skip to main content

A jak to bylo dál? Nový Sex ve městě přináší více smutku i karikatury. A docela dobrý příběh

Sex ve městě. Jsou lidé, kteří z toho seriálu umějí většinu hlášek nazpaměť. Jsou lidé, kteří dovedou identifikovat každý outfit jedné ze čtyř hlavních hrdinek, spojit jej s konkrétním návrhářem a podle toho identifikovat konkrétní epizodu šesti sezon seriálu. Jsou lidé, kteří si Sex ve městě pouštěli během toho čtvrtstoletí opakovaně, znovu a znovu.

Jsou na druhou stranu lidé, kterým je Sex ve městě k smíchu a soudí jej hlavně podle dvou často reprízovaných filmů (ač zcela nejlepší je vidět pár prvních epizod vůbec první série z roku 1998 a až pak si udělat názor). Jsou lidé, kteří Sex ve městě a chování jeho hrdinek přímo odsuzují a tvrdí, že dnes by už takový seriál vzniknout nemohl. Jsou lidé, které Sex ve městě zcela minul a dodnes jeho fenomén nepochopili.

A pak jsou lidé, kteří Sex ve městě posledních třiadvacet let jednoduše milují.

Když před bezmála čtvrtstoletím způsobil tenhle projekt na kabelové HBO revoluci, protože poprvé mluvil o tom, o čem se do té chvíle na televizní obrazovce mlčelo, nikdo netušil, že vznikne generační fenomén. Doslova, protože tehdy bylo jeho hrdinkám kolem třiceti. Dnes je jim všem 55+. A do svých rolí naskočily znovu. Sex ve městě dostal pokračování nazvané „A jak to bylo dál…“ a stal se adventní vlajkovou lodí z produkce HBO Max.

Že se z novinky stane z pohledu zájmu diváků hit, je asi bez diskuse. Nepochybně si rádi kliknou všichni fanoušci a jistě se rádi podívají i kritici a odpůrci původního seriálu. Jsou zvědaví a jsou hladoví, stejně jako jejich sociální sítě, kam se jedovatá slina prská nejlépe. Byznys to nezastaví, naopak, i negativní reklama je přece reklama. Nejhorší je, když se o nějakém projektu vůbec nemluví. To se však téhle novince nemůže stát.

Původní licence má navíc dnes už miliardovou hodnotu – například jen oba ne dvakrát povedené celovečerní filmy vynesly v kinech svého času přes tři čtvrtě miliardy dolarů. Potud se hraje na jistotu.

První čtyři díly, které měli novináři možnost vidět (na HBO Go jsou prozatím k vidění jen první dvě epizody) každopádně naznačují několik věcí. Předně – nervozitu.

Nervozitu tvůrců i hereček (které se postupně staly producentkami série), zda mají i po třiadvaceti letech, šesti sezonách seriálu a dvou ne zrovna povedených filmech vůbec ještě co vyprávět. Nervozitu, zda je diváci přijmou. Nervozitu, zda přijmou chybějící Samanthu (jejíž absenci pro jistotu osvětlují hned první repliky scénáře).

Nervozitu, zda hrdinka Sexu ve městě může být šedovlasá (změna barvy vlasů Mirandy se úplně zbytečně stává jedním z motivů prvního dílu, ačkoli ji tvůrci mohli zcela přirozeně přejít jako nový fakt). Nervozitu, zda se nové módní outfity luxusních značek, které se chtě nechtě staly součástí fenoménu původního seriálu, budou v novém seriálu líbit, když je teď nosí ne třicetileté, ale pětapadesátileté hrdinky.

Dosti nervózně, neohrabaně a někdy i vysloveně divně působí v prvních desítkách minut nové série víc věcí. A není to jen plastickými chirurgy „vylepšená“ tvář Kristin Davis, která místy vypadá jako Charlottina vlastní parodie. Šroubovaně působí i řešení výpadku Samanthy, nahrazené hned několika postavami jiné než bílé barvy pleti (to, že jsou všechny čtyři hrdinky bělošky, ostatně současná woke culture vyčítá Sexu ve městě snad nejvíce).

Reklama

Vedle „černé Charlotte“, jak postava Anthonyho tituluje novou Charlottinu kamarádku z řad bohatých manhattanských matek, tu máme i černošskou učitelku práv, kterou opakovaně svou neohrabanou politickou, genderovou i rasovou korektností konfrontuje Miranda, a dokonce figuru nebinární Che, šéfky Carriina podcastu, aby té pestrosti nebylo málo.

Diverzita ve skutečnosti vypadá trochu jinak, ale snaha zavděčit se dostatečně nové televizní kultuře i společenské poptávce tu z castingu i replik z toho všeho čiší na sto honů. Nemluvě o tom, že i samotný podcast, který má nyní Carrie vydělávat, stejně jako její zřejmě úspěšný účet na Instagramu, působí jako karikatura sebe sama.

Nejistě najednou působí i to, čím byl Sex ve městě (zejména v prvních dvou řadách z devadesátých let) proslulý. Hovory o sexu. Jestliže první série neměly problém s žádnou sexuální praktikou, probíranou do detailů, najednou se Carrie v pětapadesáti letech červená při slově masturbace a vymezuje se proti tomu, aby se o sexu mluvilo tak „explicitně“. Směšné.

Fiasko? Zdá se, že ne…

Přes všechny tyto výhrady ovšem první čtyři díly A jak to bylo dál? naznačují, že se záměr tvůrcům i hercům možná nakonec docela dobře povedl. Potřebný twist totiž přinese nečekaná událost na konci první epizody, která příznivcům Sexu ve městě zřejmě způsobí podobný šok, jaký prožily v osmdesátých letech skalní fanynky Bobbyho Ewinga v seriálu Dallas.

Tváří v tvář vlastní smrtelnosti se najednou věk a stárnutí hlavních hrdinek totiž konečně stává věcí přirozenou, ne podivně rozebíranou u běžné kávy uprostřed týdne. Stárneme, odcházíme (někdo do Londýna), ale bohužel i umíráme a musíme tomu faktu čelit.

Z počáteční karikatury a přehrávání hereček je od druhého a třetího dílu najednou slušné a místy dokonce i sympaticky civilní herectví, v němž jednoznačně dominuje zejména Cynthia Nixon v roli Mirandy, v první epizodě zbytečně zahalená aurou neustálé trapnosti.

Ze šroubovaných frází o rase a genderu je tu konečně najednou příběh, který vůbec nemusí být špatný. Možná bude dokonce nakonec rozehraný i ve více seriálových sezonách, než bylo původně v úmyslu. Nečekaný zvrat v první epizodě totiž rozehrává pro scénář nového seriálu mnohem více možností, než jen stydlivé řeči o masturbaci a spermatu pronášené nad rýžovým pudinkem.

Ty před dvaceti lety působily vtipně, teď však najednou u oběda už vůbec nefungují. Smutek a temnější tóny mohou nové sérii slušet – rozhodně víc, než diblíkovské štěbetání o balení kluků.

Mirandino objetí s manželem, někdejším „roztomilým barmanem“ Stevem, který najednou potřebuje naslouchátko, působí dojemně, nikoli trapně a parodicky. Dva šedovlasí manželé, oblečení v černém, kteří uprostřed obýváku prosí téměř dospělého syna o malý projev soucitu, jsou ve svých rolích najednou docela přirození a skuteční. Vážnější poloha je vždycky funkčnější než na sílu hraná komedie. Vždy to platilo i o Sexu ve městě.

Takhle by to skutečně dál mohlo být. Uvidíme.