Když jsem v roce 2004 nastoupil na pozici ředitele banky, zjistil jsem, že mám k dispozici na osobní sponzoring sto tisíc korun ročně. Na sponzoring, ne na filantropii.
To znamená, že tyto peníze neměly být vydány nezištně, ale je nutné za ně žádat něco, co by přineslo víc, než kolik se vydalo. A tak jsme sponzorovali věci, které dostaly naši značku do televize, posloužily jako teambuilding nebo přinesly nějaký jiný komerční efekt.
Docela mě to mrzelo, protože jsem si připadal, že dělám málo pro to množství natažených rukou, které zcela legitimně potřebují pomoct. Na druhé straně tady ale byla odpovědnost vůči akcionářům. Jako najatý manažer byla moje úloha maximalizovat zisk a ne páchat dobro.
