Kdyby šlo všechno podle plánů, plavila by se teď Pavla Nýdrle se svým mužem Michalem a dětmi kolem světa. Jenže někdy se plány s realitou rozcházejí, a tak namísto objevování nových koutů světa vrhla se loni v létě do víru prezidentské kampaně Petra Pavla.
A i když by se zdálo, že to pro ni jako pro zkušenou marketérku nebudou vody neznámé, přiznává, že to pro ni byly měsíce, kdy se hodně naučila. „V byznyse se nestává, že musíte čelit osobním a smyšleným útokům jako v politice. I proto pro mě byla celá kampaň emotivně náročná,“ říká.
Na politický marketing jste se nikdy předtím nespecializovala. Proč jste nabídku přijala?
Vezmu to trochu oklikou. S panem generálem jsem se potkala poprvé osobně až loni. Ten, kdo ho znal dříve byl můj manžel Michal. Toho oslovil náš známý Petr Kolář, který hledal někoho, kdo mu pomůže sestavit marketingový tým pro Petra Pavla a bude v roli poradce. Jenže Michal věděl, že nás čeká cesta kolem světa, tak jen doporučil nějaké jiné lidi a sám se tak z týmu vyčlenil.
Měli jsme v plánu, že přijedeme do Čech odvolit a budeme zase v cestě pokračovat. Jenže se nám v březnu zlomila na lodi stěžeň, my bojovali o život náš i dětí, do toho probíhala válka na Ukrajině a v Karibiku jsme viděli, jak si čínská vláda kupuje vliv všech těch malých zemí tím, že jim hradí infrastrukturu, silnice.
A najednou jsme si uvědomili, že demokracie zase není tak automatická, a že když se nám podařilo zachránit život, možná bychom měli přispět tím, co umíme, k tomu, abychom si na Hrad zvolili člověka, pro něhož je svoboda a pravda důležitá.
Takže jste se vrátili domů a nabídli své služby volebnímu týmu?
Manžel ještě z rozbité lodi zavolal Tomáši Richterovi, který měl v týmu na starosti fundraising, zda ještě stále hledají volebního manažera, a protože já jsem celý život vedla marketingové týmy, začala jsem se do toho prezidentského pomalu zapojovat.
On už byl z velké části postavený, bylo jen potřeba některé pozice doplnit a rozšířit, a pak už ho jen řídit. A tím, že tam byl Michal Repa, politický stratég, který se v minulosti podílel I na kampani slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, nebo politický marketér Martin Burgr, cítila jsem se kompetentní tam být, jinak bych si to asi nedovolila. Pro mě to ale bylo hlavně osobní poslání.
Teď už máte srovnání mezi tím, jak funguje marketingový tým v byznyse a jak v politice. Setkala jste se během kampaně s něčím, co vás rozhodilo?
Tím, že kolegové měli za sebou desítky politických kampaní, tak jsou zvyklí na dezinformace, které plynou různými kanály. A že ty možnosti, jak je zastavit nebo ovlivnit, jsou dost omezené. Pro někoho, jako jsem já, kdo do toho šel z osobního přesvědčení, to ale bylo těžké. Víte, že se šíří nepravdy, ale nemáte moc způsobů, jak je zastavit. Jasně, u videa můžete doufat, že ho třeba google stáhne, ale co s dezinformačními řetězovými zprávami. Co s nimi uděláte?
Když už jich je moc, můžete si z toho udělat legraci, ale to taky není pokaždé řešení. V byznyse na vás takhle silně nikdo neútočí, to se prostě nestane. V politice se mnohem více pracuje s emocemi lidí, dá se s nimi také mnohem snáz manipulovat. Na druhou stranu bylo zase vidět tu obrovskou vlnu podpory dobrovolníků, osobností, institucí, donátorů. To se v běžném marketingu neděje.
A i když některé útoky byly opravdu za hranou, utvrdilo nás to v tom, že my děláme kampaň dobře. Akorát já jsem prostě neuměla moc vypnout, každý den jsem čekala, co se kde lživého zase vynoří. Bylo to emočně velmi náročné.
A nějaké momenty, na které jste nebyla připravená?
Určitě ten první mediální útok, který přišel se spolužákem Petra Pavla ze zpravodajského postgraduálu. To pro mě bylo velmi bolestivé. Najednou si uvědomíte, že proti vám stojí zlo, že jsou lidé, kteří si nepřejí, aby na Hradě byl někdo, kdo mluví pravdu, kdo nepůjde nikomu na ruku. O to větší zodpovědnost jsme cítili v tom, že musíme být úspěšní. Měli jsme to i v závěru kampaně, že pravda vítězí, že přece pravdomluvný, slušný člověk má šanci vyhrát.
Od začátku jste věděli, jakým stylem chcete kampaň vést?
Linka byla od začátku daná. Vycházelo se ze strategie Michala Repy, která stavěla na silných atributech Petra Pavla coby kandidáta. Takže na zkušenostech, diplomacii, zodpovědnosti vycházející z jeho kariéry. A pak jsme se tomu samozřejmě snažili dát hezký obal. A v tom dobře posloužila flanelová košile a i kočka Micka.
Obě do toho vstoupily tak nějak samy. Zezačátku jsme hodně řešili kostkované košile pana generála, hlavně stylisté nám naznačovali, že to nevypadá moc dobře, ale nakonec jsme si řekli, že než ho tlačit někam, kde nechce být, to dáme tomu stylu raději lepší fazonu. Nakoupili jsme několik flanelových košil a lidi to chytlo, bavilo je to. Pak byl problém vůbec flanelku v Praze nebo v Brně sehnat.
A to samé bylo s kočkou. Pro manžele je to domácí mazlíček a i když na začátku kampaně bylo vidět, že pan Pavel neměl potřebu sdílet fotky s Mickou, tak časem zjistil, že když ukáže osobní rovinu, není to na škodu. Vzniklo to tedy přirozeně a z Micky se stala celebrita.
Danuše Nerudová do své kandidatury zapojila celou rodinu, tedy kromě manžela I děti. Jak to bylo u generála Pavla?
Děti paní profesorky jsou mladší a zřejmě to byla možnost, jak spolu trávit volný čas. Já bych to asi měla stejně, zapojila bych děti, aby věděly, co se děje, proč se to děje. Manželé Pavlovi mají tři dospělé děti s rodinami.
Ale, a to asi médiím trochu uteklo, syn Honza s námi po Čechách jezdil, zapojoval se do sbírání podpisů, hraje i ve volebních spotech. S dcerou paní Evy jsme zase pletly vánoční věnce. Jen jsme o tom asi tolik veřejně nemluvili a kampaň na nich víc nestavěli.
Generál Pavel si za všech okolností zachovával „poker face“, čímž mohl vzbuzovat dojem, že je bez emocí. Na druhou stranu se nenechal vyprovokovat. V tom jste mu taky radili?
Jedna z věcí, která byla u téhle kampaně náročná, bylo, že vám spoustu lidí říká, jak by měla vypadat. Dostáváte mnoho nevyžádaných rad. A jedna z nich byla i k vystupování Petra Pavla, k jeho poker face. Že by měl dávat najevo víc emocí.
Myslím, že v průběhu kampaně byly momenty, kdy emoce projevoval více, třeba ve chvílích, kdy jsme dělali setkání s občany. A pak byly momenty, kdy se jeho poker face hodil. Třeba v televizních debatách s protikandidátem.
Nebyly mezi těmi radami i názory, aby před druhým kolem, kdy proti němu Andrej Babiš vedl dost vyhrocenou kampaň, taky přitvrdil?
Spíš jsme si říkali, že když se na Petra Pavla vyhrabalo, co se dalo, proč nepřipomínala média podobně i Babišovu minulost. Ale myslím, že vést kampaň slušně, mluvit pravdu a nevyhýbat se zodpovědnosti, bylo správnou cestou. Praxe z reklamní agentury, které jsem se vždy držela, je to, že je jeden kapitán, to je stratég, a ten říká, jak loď pluje.
A to jsem ctila i s Michalem Repou. Mohli jsme spolu vést debaty, někdy přesvědčil on mě, někdy já jeho, ale konečné slovo měl Michal. A pak záleží na tom, co chce sám kandidát, protože nemá smysl stavět ho do pozice, která by mu neseděla. A Petr Pavel má svůj styl, jen tak něco ho nerozhodí, máloco ho zaskočí, je vycvičený zkušenostmi, což bylo vidět na mnoha akcích.
Měli jste tendenci vyvracet dezinformace nebo jste čekali až vyšumí?
Co v tomhle ohledu zafungovalo byla občanská společnost. A to ve dvou rovinách – byla to síť podporovatelů, dobrovolníků, infuencerů, kteří nás kontaktovali s tím, že tohle koluje po sítích, co mají dělat, jak to mohou vyvrátit. Tak jsme připravili antidezinformační leták, který pak oni šířili svými kanály dál.
A pak byla ta druhá rovina, kde zafungovala občanská společnost perfektně. Zvedla se vlna kreativity, lidé si objednali billboard a napsali na něj třeba to, co Babiš v jejich městě slíbil a co neudělal. To byl třeba případ hejtmana Martina Půty, který takhle sepsal, co vše Babiš nesplnil v Libereckém kraji.
Nebo Honza Látal zase udělal video o tom, co chodí důchodcům do schránek, jaké lživé letáky. Tihle lidé udělali práci, na kterou my už jsme neměli kapacitu a navíc jsme potřebovali stále držet linku kampaně. Ukázalo se, že pan Pavel má obrovskou obrovskou vlnu podporovatelů. Jakoby ti lidé najednou vzali rozum do hrsti a začali proti lžím sami bojovat.
Zajímavé setkání bylo i v pražské Kolkovně, po prvním kole prezidentských voleb, kde se sešel s Danuší Nerudovou a kam za ním přišly stovky lidí. To jste plánovali dopředu?
To vzniklo poté, kdy už bylo jasné, že Danuše Nerudová do druhého kola neprošla. A zároveň veřejně vyjádřila podporu generálovi. S kolegyní Míšou jsme se bavily, jak propojit dobrovolníky od paní profesorky s těmi našimi. A tak jsme vymyslely, že půjdou na pivo do Kolkovny.
Pak z toho vzniklo, že tam půjde i Danuše Nerudová, ta pozvala i pana Pavla a najednou to dal někdo na Instagram a hospoda byla plná lidí. Kluci z ochranky to měli náročné. Tohle byla neplánovaná akce, žádný kalkul. Pan Pavel se rád setkává s lidmi, je to jeho silná stránka. Takže i teď v únoru už plánujeme nějaké výjezdy do měst.
A co teď? Co budete dělat dál? Nějaká další marketingová akce v dohledu?
Kdyby to nebyl pan generál, já už bych do marketingu nešla. Manžel mi ale říkal, že bude dobrý prezident, a já mu věřila. Byla to pro mě osobní věc, víc, než práce. Na druhou stranu jsme tehdy odjížděli na cestu kolem světa, abychom si odpočinuli. Kampaň byla náročná v tom, že rodina šla enormně stranou. Moje děti to odnesly, byly i týdny, kdy jsme se neviděli. Bylo to něco za něco.
Ale neměla jsem to tak jenom já, politika je strašně neúprosná, pokud ji chcete dělat dobře. Takže já jsem si teď dala závazek, že moje jediná práce bude manžel a děti. Tady to zabalíčkuju, předám a budu mít klid na to věnovat rodině. Moje mise byla splněná. Politiku už nechci, líbí se mi skóre Jedna kampaň, jedno vítězství. Stačilo mi to, navíc vím že na Hradě bude skvělý člověk.
A co vaše cesta kolem světa?
Loď se ještě opravuje v loděnici. Ale taková cesta znamená, že bychom zase museli děti vytrhnout z jejich sociálních vazeb, ze školy, a to by teď nebylo dobré. Takže zůstaneme chvíli v Čechách, budeme přemýšlet o tom, jaké aktivity oživíme, ale těším se i na to, že nebudu chvíli dělat vůbec nic. Marketing j časově náročná práce, myslím, že budeme spíš směřovat do oblasti devolopmentu, nemovitostí, hledat projekty, které dávají smysl. V tom spoléhám na manžela, on je vizionář, já ten manažer.
Co byste teď Petru Pavlovi nejvíce přála?
Aby měl čas a prostor na svou práci. Bude to mít teď nesmírně těžké, budou na něj kladeny velké nároky, požadavky, lidé budou chtít znát odpovědi, výsledky auditů. Bude to chvíli trvat, než bude moci začít vůbec něco měnit. Dokud na ten Hrad nedojde a nebude mít mandát, tak nemá ještě moc pravomocí. A nemyslím, že to předání úřadu bude jednoduché – nikdo mu nic neulehčí. Ale on si s tím poradí. Je plný sil. A má na to chuť.
