Její jméno z Forbesu dobře znáte. Patří k nejvlivnějším ženám v českém realitním prostředí. Přes dvacet let se Ilona Mančíková pohybuje v nejvyšších patrech tuzemského byznysu.
Sama ráda vypráví, jak nejprve začínala se správou nemovitostí – v době, kdy se ještě pronajímaly kanceláře za německé marky. Později se s tehdejším manželem podílela i na řadě známých developerských projektů v centru Prahy.
Mezi její srdeční realizace patří třeba Palác Dlouhá se známou Gurmet pasáží, citlivá rekonstrukce historického domu na adrese Pařížská 26, kde dnes sídlí například společnost EPH či butiky značek Rimowa a Loro Piana, Rezidence Masná 15 nebo Havlíčkova Plaza naproti Masarykovu nádraží. A tak by se ve výčtu dalo pokračovat.
Vedle nemovitostí je její velkou vášní i design, umění – a taky sport. Kdo Ilonu Mančíkovou zná, zná i její tradičně perfektní fyzickou kondici a zdravý životní styl, který je s touhle velmi štíhlou a atletickou dlouhovláskou spojený snad odjakživa.
O to víc letos v únoru šokovala Ilona Mančíková na svých sociálních sítích zprávou, v níž se rozhodla zveřejnit svou nedávno zjištěnou zdravotní diagnózu.
Rakovinu plic.
Ve 43 letech na ni přišla naprostou náhodou. Jako celoživotní nekuřačka byla v šoku. Únavu v poslední době připisovala spíš přepracování, zhoršené fyzické kondici a taky před časem prodělanému covidu. Nález lékařů byl ovšem mnohem závažnější, než čekala. Nádor na plicích.
Dnes už má Ilona za sebou pětihodinovou operaci, během níž jí lékaři odebrali celý levý horní plicní lalok a mízní uzliny, následnou léčbu i rekonvalescenci, kterou zvládá prý až překvapivě dobře. A dobrá je naštěstí také její prognóza.
Na svou diagnózu ovšem přišla jen díky rozhodnutí absolvovat screening, o kterém většina lidí v jejím věku nemá ani ponětí. A tak se rozhodla se o své nemoci i léčbě mluvit nahlas.
„Prevence, ale taky osvěta je důležitá. Málo se o ní mluví. Zvlášť v dnešní době. Lidé si vůbec neuvědomují riziko. Ač se každý třetí Čech během svého života setká s onkologickým onemocněním, slovo rakovina děsí a toto onemocnění je stále tabu. V mém případě byla přitom včasná léčba zcela zásadní. Později už by bylo – pozdě. Fatálně pozdě,“ vypráví Ilona Mančíková.
A tak jsme ji požádali, aby svůj příběh odvyprávěla čtenářům Forbesu svými slovy. A Ilona souhlasila.
„Ale já přece nekouřím.“
Tohle jsem vyhrkla poté, co prošedivělý radiolog vyslovil tu děsivou diagnózu.
Rakovina plic.
Vybavily se mi ty příšerné obrázky na krabičkách cigaret s nápisem kouření škodí zdraví.
„Cože? To není možné.“
Je mi 43, nikdy jsem nekouřila, ani s kuřákem nežila. Nikdo v naší rodině nikdy nekouřil. Poměrně zdravě se stravuji, piji zeleninové šťávy, cvičím jógu, začala jsem s meditací, snažím se kontrolovat stres, ubrala jsem i v práci.
Chodím pravidelně na preventivní prohlídky na gynekologii, na vyšetření prsou.
Krevní testy mám v pořádku.
To musí být omyl!
Střih.
Pár měsíců zpět.
Vrátila jsem se ze sabatical pobytu v Kostarice.
Syndrom vyhoření, vyčerpanost z práce, zklamání s fungováním s partnerem ve firmě, osobní život v tu dobu měl taky trhliny, nic mi nedávalo smysl. Tak nějak jsem se cítila prázdná a nenaplněná, když jsem odlétala jen s letenkou tam. Strávila jsem tam neuvěřitelné skoro čtyři měsíce dobrodružství, poznávání nádherné země, a především sama sebe.
Po návratu jsem totálně změnila svoje stereotypní chování. Téměř celý pobyt jsem nepila alkohol, nejedla maso, denně se aktivně hýbala, cvičila jógu, začala jsem surfovat, překonávala své strachy a obavy, meditovala, četla, začala se dívat na věci jiným úhlem a hlavně se nestresovala. Cítila jsem se skvěle. Fyzicky i mentálně jsem se cítila tak jak dlouho ne. Plná sil, pozitivní energie, plánů.
Po návratu nic nenasvědčovalo tomu, že se v mém těle něco děje.
Až na jeden malý téměř „zanedbatelný“ detail.
Při sportu jsem měla pocit, že moje kondička je ta tam, že se více zadýchávám a jaksi mi chybí dech. „Holt jsem zřejmě vyšla z formy,“ myslela si a vzpomínala na moje běžecká rána a desítku pod hodinu. „Na tohle číslo zavolej, dělají sportovní prohlídky a zátěžový test pro sportovce,“ navrhl mi můj trenér v posilovně. Nikdy mu nepřestanu děkovat za tento nápad a iniciativu, která mě pravděpodobně zachránila.
Kdysi jsem stejné vyšetření absolvovala, když jsem trénovala na půlmaraton. Je možné, že už je to osm let?
Souhlasila jsem. Při telefonickém objednání mi ochotná operátorka kliniky nabízí i balíček post covid vyšetření. Už i nemocnice mají odbornice na marketing, pomyslela jsem si.
Samozřejmě vyšetření se platí. No co, zdraví především, nebudu na sobě šetřit, aniž bych v ten moment tušila, jak mi tato „marketingová nabídka“ a moje rozhodnutí investovat to svého zdraví, možná zachrání život.
Střih.
Sportovní prohlídka proběhla v pořádku.
Spirometrie méně. „Trpíte na astma?“ „Ne, proč?“
„Výsledky by mohly být lepší,“ říká mladý lékař.
Následuje kolotoč vyšetření a lékařských názorů.
Pneumolog, radiolog, onkolog.
Nejdřív přijde na řadu rentgen. Je tam nějaký nález. „Vypadá to na adenocarcinom,“ říká zkušený radiolog.
Stav na infarkt.
Pneumolog mě uklidňuje, at‘ se neděsím, že to je možná post covidová léze. „Možná jste proděla slabý zápal plic při covidu.“ Doporučuje vyšetření CT.
Uff, úleva. No jasně, měla jsem nepříjemný covid před rokem, to bude určitě ono.
CT potvrzuje názor radiologa, zřejmě adenocarcinom.
Infarkt podruhé.
Výsledek bronchoskopie se ukazuje jako negativní, tedy nepotvrdil přítomnost zhoubného nádoru.
Vysvětivka : Při bronchoskopii lékař do průdušek přes nosní dutinu a hrdlo zavede tenkou, flexibilní nebo rigidní hadičku (bronchoskop) se světlem a kamerou a může si tak prohlédnout dýchací cesty zevnitř, posoudit jejich stav, odhalit různá onemocnění, jako jsou záněty, nádory a další choroby a v případě potřeby odebrat vzorek tkáně, který se následně odešle k dalšímu vyšetření (například na histologické nebo mikrobiologické vyšetření).
Začínám se v tom ztrácet. Takže to není rakovina? Googlím co se dá a propadám panice. To, co se dočtu, je dost děsivé.
Mám nervy na pochodu.
Další vyšetření.
PET. Vykazuje nízkou aktivitu. „Takže to není zhoubný nádor?“ ptám se.
A zároveň už nevím, čemu věřit, jsem na pokraji zoufalství.
Nakonec se objednám u vyhlášeného onkologa, ať mi řekne svůj názor.
Podrobně vše zkoumá. Nakonec rozhodně řekne: „To musí pryč. Co nejdřív. Nebojte se, nově to děláme laparoskopicky s kamerou, vyřízneme jen tkáň kolem, to bude dobrý.“
Infarkt číslo tři.
Hledá se tedy vhodný termín a zrovna v době, kdy mutace covidu delta propukla ve své velké parádě. Mám poměrně dobře nastudováno, co mě čeká, tedy až na „malý“ detail: stále nevím, jak moc zhoubný nádor je, tedy jaké jsou šance na vyléčení. Na přežití.
V tom čase to neumí přesně diagnostikovat ani lékaři.
Nálada a stav mysli jako na houpačce.
Odhodlanost se nehroutit, racionální myšlení střídá smutek a pláč, otázky, proč já, to není spravedlivé, já přece nekouřím, jsem ještě mladá, já nechci umřít.
O mé diagnóze ví jen pár nejbližších, neříkám ji ani rodině, nechci mé nejbližší zneklidňovat.
Takže se snažím tvářit, že je vše v pořádku.
Nenapadne mě se obrátit na odborníky, na psychologa.
Neříkat si o pomoc. Asi jsme tak byli vychováni.
Pamatuji si, jak oba mí rodiče onkologicky onemocněli. Je to dvacet let.
Mámě i tátovi nebylo ani 46, když zemřeli. Museli se s tím poprat sami, uvědomuji si jaké to pro ně muselo být, odcházet tak mladí.
Pamatuji si, jak náročné období to bylo i pro mě i mladší sestru a jaké trauma jsme si po mnoho let nesly. Tenkrát jsem neznala – a možná ani nebyly – organizace, které onkologickým pacientům a jejich rodinám pomáhají. Ani mě samotnou nenapadlo se na někoho obrátit. Nevěděla jsem, jak se chovat, co mám dělat, jak s rodiči mluvit.
A pak jsem si svůj smutek držela v sobě mnoho let.
Diagnóza, léčba, která trvá dlouhé měsíce – to je období strachu, úzkostí a obav.
To opravdu dokáže porazit i slona. I silný odolný jedinec může ztratit své pevné nervy a hlavu. Nejen strach o svůj vlastní život, ale myšlenky, co rodina? Co firma? Co bude s hypotékou? Sakra, mám pořádné pojištění?
Těch myšlenek je tolik, až máte pocit, že vám praskne hlava.
Já jsem měla a mám obrovské štěstí, že po mém boku stál a statečně stojí můj partner, moje opora, bez kterého si nedovedu představit ty poslední měsíce zvládat. Přátelé a rodina, která mě podpořila, podržela. Těm všem patří velké díky. Nebyla jsem v tom sama.
Bohužel ne každý má takové štěstí a mnoho lidí je v takovém náročném období samo, proto jsem ráda za organizace jako například Amelie, které bezplatně nabízí psychosociální pomoc a podporu pacientům a jejich blízkým již ve fázi zjištění diagnózy, po dobu léčby ale i po jejím skončení. Často takovou pomoc potřebují i rodinní příslušníci, kteří se o onkologického pacienta pečují. Taková péče je velmi náročná, zejména, když se jedná o pokročilé stádium onemocnění.
Střih.
Vzbudím se po pěti hodinách anestezie.
„Operace proběhla skvěle“, usmívá se šarmantní onkologický chirurg.
„Odebrali jsme levý horní lalok a mízní uzliny.“
Vysvětlivka : Plicní lobektomie je chirurgický zákrok, který znamená odstranění plicního laloku. Provádí v celkové anestezii u některých forem rakoviny plic, obzvláště jde-li o jejich časné formy bez přítomných metastáz. V takovém případě může lobektomie nemocného člověka zcela vyléčit. Lobektomií lze nicméně řešit i některé nenádorové choroby, jako jsou například oblasti chronicky rozšířených průdušek (tzv. bronchiektázie) a ohraničené plicní záněty (plicní abscesy).
Přístupovou cestou bývá poměrně rozsáhlý řez na boku příslušné plíce. Alternativou je video-asistovaný zákrok, který se provádí pomocí více malých přístupových řezů.
A sakra.
Po nastudování dostupných informací z internetu mi bylo i přes doznívající anestezii jasné, že to nebyl postcovidový nález, že se radiolog na první dobrou nemýlil. A že byl nádor nejen zhoubný, ale i dost velký.
Dny po operaci nebyly příšerné tou bolestí, kdy nejlepší přítel jsou kapačky proti bolesti v čele s morfiem, ale útrpné je čekání na výsledek komplexní biopsie.
Ta totiž přesně definuje stádium onemocnění, tedy uzdravení a procento přežití.
Než přijde výsledek, což trvá někdy i deset nejdelších dnů vašeho života, nevíte, zda máte před sebou rok nebo snad i dalších čtyřicet let života.
Zpětně si uvědomuji, jak moc bych bývala uvítala pomoc a přítomnost psychologa. Bohužel zdravotnické zařízení tuto možnost nenabízí. Chvályhodné je, že od druhého dne po operaci na pokoj docházel dvakrát denně fyzioterapeut. Proč ale stále léčíme jen tělo. Co naše duše? Co strachy a obavy?
Na ty jsem dostala lék proti úzkosti.
Plicní nádor jsem odhalila náhodou. A jsem nesmírně šťastná a považuji to za malý zázrak, že se jednalo o první stádium. Incidence rakoviny plic se totiž nejen v Česku ale celosvětově zvyšuje, a platí to i u žen nekuřaček. Nemoc má na svědomí ročně přes pět tisíc životů jen v České republice, a přes 1,8 milionu lidí na ni zemře na celém světě.
Deset milionu lidí na celém světě onemocní ročně rakovinou. Nejrozšířenější je rakovina prsu, kterou se naštěstí daří s dobrými výsledky léčit, druhým nejrozšířenějším onkologickým onemocněním je právě rakovina plic. Ta má bohužel stále nejvyšší mortalitu.
Zatímco člověk, který přijde k lékaři s rakovinou plic v prvním stadiu, má podle Ministerstva zdravotnictví šedesátiprocentní šanci na pětileté přežití, u čtvrtého stadia, tedy když už nádor metastázuje do ostatních orgánů, se přežití rovná téměř nule. Na nádor v prvním stadiu se ale většinou přijde náhodou a jeho výskyt je vzácný.
Jak jsem na tom dneska já? Tři měsíce po plicní lobektomii se cítím se vcelku dobře. Nyní mě čeká každé tři až čtyři měsíce kontrolní CT. Rekonvalescence je i díky nové technice video asistovaného zákroku překvapivě rychlá.
Člověk si zvykne na bolest po zákroku, která postupně ustupuje, hůře se zvyká na limitovanou kapacitu plic, která se ale dá časem díky správné rehabilitaci a dechovým cvičením zlepšit. Dýchání, které je pro nás naprosto samozřejmé a přirozené je najednou v centru dění a právě dechu věnuji velkou pozornost. Dechová rehabilitace pomáhá nejen plicím, ale i hlavě. Psychika je totiž místem, kde zůstane největší šrám.
S příchodem jara se chystám vrátit i do pracovního procesu a těším se na nové pracovní výzvy.
Co je dnes mým cílem?
Zvednout ze židle co největší počet lidí, aby neodkládali návštěvu u lékaře.
Připomenout, že prevence je jedním z klíčů jejich zdraví.
Aktivně se zapojit do osvěty, podpořit organizace, které se problematikou prevence, výzkumu onkologických onemocnění a pomocí onkologických pacientů zabývají mnoho let.
Chci, aby lidé, kteří procházejí onkologickou léčbou, věděli, na koho se mohou obrátit, kde čerpat informace. Že v tom nejsou sami.
Ti, co stále kouří, se snad vyděsí natolik, že kouřit přestanou. Bohužel kouření je stále populární mezi mládeží, děti začínají kouřit ve 13 letech, mnoho lidí si mylně myslí, že elektronické cigarety neškodí a proto jim nic nehrozí. Normální je nekouřit.
Co můžeme udělat společně?
Nekašlat na své zdraví.
Přestat kouřit. Omezit alkohol, změnit životní styl, zamyslet se nad tím, jak se stravujeme (jeden z nejrozšířenějších nádorových onemocněních v ČR je rakovina tlustého střeva), zařadit do denní rutiny pohyb, méně se stresovat, umět relaxovat.
Nemysleme si, že mládí je záruka zdraví. Bohužel je velký počet onkologicky nemocných dětí a mladých lidí pod třicet let.
Nebuďme lhostejní k těm, kteří s rakovinou bojují.
Často i malé gesto, slovo, dokáže pomoci a je léčivé.
Podpořme organizace, které onkologickým pacientům pomáhají.
A především nepodceňujme prevenci.
Velké procento onkologických pacientů by mohlo žít, kdyby přišli včas.
Zdraví není samozřejmost. Zdraví je dar. Važme si ho.
I když byla prokázána přímá souvislost mezi kouřením a rakovinou plic (průměrně se uvádí, že rakovinu plic způsobuje kouření dvaceti cigaret denně po dobu dvaceti let nebo čtyřiceti cigaret denně po dobu deseti let), existuje poměrně značný počet pacientů nekuřáků, u kterých byla rakovina plic diagnostikována.
K dalším rizikovým faktorům vzniku karcinomu plic patří pasivní kouření, vliv škodlivého životního, znečištěného ovzduší (výskyt asbestu a umělých vláken, arsenu, radonu), nezanedbatelný je genetický faktor.
U karcinomu plic neexistují časné varovné signály, které by umožnily zachytit nemoc v počátečním stádiu. Jakmile se příznaky objeví, jedná se o pokročilé stádium.
Na začátku roku se v Česku poprvé zavedl screening plic. Podle Ministerstva zdravotnictví budou praktičtí lékaři ve svých ordinacích cíleně oslovovat silné kuřáky ve věku 55 až 75 let a posílat je k plicním lékařům a na vyšetření CT.
Screening by se měl týkat zhruba půl milionu lidí. Jeho cílem je zachytit včasná vyléčitelná stádia onemocnění a zároveň zvýšit povědomí o rakovině plic v souvislosti s kouřením.
Genetická rizika vzniku nádorů – až deset procent nádorů může mít dědičnou příčinu, nejčastěji nádory prsu, vaječníků, kolorekta a dělohy.
Kam pro informace o prevenci a screeningu zhoubných nádorů:
Lépe se zorientovat v neziskových organizacích
https://www.znesnaze21.cz/proverene-neziskovky
https://www.amelie-zs.cz
https://www.lpr.cz/
https://www.breastcancer.cz/
https://www.kapkanadeje.cz/o-nas/o-kapce-nadeje
