Nejspíš to znáte: jste vyčerpaní, nemůžete spát ani se soustředit, neustále myslíte na projekt, který musíte do příštího týdne odevzdat, cítíte, že nezvládáte držet tempo.
Už podle průzkumu Univerzity Karlovy z roku 2018 trpěl syndromem vyhoření každý pátý Čech. Od té doby jsme zažili zuřivou pandemii, osamocené izolace i obrovský nárůst pracovní zátěže.
Podle psycholožky a koučky Jacinty M. Jiménez zažije syndrom vyhoření téměř každý – a současný svět práce vyhoření jedině nahrává. Nejčastějšími příznaky jsou podle doktorky zmíněné vyčerpání, cynismus, neefektivita nebo pocit neschopnosti, které se v různých kombinacích i intenzitách perou o slovo.
V průběhu pandemie vydala Jiménez knihu The Burnout Fix, ve které vyvrací nejčastější mýty o vyhoření a dává podrobný návod, jak překonat zaneprázdněnost a vytvořit si dlouhodobé návyky pro udržitelný úspěch. Klíčem podle ní přitom nejsou klasické recepty typu umění říkat „ne“ nebo jógy či meditace.
Superhrdinové jsou mýtus
Všichni je milujeme. Lidi, kteří přečtou padesát knih za rok, vstávají ve čtyři ráno, chodí běhat, staví úspěšnou firmu. Při tom všem by si jeden připadal jako záporák, po kterém jeho tělo vyžaduje osm hodin spánku. Slaboch, který by se stejnou náloží vyhořel.
Jenže superhrdinové podle autorky knihy neexistují – i Bill Gates musí jednou ročně utéct do divočiny a na práci ani nepomyslet. Pokud se tedy cítíte vyhořelí, nejde o vaši slabost nebo nedostatek. Mnohem častěji je podle psycholožky problémem nastavení firmy, ve které pracujete a která na své zaměstnance klade nedosažitelné nároky.
Den nemá čtyřiadvacet hodin
Když se mluví o vyhoření, mluví se často o time managementu, tedy organizaci času. Kolikrát jste četli nebo slyšeli, že nestíháte, protože si den neumíte správně rozvrhnout? Proto pracujete každou sekundu, cestou tramvají odpovíte na e-maily, ve frontě na kafe se připravíte na poradu. A nestíháte dál.
Jacinta M. Jiménez radí: Nepočítejte den v hodinách, ale v energii. Při jeho plánování nepřemýšlejte, kolik času vám úkol zabere, ale kolik energie, které máme každý den jen určité množství, vám vezme.
Nešlapejte prudce na brzdu
Když jedna z Jiméneziných klientek zjistila, že nejspíš vyhořela, rozhodla se do svého života zavést tvrdá opatření. Workoholička, která dříve kontrolovala svůj e-mail každou hodinu, včetně víkendů, si ze dne na den nastavila pravidlo odpovídat na pracovní zprávy jen dvakrát denně – a o víkendu se nepřipojovat vůbec.
Velmi brzy se jí však nezodpovězené e-maily a připomínky začaly kupit a k pocitu vyhoření se přidaly panické ataky a nedodržené termíny. Budiž nám tento příklad poučením, že všechna vyhoření nemusí končit radikální změnou, odchodem z korporátu ani roční pauzou na Islandu.
Autorka knihy radí ubrat postupně: místo každé hodiny kontrolovat e-maily jen třikrát denně a předem si určit, na které zprávy odpovíte hned, a které naopak snesou odklad.
Pomáhejte jen od devíti do pěti
Lidé, kteří v práci pomáhají svým kolegům, se podle průzkumů často cítí šťastnější. Ti samí lidé však podle Jiménez častěji vyhoří. Jakkoli pomáháte rádi, je zásadní si stanovit zdravé hranice.
Než příště kývnete na žádost o pomoc nebo radu, odpovězte si na tři otázky: Budu pomáhat s něčím, co je i pro mě důležité? Budu pomáhat v čase, kdy pracuji? Nemám pocit, že musím odpovědět ano?
