Kdyby měl ekonom Miroslav Ševčík prostřední jméno, je jím kontroverze. Jeho kariéru provází silná kritika studentské i akademické obce a v posledních letech příklon k dezinformačním scénám. Čím uhranul školu, vychovávající budoucí české byznysmeny a byznysmenky?
Na náměstí Winstona Churchilla před vstupem do budovy Vysoké školy ekonomické stojí několikasethlavý dav demonstrující za odvolání děkana Národohospodářské fakulty. Otevřený dopis se stejným cílem má v tu chvíli přes sedm tisíc podpisů.
Je patnáctého března a na škole, která tradičně zůstává spíš stranou politického dění a poslední větší hromadný protest studentů zažila přesně před pěti lety v rámci celorepublikové akce Vyjdi ven, jde o něco mimořádného. A zároveň to dává jasný signál: děkana Miroslava Ševčíka studenti na škole nechtějí.
Dlouhodobá nespokojenost s obrazem, jakým se mediálně nejviditelnější tvář školy prezentuje veřejnosti, vyvrcholila Ševčíkovou účastí na demonstraci Česko proti bídě. Protest organizovaný proruskými manipulátory eskaloval snahou o stržení ukrajinské vlajky z budovy Národního muzea a střetem s policií, u kterého byl Ševčík – dle svých slov náhodou – přítomen.
Řetězení kauz, poškozujících obraz školy, vyčerpalo trpělivost rektora školy Petra Dvořáka. Na schůzce se studenty páté fakulty VŠE svolané den po studentském shromáždění dal jasně najevo, že jeho cílem je situaci vyřešit Ševčíkovým odvoláním.
„Nebudu říkat, že děkana odvolat nemohu. Ale je to komplikované a složité a právě ta složitost tomu v minulosti bránila,“ uvedl Dvořák na schůzce, kde vystoupil také sám Ševčík. Ten dal naopak jasně najevo postoj, že v ničem nepochybil a odstupovat nehodlá.
Rektor o týden později vyzval ke svolání bezodkladné schůze akademického senátu Národohospodářské fakulty, ale k té zatím nedošlo. A mezitím bouře na sociálních sítích utichla podobně jako tvorba memes z prostředí školy, kterou nahradily střízlivé odhady, že děkanovo odvolání nelze čekat dříve než koncem dubna.
Nastává tak povědomá situace: vzedmutá vlna odporu vůči Miroslavu Ševčíkovi opět uvadá a vedení Národohospodářské fakulty zůstává zatím beze změny. Nebylo by to ostatně poprvé.
Ševčík se během posledních let kvůli svým vystoupením opakovaně stával terčem mediální i veřejné kritiky. Propírán byl například jeho předvolební rozhovor pro DVTV za nacionalistickou stranu Trikolora nebo snímek z Ševčíkovy prezentace o údajném „covidismu“, ve skutečnosti horečnatě poslepované snůšce konspiračních teorií, podsouvaných studentům v rámci vysokoškolské výuky.
Ve světle podobných profesních přešlapů je událost z roku 2014, kdy děkan po neoprávněném užití majáku ujížděl po dálnici v protisměru pruhem pro záchranáře, skoro vtipnou anekdotou. Nicméně už tato absurdní jízda, kterou obhajoval nevěrohodnými tvrzeními, otevřela otázku o Ševčíkově způsobilosti zastávat vysoký akademický post.
Doposud každé děkanovo extempore následoval zavedený řetězec událostí. Veřejnost se podivila, jak vůbec někdo takový může zůstávat ve své funkci, studenti si rezignovaně povzdechli, co zase současný děkan „předvedl“ – a vedení školy nepředstavilo žádné konkrétní kroky ke změně.
Až s nástupem nového rektora Petra Dvořáka do čela VŠE v dubnu 2022 nabrala komunikace rektorátu alespoň určitou razantnost. Například Ševčíkova účast na zářijové protivládní demonstraci, kde figurovali i zástupci ultrapravice a státní hymnu zpíval slavík českého nacionalismu Tomáš Ortel, byla vedením školy odsouzena.
Pohoršování nad děkanovými blamážemi se stalo podobným školním folklorem jako nahlašování bomb během zkouškového období. Navenek však Ševčíkovo působení poškozovalo obraz školy a devalvovalo hodnotu titulů, které si absolventi odnášejí i z dalších fakult.
Právě jejich autonomií se Vysoká škola ekomomická v otázce Ševčíkova setrvání na svém postu ohání. Volba i odvolání děkana jsou díky tomu v gesci akademického senátu fakulty a rektor děkana na podnět senátu jmenuje a odvolává.
Zákon o vysokých školách nicméně v paragrafu 28 doplňuje, že rektor může odvolat děkana z vlastního podnětu. Musí mu ale předcházet vyjádření akademického senátu fakulty a souhlas akademického senátu veřejné vysoké školy. Učinit tak lze v případě, kdy děkan závažným způsobem neplní své povinnosti nebo závažným způsobem poškozuje zájem dané školy či fakulty.
Vysoká škola ekonomická vždy kladla důraz na první část procesu, a tedy roli fakulty. A stejný přístup má i Ministerstvo školství: ministr Vladimír Balaš se sice s rektorem Dvořákem ohledně Ševčíkova působení přímo ve škole sešel, nicméně celou kompetenci drží VŠE a sám ministr s ní nemůže nic dělat.
Situaci však vnímá jako systémový problém. „Ministr Balaš má za to, že bude nutné zákonem zvýšit pravomoci rektorů vysokých škol. Změny, které by rád navrhl, nejdříve prodiskutuje se zástupci vysokých škol tak, aby byly racionální, neomezovaly akademické svobody a zároveň školám umožnily efektivně fungovat,“ uvedla pro Forbes tisková mluvčí ministerstva Alena Lednová.
Reakce samotné Národohospodářské fakulty? Ta zůstává stejná a fakulta jako tolikrát v minulosti neshledává na Ševčíkově chování nic závadného. A právě tady začíná stopa „čehosi shnilého ve státě národohospodářském“.
Křik v kabinetu
Čtyřiašedesátiletý Ševčík je s fakultou spojen po většinu svého života. Nastoupil na ni v roce 1979 a od té doby figuruje na fakultě v různých pozicích dodnes. Už na začátku devadesátých let kandidoval na rektora VŠE, těsně však prohrál proti Věňku Šilhánovi.
V letech 1990 až 1991 zastával funkci prorektora pro pedagogiku, výstavbu a přestavbu Vysoké školy ekonomické, posléze na škole nadále vyučoval a v roce 2010 získal docenturu.
Na začátku studií se seznámil s Jiřím Schwarzem, budoucím ekonomem a také budoucím děkanem fakulty, se kterým Ševčíka posléze pojilo dlouholeté přátelství, akademické působení a od devadesátých let i podnikání. Těsně před revolucí oba muži spolu s ekonomem Tomášem Ježkem položili základy dnešního Liberálního institutu.
Do funkce děkana Národohospodářské fakulty nastoupil Schwarz roku 2003 a během svého sedmiletého funkčního období začala kvalita fakulty rapidně růst. Zvýšily se nároky na doktorandský výzkum a došlo k silné internacionalizaci, zahrnující spolupráci se zahraničními oborovými špičkami a univerzitami. Přicházeli také vyučující se zkušenostmi právě ze zahraničí.
Na konci druhého funkčního období Schwarz jako svého nástupce podpořil ve volbě ze tří kandidátů právě Ševčíka. Dvojice kolegů a přátel údajně uzavřela dohodu, označovanou Schwarzem za „kolegiální slib“. Fakulta měla ve svém dalším směřování navázat na dosavadní fungování a klást důraz na otevřenost, propojení se světovou akademickou obcí a také výuku v angličtině.
Namísto toho došlo k vlně vynucených odchodů akademiků, kteří z velké části na fakultu nastoupili právě za Schwarze, a najednou byli obviňování ze špatného hospodaření a neprůhledného vyplácení odměn na katedrách.
„Byl to jen účelový nástroj, aby se Ševčík zbavil sobě nepohodlných lidí,“ vzpomíná Schwarz.
Po kumulaci incidentů vůči němu i bývalým kolegům, které Schwarz označuje za šikanu ze strany Ševčíka a jeho struktur, bývalý děkan ze školy v roce 2014 definitivně odchází. „Já už ani ve svých zkrácených biografiích neuvádím, že jsem byl děkanem Národohospodářské fakulty, protože se za to stydím,“ říká dnes rektor Anglo-American University.
Období, které Schwarz popisuje, je začátkem Ševčíkovy privatizace fakulty i jejího kvalitativního úpadku zpátky do dob před rokem 2003. Zhruba od voleb do fakultního akademického senát v roce 2012 se objevovaly informace o tlaku na volbu „správných“ kandidátů. Studenti například obdrželi e-mail popisující údajné rozepře mezi ševčíkovskou a původní generací vyučujících, která se měla pokoušet o „nepřátelské převzetí“ fakulty.
Autorem e-mailu byl přitom Martin Holman – syn profesora Roberta Holmana, který na Národohospodářské fakultě učí dodnes. Kandidáti nefavorizovaní vedením se do senátu skutečně nedostali, naopak jim byly ukončeny pracovní poměry, neprodlouženy smlouvy nebo byli prostě odvoláni.
To byl případ vedoucího katedry institucionální ekonomie Davida Lipky. Jeho odvolání a v tichosti provedené nahrazení, o kterém se členové katedry dozvěděli až opožděně, přineslo vznik petice za transparentnost katedry, podepsané pedagogy i studenty. Lipkovi se dostalo i podpory zahraničních profesorů spolupracujících s katedrou.
Zasedání fakultního akademického senátu však žádné porušení akademických svobod nenalezlo. Lipka v reakci na události společně s dalšími akademiky odešel a v následujících měsících vymizely kritické hlasy z celé Národohospodářské fakulty.
Jedním z těch, kdo tehdy fakultu opustili, byl i profesor Josef Šíma. „Co následovalo později, jsou jen jiné verze systémového problému, tedy ovládnutí fakulty stávajícím děkanem Ševčíkem a několika lidmi v jeho nejbližším okolí,“ věří dodnes Šíma, který z fakulty odcházet nechtěl – výpověď si „zasloužil“ účastí na zahraniční konferenci, kterou mu neposvětilo vedení katedry.
Při vzpomínce na své působení na VŠE popisuje jednak vysokou úroveň předševčíkovského prostředí a pak následný soubor systematického, nestandardního a „až šíleného“ chování vůči pedagogům i studentům. To vyvrcholilo medializovaným zasíláním předžalobních výzev studentům od právníka Tomáše Sokola.
Dvojice studentek na začátku roku 2013 vyvěsila v prostorách fakulty plakáty nesouhlasící se Ševčíkovými praktikami. V reakci byly povolány na individuální schůzky s děkanem, kde na ně Ševčík ve společnosti kolegů Zdeňka Chytila a Miroslava Králíčka údajně křičeli a studentky zastrašovali.
Dívky si na skandální jednání stěžovaly v otevřeném dopise a celá situace eskalovala do prošetření situace tehdejším proděkanem pro studium Danielem Šťastným, podle jehož závěrů Ševčík skutečně pochybil. Následoval studentský protest, otevřený dopis školnímu akademickému senátu – a další odchody. Včetně Daniela Šťastného.
Mimo zdi VŠE ale Ševčíkova hegemonie zakolísala: byl zbaven funkce předsedy Liberálního institutu a z institutu vyloučen. Jak vzpomíná advokát a ekonom Petr Koblovský, který Ševčíka ve vedení nahradil, dotyčného chování nemělo s liberalismem nic společného a odporovalo i zásadám slušného chování.
„Není liberál, ale prokremelský člověk,“ hodnotí příkře muž, který se negativním názorem na Miroslava Ševčíka netají a ostrými slovy nešetří.
Líčí jimi obraz člověka, který pomocí vydírání, lží a argumentačních faulů bezskrupulózně upevňuje svou pozici. Koblovský na VŠE působil s přestávkami zhruba deset let a skončil v roce 2011. Vzpomíná však na atmosféru, která nedávala prostor pro diskusi a strach z ohrožení, který vedl k odchodu dobrých lidí. „Zůstali jen starci,“ hodnotí stávající poměry.
Liberální institut dnes vede Martin Pánek, který také absolvoval Národohospodářskou fakultu, ale skončil už po inženýrském studiu. Podle svých slov se tak vyhnul házení klacků pod nohy a vyhrožování vyhazovy, se kterým se doktorandi zejména na Ševčíkově katedře potýkali.
Vzpomíná například na mimosemestrální kurz politiky Evropské unie, který byl podle studentů špatně hodnocen, protože nebylo možné jej splnit a nikdo v něm neuspěl. Studenti tedy sepsali výzvu ke změně hodnocení a šli s ní právě za děkanem Ševčíkem. „Čekali jsme, že se nás zastane. Místo toho to vzal jako útok na sebe a dvě hodiny na mě ječel v kabinetu,“ vybavuje si Pánek povědomý způsob děkanovy komunikace.
„Donutil odejít všechny učitele, kteří učili podle moderních metod a byli kvalitní. Protestovali jsme proti tomu,“ popisuje tehdejší situaci. Ševčíkova akademická úroveň je podle něj nevalná, na děkanových publikacích se výrazně podílejí jejich spoluautoři a navíc sám Ševčík neumí anglicky.
Zastavit úpadek
Po odsloužení zákonem povolených dvou navazujících období přišel rok 2018 a volby děkana, ve kterých na funkci kandidoval mimo jiné vedoucí katedry institucionální ekonomie Libor Dušek. Akademik s doktorátem z Chicagské univerzity představil rozsáhlý program s plánem na modernizaci fakulty a na jeho podporu vznikla i studentská petice.
„Ve volbách 2018 jsem podporoval Duška, protože jako jediný z kandidátů mohl být schopný zastavit ten šílený odborný úpadek. I když jsem si od toho moc nesliboval, protože mi bylo jasné, že senát je obsazený ‚spolehlivými‘ lidmi,“ vzpomíná na události okolo volby jeden z absolventů fakulty, studující tehdy na bakalářském stupni.
Ve volbách nicméně nakonec vyhrál matador školy, profesor Zdeněk Chytil, zatímco Dušek na škole skončil. Akademik aktuálně působící na Právnické fakultě Karlovy univerzity na žádost Forbesu o rozhovor nezareagoval, ale 13. března na svém Twitteru zveřejnil vlákno, v němž rozebírá poměry na fakultě i okolnosti svého odchodu.
Při popisu atmosféry na fakultě opět padají výrazy jako „šikana“ nebo přirovnávání Ševčíkova vládnutí k normalizaci.
Vystupuje tak jednoduchý vzorec: akademici, kteří by mohli představovat ohrožení zaběhlých struktur či samotného děkana, na fakultě končí kvůli stupňujícímu se nátlaku a například častým nařčením z nepravostí ve financování. Případně jim prostě není prodloužena smlouva.
„A vždy odcházeli ti mladší, kteří měli západní vzdělání či aspoň spolupracovali se západními univerzitami, učili v angličtině a měli lepší publikační a grantové výsledky. Staré struktury bez výsledků zůstávaly,“ píše Dušek na Twitteru. Bohužel pro studenty Národohospodářské fakulty i školu jako celek.
Občas sice vyhřezne studentský nesouhlas, ale ten bývá vedením záhy potlačen. Zároveň se vždy vynoří „kontraprotest“ na podporu establishmentu a děkana – například od sekretářek katedry, podle kterých není nic v nepořádku a přejí si ukončení protestů a klid na práci. Ševčíkova pozice zůstává neotřesitelná.
Odchody pedagogů a s tím související ztráta atraktivity pro potenciální nově příchozí logicky vede k otázce, zda má kdo zajistit výuku na dostatečně kvalitní úrovni. Přestože Národní akreditační úřad aktuálně neprovádí žádná šetření spojená s Národohospodářskou fakultou, už v roce 2014 jí hrozila ztráta akreditace hned čtyř oborů právě kvůli nedostatku vyučujících.
Fakulta tehdy akreditační jednání označila za absurdní. O čtyři roky později pak celá škola získala takzvanou institucionální akreditaci, díky které může na dalších deset let samostatně rozhodovat o vzniku, rušení i úpravách studijních programů.
Kolik řečí znáš
Zdeněk Chytil odsloužil v čele fakulty jediné období a do čela se tak mohl potřetí vyšvihnout Miroslav Ševčík. Jeho znovuzvolení provázely další nevole a pochybnosti o návratu kontroverzního muže do čela fakulty vyjádřil i rektor Dvořák. Navzdory nim však loni v létě Ševčíka do funkce oficiálně jmenoval.
Ten oproti zvyklostem není součástí školní vědecké rady. Její členy běžně schvaluje akademický senát školy jako celek – podle zjištění Deníku N však loni v dubnu studentští senátoři požadovali hlasování o jednotlivých jménech. Hlasování bylo odloženo na následující zasedání senátu, před kterým se Ševčík kandidatury do rady vzdal, údajně v důsledku „lživé a manipulativní kampaně, kterou vedou některá média“.
Opětovné zvolení Ševčíka do čela fakulty zároveň přimělo k odchodu další akademiky, jako byli Lubomír Cingl nebo Tomáš Miklánek, kteří se přesunuli na Fakultu podnikohospodářskou.
Podle Cingla šlo o kombinaci důvodů, z nichž jedním byl i staronový děkan. „V posledních letech se začalo ukazovat, že dobrá práce se na fakultě nevyplácí,“ popisuje Cingl, proč se nakonec rozhodl Ševčíkovu fakultu definitivně opustit. S Miklánkem ještě na podzim kandidovali v doplňovacích volbách do fakultního akademického senátu, ale porážku vzali jako signál, že kolegové a studenti nevnímají jejich přístup jako důležitý.
Celou fakultu nicméně nezatracuje. „Je tam pár lidí, kteří pořád dělají dobrou práci. Ale ten dlouhodobý vývoj pro nás neměl budoucnost,“ uzavírá Cingl.
Z lidí, kteří naopak pod Ševčíkem zůstávají, zaujme například historik Martin Kovář z Katedry hospodářských dějin. Tomu bylo prokázáno plagiátorství hned u čtyř publikací zabývajících se dějinami Anglie a na základě těchto zjištění odešel z Karlovy univerzity. Ševčík však kolegu na fakultě podržel.
Podle dlouholetého tiskového tajemníka Národohospodářské fakulty Daniela Váni – bývalého člena Rady České televize, kde proslul například závěrem, že má ve vysílání veřejnoprávního média nedostatečný prostor strana SPD – jsou argumenty opakovaně používané ke kritice dění na Národohospodářské fakultě bezpředmětné.
„Děkan neporušil žádný zákon naší země, ani žádný předpis VŠE. Pouze vyjadřuje své myšlenky o aktuálním vývoji ekonomiky v České republice a ve světě, které měl vždy podložené fakty z veřejných zdrojů,“ tvrdí Váňa a dodává, že ke složení funkce děkana fakulty neexistuje žádný racionální a fakty doložitelný důvod.
Přímo z fakulty mezitím nadále zaznívají nespokojené hlasy studentů. „Nelíbí se mi, s čím je ta fakulta spojována. Sama o sobě je skvělá a to, co se tam učím, mě baví – ale stydím se za vedení,“ hodnotí situaci jedna ze studentek navazujícího studia na Národohospodářské fakultě, která se zúčastnila březnového protestu a podepsala otevřený dopis volající po Ševčíkově rezignaci.
Jedním z nejvýraznějších studentů v opozici k děkanovi je místopředseda školního akademického senátu Lukáš Hulínský. Doktorand z Fakulty financí a účetnictví situaci aktivně řeší s vedením školy a spolu s dalšími senátory pomohl také s organizací demonstrace 15. března.
„Doufám, že studenti zjistí, jakou můžou mít sílu. Když se něco zásadního stane, můžou to změnit,“ hodnotil dění před školou i samotnou petici. Jakkoli ale vnímá, že vedení školy nějaké kroky v celé situaci podniká, očekávat rapidní změny podle něj není namístě.
„Je tam spousta proměnných: kdy se sejde fakultní senát, jak se k situaci postaví, co fakulta chystá. Pokud se za Ševčíka hodlají aktivně postavit, můžou přijít s kdečím,“ vysvětluje Hulínský a doplňuje, že teprve po zmíněném zasedání fakultního senátu může rektor předložit návrh na odvolání senátu školnímu. A ten má příští zasedání naplánované až na 24. dubna.
Hulínský navíc předpokládá, že si škola nechala nebo nechá zpracovat právní analýzu situace, aby se vyhnula případným komplikacím. A stejné kroky pak očekává i od samotné Národohospodářské fakulty. „Rektor se bude chtít rozhodnout informovaně a nenechat nic náhodě, což určitě zabere nějaký čas,“ připomíná studentský senátor.
Aktuální pat je tak pro „opevněného“ děkana dobrou zprávou. Jak se zamýšlí jeho předchůdce a bývalý přítel Jiří Schwarz, současná situace Ševčíkovi vyhovuje – touží totiž po mediální pozornosti. „Jediné řešení je, že ho z fakulty vyhodí. Nesmí tam vůbec pracovat, on si tu fakultu zprivatizoval,“ říká Schwarz. „Když ho vyhodí, bude se soudit. Soud bude trvat nejméně tři roky a za tu dobu budou z fakulty vytlačeni jeho vazalové.“
Rektor VŠE Petr Dvořák spekulace o plánovaném vyhazovu nekomentoval a naši žádost o rozhovor odmítl. Jeho deklamované záměry přirovnává tiskový tajemník Váňa k postupům minulého režimu a na kritiku Ševčíkova akademického působení kontruje obsáhlým výčtem úspěchů Národohospodářské fakulty za posledních deset let.
Ty podle tiskového tajemníka zahrnují například vysoká umístění v mediálních žebříčcích ekonomických fakult, „prakticky nulovou nezaměstnanost absolventů“, pětadvacet obdržených grantů od Grantové agentury České republiky nebo třeba fakultní newsletter pro absolventy.
Váňa odmítá i to, že by děkan neovládal angličtinu: prý ho slyšel mluvit nejen anglicky, ale také německy. S ústřední osobou celé kauzy nám však nebylo souzeno mluvit ani česky – Miroslav Ševčík na dotazy Forbesu žádným způsobem nereagoval.
Reportáž vznikla za redakčního přispění Adély Očenáškové.