazník přeje, to ruce zaměstnanců Moseru vytvoří. V případě naší sklenice je při příležitosti výročí 110 let edice Splendid písmeno M představující logo sklárny.
Ke sklu z řady Splendid patří zlatý pruh. Když si půjčíme jednu z povídek Šimka a Grossmanna, tak úplně stejně jako k velbloudovi hrb. Ke zlatu pak Moser zkraje osmdesátých let minulého století přidal ještě zdobení platinou. Zlato ale mezi zákazníky vede. Přednost mu jich dává víc než polovina.
Zdobení zlatem ukrývá neznalému velké překvapení. Nanášené zlato totiž není zlaté. Tekutina, která se na sklenici natírá, má hnědou barvu s červeným nádechem. Je to tím, že velký podíl tekutiny představuje okr. Fun fact? Na sklo se nanáší štětcem ze sobolích a veverčích chlupů.
Speciální tekutina se navíc do Karlových Varů dováží z Německa, přičemž se úzkostlivě hlídá, aby obsahovala čtyřiadvacetikarátové zlato, a ne třeba jen dvanáctikarátové. Fun fact číslo dvě: na běžné sklenici je zlata necelý gram.
Nanesení barvy zabere dvě až tři minuty. Poté jdou sklenice na výpal do pece, kde si pobudou sedm hodin při teplotě 550 stupňů Celsia. Stejná operace se pak opakuje ještě jednou. A Splendid v podobě, v jaké ji znají zákazníci, je na světě. Za tu dobu na ni sáhlo přes třicet párů rukou. Ale úplný konec to ještě není. Zbývá leštění. A ani to není obyčejné.
Leštění je činnost, která by se dala dělat strojově, ale v Moseru sázejí na ruce leštiček a jeden archaický nástroj – dřevěnou tyčku se speciálně vytvarovanými kusy achátu a krevelu. První je na hrubé leštění, druhý na doleštění. Na vnější stranu se používá převážně achát, na vnitřní krevel.
„Jenže tyhle kameny se velmi špatně shánějí. Ne že by nebyly, ale musí být z naprosto dokonalého mateřského kamene, protože i vlásenková prasklina by způsobila, že se leštěné zlato poškrábe,“ vysvětluje Martin Prokeš. Na druhou stranu mají životnost desítky let, takže si je leštičky Moseru mezi sebou předávají z generace na generaci.
Stejně jako si z generace na generaci své sklenice z edice Splendid předávají jejich majitelé.
