Greenfluencerku Rozárii Haškovcovou na Instagramu pod přezdívkou shluk.bunek sleduje necelého čtvrt milionu lidí. Letos se stala členkou našeho výběru 30 pod 30. Enviromentální politiku dnes studuje na prestižní pařížské škole Sciences Po. Rozhovor vedeme v pauze mezi přednáškami. Proč se nikdy nedívá na filmy? Jaké místo v ní zaručeně vyvolá nostalgii? Co nakupuje po kilech a kde naopak vyznává přísný minimalismus? Seznamte se s Rozárií Haškovcovou Out of Office.
Můj osobní styl oblékání
V první řadě pomalý a udržitelný. Většinu oblečení mám z druhé ruky nebo od evropských udržitelných značek. Například od české Basicatory, kde šijí různé kalhoty a kostýmky – zkrátka takovou elegantnější módu. Nebo mám třeba džíny od holandského brandu Kuyichi.
Celkově mám ale opravdu málo oblečení. Někdy si dokonce dělám legraci, že ve všech videích střídám jen tři kousky. A ona je to skoro pravda. Vlastním jenom tři svetry a dvoje kalhoty. Můj styl je takový, řekněme, snadno kombinovatelný.
Mám ráda elegantní oblečení a střihy a dávám přednost přírodním barvám: černé, bílé, smetanové, šedé nebo zelené. Ale někdy to ráda rozstřelím výraznou růžovou. Kdybych to měla shrnout: elegantní a udržitelný smart casual. A všeho málo!
Foto se svolením Rozárie Haškovcové
Místo, kam nejraději cestuji
Ráda cestuji do Paříže. Ale teď tu žiju, tak nevím, jestli to je ještě cestování… Stejně tak se ráda vracím domů. Ať už do Prahy, nebo do rodné Litomyšle. A rakouské Alpy jsou pro mě srdcová záležitost. Tři léta za sebou jsem pracovala v Solné komoře. Prvně jako uklízečka, potom jako servírka.
Hudební album, po kterém vždy ráda sáhnu
Planet Gold od Sofiane.
Oblíbený suvenýr, který jsem si přivezla z cest
Vlastně si nic moc nevozím. A když, tak nějaký udržitelný módní kousek z lokálního obchodu. Ale ráda posílám pohledy a jeden si vždy kupuju i pro sebe. Doma ho pak lepím na zeď nebo někam do deníku.
Předmět, bez kterého nedokážu žít
Asi mobil. Na jedné straně věřím, že je možné mít s telefonem dobrý vztah a používat ho k dobrým věcem. Na té druhé se obávám, že sklouznutí k nezdravému scrollování je příliš jednoduché. Sama jsem s tím měla dost problém. Když si člověk prochází těžším obdobím, je snadné do toho spadnout.
Teď se mám dobře, takže to až tak neřeším. Naopak nyní telefon využívám spíše k tomu, co mám ráda. Když vyjdu ze školy a svítí sluníčko, procházím se kolem Seiny. Dojdu až na kraj Paříže a po cestě mluvím s rodiči, babičkou nebo ségrou. Je to můj oblíbený rituál. Když mám volnou chvíli, hraju na něm šachy. A když zahlédnu něco inspirativního, můžu to jednoduše vyfotit a okamžitě sdílet na Instagramu.
Foto se svolením Rozárie Haškovcové
Nejlepší kniha, podcast
Nedávno jsem na radu svého vyučujícího na zemědělství četla knihu Regenesis od George Monbiota. Autor mapuje, jak bychom mohli nakrmit lidi na celé Zemi, aniž bychom tu planetu zničili. Přestože se kniha věnuje odbornému tématu, čte se hezky. Jsou tam i osobní příběhy a hodně mě inspirovala.
V jednotlivých kapitolách Monbiot rozebírá různé typy zemědělství a hledá všemožné způsoby, jak bychom naše obdělávání půdy mohli zlepšit. Na konci dospěje k závěru, že je nutná technologická inovace v podobě pěstování v laboratořích. Jako třeba kultivování proteinů a tak podobně.
Čtenáři se v publikaci seznámí také s různými pohledy na jídlo, které kolikrát nejsou vůbec běžné. Dobře a ozdrojovaně pak autor popisuje aktuální situaci. Ostatně právě toho, jak je text ozdrojovaný, si cením nejvíce.
Z podcastů teď ráda poslouchám Živou Dharmu. Je to takové buddhistické učení, řekněme. Každý den tam přibývá nová lekce. Je to moc hezky namluvené. Příjemný podcast třeba na cestu do školy na kole.
Foto se svolením Rozárie Haškovcové
Foto se svolením Rozárie Haškovcové
V mé lednici vždy najdete
Tofu. Vždycky, když je na něj velká sleva, koupím ho tři kila.
Poslední věc, kterou jsem si koupila na sebe
To budou asi ty zmíněné džíny od Kuyichi.
Předmět, se kterým se nikdy nerozloučím
Já jsem spíše sentimentální vůči různým místům nebo prostorům. Nedokážu si třeba představit, že bych opustila Prahu s vědomím, že je to navždycky. A i když jsem se od rodičů už odstěhovala, bylo by mi proti srsti, kdybych řekla, že ten pokoj už není můj pokoj.
K věcem takový vztah nemám. Naopak se jich snažím mít co nejméně, abych si k nim takovou vazbu nevytvářela. Podle mě to pak člověka hrozně zatěžuje a drží na místě. Ale možná je to paradoxní, když mě samotnou drží na místě sentiment přímo k těm místům.
Dříve jsem ohledně věcí byla hodně citlivá. Až tak moc, že jsem se jako malá stresovala tím, co se stane s plyšáky, až zemřu? Co s nimi kdo udělá? Trápila jsem se, kde všechny ty věci, které někde ztratím nebo vyhodím, skončí. A už tehdy jsem tušila, že tu budou existovat ještě dlouho.
To byl vlastně důvod, proč jsem se začala zabývat minimalismem. Říkala jsem si: „To přesně nechci. Aby tu po mně zůstávaly věci, které se budou rozkládat další tisíce let a a vlastně se nerozloží nikdy, protože jsou beztak vyrobeny z nějakého syntetického materiálu.“ I proto se snažím nic moc nevlastnit a preferuji věci z přírodních materiálů.
Film nebo kulturní akce, které mě v poslední době obohatily a donutily se zamyslet
Na filmy se moc nedívám. Jsem extrémně senzitivní člověk a velmi jednoduše nasávám cizí energii. Po filmu jsem schopná být snímkem ovlivněná další dva týdny. A často je to nežádoucí. Když je to třeba velmi smutný film, není moc příjemné být smutná dalších čtrnáct dní.
Z kulturních zážitků mě teď ale velmi pohltila opera Nabucco od Giuseppa Verdiho. Pocházím z baletního a hudebního prostředí, takže si ráda někdy jen tak přehraji operu nebo balet od začátku do konce. A nedávno jsem objevila právě Nabucco.
Slyšela jsem ji už dříve, ale nikdy mě nijak zvlášť nezaujala. Byla jsem až překvapená, jak moc se mi teď líbila. Jako bych objevila úplně novou hudbu. Ne, že bych si z toho vzala nějakou konkrétní myšlenku, spíš pocit, opojné „wow“, že někdo dokáže stvořit tak ohromující, nádherné dílo.
