Málokdo by tipoval, že tahle drobná vědkyně možná jednou poletí do vesmíru. Sen jí může pomoci splnit i jmenování Aleše Svobody záložním astronautem Evropské vesmírné agentury.
Lucie Ráčková už má několik vesmírných misí za sebou – zatím jen cvičných. Mladá vědkyně se zabývá výzkumem stresu v izolačních podmínkách a věří, že komercializace vesmírného prostoru otevře dveře i menším zemím jako je Česko. „A já chci být u toho,“ konstatuje.
Původně se její kariéra odvíjela jiným směrem. Vystudovala umělecké gymnázium v Brně zaměřené na hudbu. Hrávala na violoncello, klavír, flétnu, byla součástí komorního i symfonického orchestru a umění se věnovala až do svých osmnácti let. Pak přišel zlom.
„Cítila jsem, že sice mě hudba baví, ale netlačí úplně k tomu být lepší. A protože mě vždy zajímal člověk jako takový, jak funguje jeho tělo, jeho mysl, rozhodla jsem se přejít na antropologii,” vysvětluje Forbesu.
Proč jste si nezvolila třeba medicínu nebo psychologii?
O těch jsem uvažovala, ale chtěla se v budoucnu vyhnout léčebné praxi, protože jsem docela empatický člověk – bála jsem se, že bych se postupně proti těm osudům, s nimiž se lékaři setkávají, obrnila a stal se ze mě cynik. Takže když jsem objevila antropologii, bylo to přesně ono.
V Brně je navíc holistická a kombinuje tu sociokulturní historickou s biologickou a vývojovou. Přesně to jsem hledala. Už tehdy jsem se různě ochomýtala okolo dalších oborů, dělala třeba výzkum v populační genetice, a pak se zajímala o neurovědy a dostala až k tématu stresu.
A to pro vás bylo zlomové?
Určitě. Na jedné přednášce docenta Králíka jsem zjistila, že to, jakým způsobem těhotné ženy vnímají svět, zda jsou například právě ve stresu, ovlivňuje vývoj jejich dítěte. Což mi přišlo neuvěřitelné – že máte dostat geny od maminky a otce a jejich zapínání a vypínání může matka ovlivnit tím, jak se má psychicky.
Jinými slovy psychično matky ovlivňuje její fyzično, které se přes fyzično dítěte projeví v jeho psychice. To mě tak fascinovalo, že jsem to začala studovat a u stresu nakonec zůstala.
Později jste se stala součástí týmu profesorky Julie Dobrovolné, která se stresem intenzivně zabývá
Na přednášce mluvila o stresu a nové metodě jeho měření na bázi termodynamiky, kterou se svým týmem vyvinula a na jehož základě mají spinoffovou společnost podpořenou byznysovým inkubátorem Evropské kosmické agentury. Zaujalo mě to a šla jsem se jí zeptat, zda bych se nemohla stát součástí výzkumné skupiny, že bych pod ní chtěla dělat doktorát.
Zůstala jsem u ní a profesorka mi nabídla možnost studovat stres v izolačních experimentech, s možností podívat se na Antarktidu a dále se zaměřit i na kosmický výzkum.
Nakonec jste na Antarktidu skutečně odjela.
Jako subjekt jsem využila i samu sebe. Bylo to součástí mé disertační práce ve spolupráci s Českým antarktickým výzkumným programem. Celá mise trvala 83 dní, z toho přímo na polární stanici Johana Gregora Mendela provozované Masarykovou univerzitou jsme byli necelých sedmdesát.
Každý den jsme třeba měřili během spánku srdeční tep pomocí hodinek a dávali jsme ho do souvislosti s nějakým vlastním hodnocením psychického stavu, zda jsme byli úzkostní, nebo jsme měli radost.
Jaké byly výsledky?
Překvapivě tam po příjezdu na Antarktidu začal kontinuálně u všech lidí tep ve spánku klesat. To indikuje větší odpočatost, což je zajímavé a publikovali jsme výsledky v prestižním časopise Scientific Reports. Hodně se to snoubí i s dalšími výsledky, které jsme prezentovali na konferencích. Z nich vyplývá, že hodnoty vnímaného stresu poklesly během pobytu pod úroveň, kterou daný dotazník vnímá jako normu.
Ještě na začátku expedice jsme sledovali souvislost mezi emoční nestabilitou a větším vnímáním stresu, což je obvyklé, ale během pohybu se tato asociace ztratila. I pro neurotičtější účastníky byla ta mise z hlediska vnímání stresu úlevná, přestože o stresové události nouze nebyla.
Stresujícím faktorem bývalo počasí, výjezdy do terénu nebo i komunikace s vnějším okolím, kdy jsme neměli moc možností spojit se s blízkými doma.
Když jsem si pročítala váš životopis, narazila jsem na slovo analogická astronautka. Co si pod tím mám přesně představit?
Označuje člověka, který byl součástí nějaké cvičné vesmírné mise. Směřuje k simulaci dlouhodobých pobytů ve vesmíru. Lze třeba sledovat, jakým způsobem ovlivní posádku změna světelných podmínek nebo týmová dynamika, či jaký dopad bude mít cvičební rutina. Těch platforem, kde to lze nasimulovat, je spousta.
Některé má NASA, vlastní platformu staví ESA (Evropská kosmická agentura, pozn. red.), když ve spolupráci s German Aerospace Center založila zařízení v Kolíně nad Rýnem, kde nedávno proběhlo výběrové řízení na výzkumy pro stodenní cvičnou misi. A pak je celá řada komerčních platforem, kde jsem mise absolvovala já.
Cvičnou platformou je i český projekt Hydronaut, který vytvořil městečko Little Moon City Prague, kde nabídnou účastníkům i VR brýle, aby si vyzkoušeli procházku po měsíčním povrchu.
Na jaké další cvičné misi jste byla?
Jednu jsem podstoupila ve španělské jeskyni, ve stanici Ares, kterou provozuje Astroland Interplanetary Agency. Trvala asi šest dní a byla jsem tam v týmu pěti holek. Simulovaly se podmínky na Marsu.
Během dne jsme měly dost striktní program, pevně dané časy, jak dlouho můžeme spát, kdy budeme vstávat, jíst, mít prostor na osobní hygienu. Pak jsme na sobě měly třeba skafandr a musely simulovat přechodovou komoru, tedy čekat pár minut, než se vyrovná tlak a pak vyjít ven.
Celkově ty cvičné mise slouží k celé řadě výzkumů. Testujeme třeba, jakým způsobem malé skupinky prožívají izolaci a to lze potom aplikovat i v pracovních podmínkách. V těch extrémních se mohou zvýrazňovat určité rysy chování a my můžeme identifikovat, co se kdy stalo, co k tomu vedlo, a vytvářet preventivní programy. Můžeme poradit s tím, jak pomoci lidem vypjatých situacích.
Zároveň jste absolvovala program mezinárodní vesmírné univerzity, na který jste dokonce vybírala peníze ve veřejné sbírce…
Stále jsem hledala, kde se mohu o vesmírném sektoru dozvědět více. Všichni mi doporučovali International Space University, která má dvouletý magisterský program, a pak kratší, ale velmi intenzivní devítitýdenní kurz Space Study Program, na který jsem se dostala.
Dohromady stál dvacet tisíc euro – dvanáct tisíc mi přispěla Evropská kosmická agentura, kolem sto tisíc jsem dostala jako stipendium od Masarykovy univerzity a zbylých téměř 150 tisíc se mi podařilo získat přes Donio. Díky tomu jsem měla možnost dostat se mezi opravdové kapacity z NASA a ESA a získala spoustu kontaktů.
Momentálně ještě doděláváte doktorát, ale čemu byste se v budoucnu ráda věnovala?
Nedávno jsem se zúčastnila výběrového řízení pro cvičnou dvoutýdenní misi Asclepios ve Švýcarsku. Tam nás bylo přes 150 kandidátů z celého světa, museli jsme projít čtyřmi výběrovými koly a nakonec nás zbylo sedmnáct. Výsledky budou až na konci srpna, tak uvidíme.
Určitě se chci dál věnovat astronautice, čemuž nahrává i zvolení Aleše Svobody coby záložního astronauta. To dříve bylo úplně nepředstavitelné, že by to mohl být někdo z menších zemí. Zvýšilo to zájem a naději a otevírají se dveře i díky komercializaci vesmírného prostoru.
Mezinárodní vesmírná stanice bude dosluhovat a v příštích deseti letech by měla skončit. Nahradit ji mají komerční stanice a vedle už fungující čínské stanice Tchien-kung se připravují i další. Už to tedy nebude jen o úzkém výběru NASA nebo ESA, ale díky komerční sféře bude více možností pro všechny.
Vesmírné agentury se zaměřují na Měsíc, Evropa má velký podíl na stavbě stanice Gateway, která ho má obíhat. NASA se zaměřuje na Mars.
A to jsou vize, u kterých byste ráda byla?
Rozhodně, je to nejnáročnější věc, do které se budeme pouštět. Jestli se v následujících dvaceti letech dostaneme do éry Artemis (projekt NASA s cílem návratu člověka na Měsíc, pozn. red.), kde tentokrát na Měsíci založíme i stálou základnu, bude to super. Kdybych dostala možnost se některé z misí zúčastnit, určitě bych neodmítla.
Foto archiv Lucie Ráčkové
Ráda bych se ale chtěla dál věnovat identifikaci biomarkerů umožňujících předvídat, že bude člověk vesmírné mise zvládat, což by se dalo aplikovat i u lidí v náročných profesích – zdravotnictví, záchranářství, zásahových jednotkách nebo práce v odlehlých oblastech mimo civilizaci.
Zároveň bych se chtěla naučit více o tom, jak NASA plánuje své mise a jak ESA spravuje výzkum. Ideálně se i do nějakého zapojit.
Je důležité, aby se o tomto tématu mluvilo více i na veřejnosti, aby měli lidé možnost se v něm vzdělávat?
To bych moc ráda. Teď třeba probíhá v Brně výstava Space Mission, na kterou určitě stojí za to jít. Minimálně teď, když stojíme před otázkou, zda se Česko zapojí do vesmírných letů s lidskou posádkou, a my bychom měli zase po dlouhých letech svého astronauta. Pro děti je to výborné místo k načerpání inspirace, v gyroskopu si mohou vyzkoušet stav přetížení, zažijí pocity stavu beztíže při průchodu orbitální stanicí, projdou i palubou raketoplánu. A protože vznikla ve spolupráci s NASA, tak tam jsou opravdu vzácné exponáty, které se doslova dotkly vesmíru.
Co vás láká víc: Měsíc nebo Mars?
Určitě Měsíc, protože cestování na Mars je vzdálenější a než k němu dojde, tak se už možná nebudu moci na misích podílet. A Měsíc je dosažitelný i časově – dostanete se k němu během tří dní a je jednodušší udržovat komunikaci se Zemí. Na Mars poletí člověk devět měsíců, načež tam musí vydržet deset měsíců až dva roky, aby pak podle optimální orbitální dynamiky zase letěl devět měsíců zpátky.
I ta komunikace podléhá prodlení danému rychlostí světla. S rodinou nebo lékaři bude komunikace složitější, což bude určitě výzva. Prodlevy komunikace lidstvo zažívalo během expedic a výprav mimo civilizaci po staletí, ale na Marsu budou extrémní a astronauti budou muset být daleko více soběstační.
Budou mít ale i větší flexibilitu a volnost práce. Rizikem v těchto misích je velká monotónnost, absence podnětů a izolace, která může vést k nudě… A ta zase k velkému nebezpečí pro zdraví astronautů.
Je ale velkým lákadlem…
Mars je velmi zajímavý i geologicky, atmosféra má hodně velký obsah oxidu uhličitého. Je atraktivní z hlediska pochopení jeho vývoje a možného výskytu známek života. Máme tam už robotické sondy, ale lidský přístup nikdy nenahradí. Je to velký objevitelský milník.
