Co vznikne, když k sobě posadíte dva mladé technologické podnikatele, aby se u příležitosti výročí bavili o třiceti letech samostatnosti Česka a Slovenska? Rozhovor, z něhož jsou překvapeni i oni sami.
Jednoho znáte z obálky Forbesu a jeho kurýři vám dost možná dováží zboží z vašeho oblíbeného e-shopu. Druhý je EY technologickým podnikatelem roku, kterého naopak s největší pravděpodobností neznáte vůbec, protože působí na Slovensku.
A oni dva se donedávna neznali taktéž. My jsme je každopádně posadili k jednomu stolu a na něj hodili téma výročí třiceti let samostatnosti Česka a Slovenska.
Jako zakladatel a šéf firmy Dodo, jež ročně trží okolo miliardy korun a chce se zdesetinásobit, není osmatřicetiletý Michal Menšík zvyklý v mediálním prostoru řešit společenská témata.
Dvaatřicetiletý Matej Ftáčnik, který založil a vede slovenskou vývojářskou firmu Vacuumlabs, jež generuje třičtvrtěmiliardové tržby v korunách a pracuje primárně pro zahraniční fintech společnosti, je na tom velmi podobně.
Po úvodní skepsi, zda jsou na takovém dýchánku správně, ale následuje pozoruhodná polemika, která rozhodně stojí za pozornost. Jsou to totiž právě lidé jako Michal Menšík a Matej Ftáčnik, kteří svými podnikatelskými počiny do jisté míry formují budoucnost Česka, respektive Slovenska. A rozhodně mají co říct.
Pánové, třicet let české a slovenské samostatnosti. Co se vám vybaví?
MF: Mně se vybaví smutek. Po revoluci jsme žili v Americe, kam moji rodiče odešli dělat výzkum, a vím, že pro ně to znamenalo ztrátu státnosti. Měli starý československý pas a neměli nový slovenský pas.
Mně se vždy líbila Praha a fakt, že společně máme patnáct milionů lidí a dělá to z nás významnější zemi. Tomu hloupému důrazu na slovenskou národnost, který nastal na počátku devadesátých let, dodnes nerozumím. Pro mě je zkrátka to, co se před třiceti lety stalo, chybný krok.
MM: Já si teda upřímně také nemyslím, že to bylo správně. Zaprvé jsem to nikdy nevnímal kladně, protože jsem Čechoslovák a mám maminku ze Slovenska.
Zadruhé – a to je ta pragmatičtější část – jsme prostě byli patnáctimilionový trh bez bariér. To teď nejsme. Pak je možná trochu smutné, že dnešní české děti už často nerozumí slovenštině.
Koláž Pavel Novák
Michal Menšík
Vazby se zpřetrhaly?
MM: To bych neřekl, ten bond je podle mě silný. Je to vidět na sportu, kdy fandíme jedni druhým, na studentech, kteří k nám často ze Slovenska jezdí studovat či obráceně, a nakonec i na našich slovenských kolezích, jichž máme ve firmě hodně.
MF: Příklad je i můj otec, který už dvacet let žije v Praze. A můj bratr se tam narodil. Žijeme přes dvě republiky a dosud se cítíme jako Čechoslováci.
No a vnímáte Česko a Slovensko jako zahraničí?
MF: Každému podnikateli, se kterým se bavím, říkám, že když nepodniká také v Česku, ochuzuje se o dvě třetiny lokálního trhu. My máme pobočky v Praze i v Brně a je to pro nás přirozené. A když to nechtějí spojovat politici, tak bychom měli mosty dělat my podnikatelé.
MM: U nás naopak nevnímám, že firmy jdou automaticky i na Slovensko, ale asi to bude tím, že my máme ty dvě třetiny, tak podnikatelé pak koukají spíše na Západ.
Ale když na Slovensko jdeš, jako jsme třeba šli my, nevnímáš to jako zahraniční expanzi. Má to pramálo společného s tím, když jdeš do Polska či do Německa. Je to ten nejjednodušší krok.
MF: A pro mě je doslova jednodušší se dostat do Prahy než do Košic. (smích)
Do jaké míry vás definuje to, že jste Čech a Slovák?
MF: Já jsem se sice narodil na Slovensku, ale od dvou let jsem žil v Americe, a to po dobu těch prvních formativních let. Což si ostatně myslím, že je se mnou dodnes – ten přístup, že se věci dají posouvat, stejně jako ten kus „salesáka“, co v sobě mám, je z Ameriky.
A když nad tím tak přemýšlím, tak jsem se vyloženě jako Slovák necítil nikdy. Možná je to i tím, že jsem gay a Slovensko je dost homofobní. Je pro mě zkrátka těžké se ztotožnit s některými aspekty, které naše země reprezentuje.
MM: Je zajímavá náhoda, že toto máme stejné – i já jsem strávil školku a první roky základní školy ve Spojených státech. A to české přistání… To bylo tedy něco. A teď nemyslím kvůli logopedovi a problémům s češtinou, ale mindset a chování lidí. Byl jsem úplně v šoku, jak byly místní děti zlé. To tam neexistovalo.
MF: Myslím, že Sky Europe, což je aerolinka, která zde operovala po roce 2000, otevřela Slovákům oči, protože je rozlétala. Najednou byly za pár korun dostupné letenky do Londýna, do Irska či do Německa, a tak se všem otevřely obzory.
Najednou zjistili, že existuje i něco za vedlejší dědinou. Tohle, společně se vstupem do Evropské unie, Slovensku ohromně pomohlo.
MM: Mimochodem národní hrdost není v Česku a na Slovensku tak velký deal, protože to není tak vštěpováno. V Americe má každý vlajku na domě a od první třídy jedeš…
MF: I pledge allegiance to the Flag of the United States of America, and to the Republic for which it stands…
MM: A takto každé ráno!
My jsme od toho úplně utekli, tak pojďme zpět. Kdy jste byli naposledy hrdí na svou zemi?
MF: Například nyní s Ukrajinou. Byli jsme jednou z prvních zemí, která začala ve velkém pomáhat. Tehdy jsem byl na Slováky hrdý. Jak jsme se dokázali postavit na správnou stranu historie a pomoci lidem v nouzi.
