Mezivládní panel Organizace spojených národů pro změnu klimatu (IPCC) publikoval minulé pondělí další zprávu o stavu klimatu. V pořadí šestá zpráva upozorňuje, že planeta Země dosáhne úrovně kritického globálního oteplení o 1,5 stupně Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí už v příštím desetiletí.
Podle zakladatele think-tanku Fakta o klimatu a teoretického fyzika Ondráše Přibyly je situace s klimatem opravdu kritická a projevuje se extrémním počasím, jako byla například loňská čtyřicetistupňová vedra v Londýně.
„Až nás zasáhnou povodně jako loni Německo nebo vlna veder jako Londýn, budeme překvapení, stejně jako jsme byli překvapení z požáru v Hřensku,“ upozorňuje v rozhovoru.
Zakladatel projektu Fakta o klimatu Ondráš Přibyla
Zpráva IPCC říká, že se naše planeta oteplí o 1,5 stupně Celsia oproti hodnotám před průmyslovou revolucí už v příštím desetiletí. Proč je vlastně teplotní hranice, o které se hovoří i v Pařížské dohodě, kritická?
Jedním z důvodů jsou body zlomu. Každý ekosystém snese jen určité zatížení a pak se rozpadne. Příkladem mohou být smrkové plantáže v Česku. Sice můžeme říct, že „co už, stejně sem nikdy nepatřily“, ale kolaps smrkových lesů s klimatickou změnou souvisí.
Vyšší teploty v Česku znamenají nejen náročnější klima pro smrky, ale taky přejí kůrovcům. V posledních letech se kůrovci vyrojí čtyřikrát za sezonu, kdežto před šedesáti lety to bývalo nejvýše dvakrát. Dohromady to znamená, že se smrkové monokultury staly v dnešním klimatu nestabilní. Podobné body zlomu se týkají mnoha lokálnějších ekosystémů.
Když se budeme bavit o velkých globálních ekosystémech, tak jsou to například korálové útesy, u nichž se očekává, že oteplení o 1,5 stupně nepřežijí. Bod zlomu má také amazonský deštný prales nebo sibiřské jehličnaté lesy – u nich se ale pohybuje někde kolem tří stupňů a tam se určitě nechceme dostat.
Spoustu menších lokálních ekosystémů bude mít bod zlomu níže. Podobným způsobem můžeme uvažovat o kryosférických systémech – tedy o všem, co je na planetě zmrzlé, počínaje horskými ledovci a konče permafrostem a zamrzlými oceány. Většina horských ledovců v Alpách už je za bodem zlomu. Budou tedy postupně odtávat a je to nezastavitelné.
V případě grónského ledovcového štítu a západoantarktického ledovce se bod zlomu očekává lehce nad 1,5 stupně Celsia. Můžeme s velkou jistotou říci, že při takovém oteplení budou sice dopady čím dál tím větší, ale nejspíš nenarazíme na zásadní skok. Při oteplení nad 1,5 stupně ale už výrazné skoky s velkou jistotou potkáme, a proto se to považuje za kritickou hranici.
Jaké jsou ty další důvody?
Pro spoustu zemí, a teď myslím zejména malé ostrovy, je oteplení o 1,5 stupně už likvidační. Jsou to malé atoly jako Fidži, Tuvalu, Tonga a podobně. Pro nás možná neznámá místa, ale lidé tam žijí. Znamená to vysídlit desítky tisíc lidí z jednotlivých ostrovů, často ještě ne nutně, protože by se zatopil ostrov, ale protože se „zasolí“ zásobník podzemní vody.
Byly pro vás závěry zprávy IPCC překvapivé?
Nebyly. Nezaznamenal jsem tam nic, co by mě překvapilo. Každý, kdo sleduje výzkum, to bere jen jako shrnutí. I předchozí zprávy představovaly pouze shrnutí. Zajímavý a v určitém smyslu překvapivý byl posun zřetelnosti a ostrosti vyjádření, který se poprvé objevil ve zprávě o fyzikálních aspektech IPCC ze srpna 2021.
Ve vědecké komunitě se věci popisují v klidu, odtažitě, ale v té zprávě snad hned v prvním odstavci zaznívalo, že – v překladu – je bez jakýchkoliv pochyb, že oteplení způsobuje člověk. Tenhle posun v použití jazyka byl zajímavý a odráží uvědomění vědecké komunity, že zbytek světa nemluví tím přesným jazykem pravděpodobnosti, a tím pádem je třeba zprávy přeložit tak, aby je dokázal zbytek světa slyšet.
Některá zahraniční média označila nejnovější zprávu IPCC za dosud nejostřejší varování. Naopak klimatolog Radim Tolasz, který se za Česko podílel na jejím vzniku, oproti tomu říká, že ji považuje v podstatě za optimistickou, protože pořád popisuje možnosti, jak si se změnou klimatu poradit…
Myslím, že to není jedno, nebo druhé, ale obojí. Situace je opravdu kritická, to tak prostě je. Vidíme to na katastrofách, které se dějí. Příkladem může být třeba Pákistán, který byl v nedávné době silně zasažen nejdříve vlnami veder a pak povodněmi. Nebo vysychající evropské řeky, které alpské ledovce nezvládají doplňovat vodou.
Zpráva znovu a znovu říká, že je potřeba mnohem urgentnější akce, než do které se lidstvo zatím pustilo. Na druhou stranu je dobré vidět, že nic není ztraceno, že můžeme a technologicky jsme schopni provést transformaci společnosti tak, aby nepotřebovala fosilní paliva. Také si myslím, že je dobré radovat se i z těch drobných úspěchů, jakkoliv neřeší celek.
Před deseti lety nebyla shoda států na tom, že máme mít nějaké cíle, teď tu máme Pařížskou dohodu. Řeší to celý problém? Ne. Je to významný posun? Rozhodně.
Před deseti lety jsme netušili, že by se daly obnovitelné zdroje jako fotovoltaika nebo větrné elektrárny instalovat tempem, kterým se instalují teď. Pojďme se neztrácet ve strachu, depresi a bezmoci, které jsou celkem oprávněné, ale čerpejme i energii z drobných, částečných úspěchů, které jsou. Pojďme si říct, že to přece tak nenecháme.
Když letělo Apollo 13 na Měsíc a v půli cesty explodovaly kyslíkové nádrže modulu, říkalo se, že selhání není možnost, kterou chceme připustit a že tu posádku prostě dostaneme zpátky na zem. Tak to pojďme sakra udělat i v případě klimatických změn, vždyť to zvládneme. Lidstvo je schopné úžasných věcí, když se pro ně rozhodne.
Jaké hmatatelné dopady klimatických změn už můžeme pozorovat v Česku? Jsou to zatím hlavně velká vedra a obecně změny počasí?
Česko se za posledních šedesát let oteplilo o dva stupně, za dalších třicet let k tomu přidá další jeden až 1,5 stupně. Otepluje se dvakrát rychleji, než je světový průměr.
Kdybychom si chtěli oteplení o dva stupně za uplynulých šedesát let představit, odpovídá to poklesu nadmořské výšky asi o tři sta výškových metrů. Když stoupáte po horách, teplota klesá asi o 0,6 stupně Celsia na sto metrů, takže oteplení o dva stupně odpovídá výškovému poklesu asi o tři sta metrů. Stromy se tedy za dobu svého života posunuly o jedno až dvě výšková pásma.
Co to znamená pro lidi? Nic zásadního, prostě větší vedra. Co to znamená pro přírodu? Naprosto zásadní věci. Extrémně teplé dny nejsou jen letní záležitostí, podívejme se třeba na loňský Silvestr, kdy bylo v Praze 17,7 stupňů Celsia. To je extrémně teplý den, to prostě v zimě nemá být.
Takových dnů navíc násobně přibývá. Je jich zhruba dvojnásob než v době, kdy vyrůstali naši rodiče. Když jsou vyšší teploty, rostliny intenzivněji vypařují vodu. A čím více vypařené vody, tím větší vysychání. Česko nám vysychá a dál bude, byť to možná zrovna nepozorujeme, když je aprílové počasí.
Foto Fakta o klimatu
Vývoj průměrné roční teploty v České republice | Zdroj: Fakta o klimatu
Vedle věcí, které můžeme vidět, jde ale třeba i o ceny potravin. Vlna veder v Indii snížila výnosy v zasažené oblasti asi o třicet procent, což se projeví na cenách potravin. Oproti inflaci je pro nás tohle zvýšení možná zanedbatelné, ale je to prostě další zátěž.
Vyšší oteplení znamená, že svět prochází více zátěžovými faktory, a stává křehčím a nestabilnějším vůči dalším hrozbám.
Takže se dá říct, že zatím se s dopady klimatických změn potýká hlavně příroda než přímo člověk, byť jde samozřejmě o spojené nádoby.
Příroda, ale tím pádem i lesnictví, zemědělství… Jako společnost jsme závislí na prostředí, ve kterém žijeme. Dotkne se nás to nejen skrze vedro, to dá ještě přežít, ale i skrze úrodu, sucho. Ve světě je mnoho velkých měst, kde museli omezit dodávky pitné vody. Může se to stát v Česku? Rozhodně může.
Je tu prostě riziko, že se možná někdy po roce 2030 v Praze nebo Brně omezí dodávky pitné vody, protože bude velké sucho. Neříkám to jako předpověď, ale jako možnost, jako příklad rizika, jak se klimatická změna může projevit, a je otázka, jak rychle to může nastat.
Takže se za deset let může stát, že v českých městech nebude dostatek pitné vody?
Vidíme, že všude na světě nastávají události, s nimiž se nepočítalo, že by nastat mohly. Čtyřicetistupňová vedra v Londýně v této dekádě nikdo nečekal. Pojišťovny vidí, že jejich dosavadní modely přestávají stačit a musí začít počítat s novými pojistnými událostmi.
Je dobré uvažovat o tom, jaká rizika by mohla nastat, a být na ně trochu připraveni. Klimatická změna rizika posouvá a může se skutečně stát, že v Česku budeme ohroženi nedostatkem pitné vody. Zároveň si myslím, že se na to můžeme být docela dobře nachystat a problém nemusí udeřit tak velkou silou.
Češi podle průzkumů klimaskeptici nejsou. Uvědomují si ale míru rizik spojených s klimatickou změnou?
Myslím, že si to neuvědomujeme. Až nás zasáhnou povodně jako loni Německo nebo vlna veder jako Londýn, budeme překvapení, stejně jako jsme byli překvapení z požáru v Hřensku. Budeme si říkat: „Kdo to mohl čekat? Je to velká událost!“ a budou kolem toho čtrnáct dní zprávy v novinách.
Je trochu součástí lidské povahy, že se obtížně připravujeme na věci, které nečekáme. Druhým důvodem je, že se změny dějí relativně pomalu. Stav není moc odlišný od toho, jak to tady vypadalo před deseti lety, ale je odlišný od toho, co tu bylo před šedesáti.
Více je to vidět na biodiverzitě. Stačí se podívat na fotky z lovecké sezony. Kdysi se ulovily tisíce zajíců a koroptví, a kolik jich máme v krajině dnes? Viděli jste v posledních letech koroptev? Rozdíl je drastický, ale dnešní děti zajíce a koroptve stejně nezažily, takže pro ně to žádná změna není.
Zatímco svět se za uplynulých šedesát let oteplil zhruba o jeden stupeň Celsia, v Česku bylo oteplení dvojnásobné, jak jste zmiňoval. Je to absencí zmírňujícího účinku oceánů, které jsou nejlepší ochranou před změnou klimatu?
Ano. Kontinenty se obecně oteplují rychleji než oceány. A severní polokoule se otepluje rychleji než jižní. Ještě extrémněji jsou na tom ostrovy v Severním ledovém oceánu jako Špicberky nebo Země Františka Josefa, které se oteplují asi čtyřikrát rychleji než světový průměr. Jde o extrémně se oteplující země: za posledních šedesát let se oteplily o více než čtyři stupně.
Česko je země s průmyslem založeným dlouhodobě na uhlí. Současný kabinet Petra Fialy počítá s odklonem od uhlí v roce 2033. Opravdu je možné za uhlí najít během deseti let náhradu?
Když se do toho pustíme, tak ano. Nejlepší cestou je instalace maxima obnovitelných zdrojů. Časem se sice i kapacity obnovitelných zdrojů vyčerpají, ale pro následující roky je to strategie, která prostě dává smysl.
Cest, jak nahradit uhelné zdroje, je ale více. Od dovozu přes plynové elektrárny, byť o těch se teď nerado uvažuje, protože jsou závislé na exportu z Ruska. Plyn má však oproti uhlí naprosto klíčové výhody. Je možné ho zapínat či vypínat rychleji, a tím pádem lépe dokáže regulovat soustavu.
Pomohla válka na Ukrajině ke zvýšení poptávky po obnovitelných zdrojích? Loni se v Česku postavilo rekordní množství fotovoltaik.
Zdaleka to není dost. Šlo navíc o instalace na rodinných střechách a my potřebujeme velké solární elektrárny. Ty už se tu jednou stavěly, v době solárního boomu kolem roku 2010, jen ve špatně regulovaných podmínkách. Jsou evropské země, které válečné situace využívají násobně více a lépe než Česko. Z hlediska instalace solárních a větrných elektráren jsme na chvostu Evropy.
Jak může pomoci směrnice o ESG, jejímž cílem je krom jiného motivovat firmy, aby více využívaly ekologicky udržitelné zdroje? Některé banky už na jejím základě neposkytují úvěry uhelnému sektoru.
Uhelný byznys to nezastaví. Částečně proto, že momentálně uhlí potřebujeme – je hlavně nutné najít za něj náhradu. Zajímavě to ale může pomoci vytváření situace, díky níž další a další lidé pochopí, jak transformaci udělat. Je potřeba, aby se o to zajímala analytická oddělení bank. Aby banky vyžadovaly informace od firem žádajících o úvěr.
Za současné situaci ale není odklon od uhlí reálný?
Myslím, že nešikovně rámujeme, co znamená odklon od uhlí. Chceme-li udržet oteplení do 1,5 stupně, znamená to přestat spalovat fosilní paliva. Čím méně budeme využívat uhelné elektrárny, tím lépe. Uhelné elektrárny budou postupně méně a méně potřeba, budeme je méně a méně zapínat. To ale neznamená, že je musíme zcela zavřít.
Oteplení záleží na tom, kolik uhlí spálíme. Počet otevřených elektráren je planetě úplně jedno. Myslím si, že mnohem lepší by bylo pokusit se stanovit limit, kolik uhlí chceme spálit, a jaký máme rozpočet. Jestli ho vyčerpáme do roku 2030 nebo 2035 je už trochu jedno.
Pokud zůstanou nějaké uhelné elektrárny v provozu po roce 2033, ale budou se zapínat jenom na výjimečné okamžiky, je to naprosto v pořádku.
Foto Fakta o klimatu
Vývoj světové teplotní anomálie | Zdroj: Fakta o klimatu
Až vyjde nová zpráva IPCC, což by nemělo být dříve než v letech 2027 či 2028, asi se nevyhneme tomu, že ve zprávě bude oteplení přesahující 1,5 stupně Celsia…
Pokud do té doby nastane rok s teplotní anomálií přes 1,5 stupně, ještě to neznamená, že teplotní trend 1,5 stupně dosáhl. Vědci jsou velmi puntičkářští v rozlišování těchto detailů. Možná tedy nastane rok s vyšší teplotní anomálií, ale to ještě neznamená dlouhodobé překročení hranice. To se do vědeckých zpráv dostane kolem roku 2035.
Myslím, že mnohem zajímavější diskuze budou posuny v mezinárodních jednáních než okolo IPCC. Z hlediska vědy je situace už poměrně jasná a celkový obrázek poznání o klimatické změně se v posledních letech významně nemění. Je potřeba hlavně změnit přístup vlád a byznysů, aby vlády skutečně řešily strategické dokumenty, které povedou ke změně, financování a tak dále. Tady potřebujeme velkou změnu – a to není záležitost IPCC.
Měla by se tedy vláda obecně více snažit klimatické změny řešit? V posledních letech šlo téma do pozadí kvůli pandemii a válce na Ukrajině.
Odsouvá se ale problém, který se nedá odsunout. Přál bych si, aby česká politická reprezentace téma uchopila mnohem zřetelněji a věcněji.
