V pravém smyslu slova živí nejsou, zároveň na ně ale nelze hledět jako na úplně mrtvé. Nejen vědecký svět se zvědavostí a očekáváním našlapuje kolem velmi čerstvého, průlomového a fascinujícího fenoménu: stvoření takzvaných xenobotů, prvních robotů skládajících se z čistě živých buněk.
Zní to téměř jako zápletka sci-fi románu. Drobní roboti s průměrem menším než jeden milimetr byli vytvořeni pomocí kmenových buněk z embryí žab, konkrétně z afrického druhu drápatka vodní, latinsky Xenopus laevis, po němž dostali i název.
„Jsou to nové živé stroje. Nejde ani o tradiční roboty, ani
o nový druh zvířat,“ charakterizoval xenoboty jeden z tvůrců,
počítačový vědec Joshua Bongard z Tuftsovy univerzity ve
Vermontu. Dodal, že s takto živou formou se dosud lidstvo
nesetkalo.
Bongard a další američtí vědci odebrali žábám srdeční a kožní buňky a navzájem je propojili. Kožní buňky zajišťují xenobotům strukturu, tedy to, aby drželi pohromadě. Srdeční buňky se spontánně stahují a roztahují jako malé písty a uvádějí xenoboty do pohybu. Pohyb se v současnosti odehrává v Petriho misce a ani ne milimetroví robůtci v sobě mají několik set buněk.
Nejrevolučnější je na celé věci metoda, díky níž xenoboti přišli na svět. „Nešlo o biologický, nýbrž o ryze inženýrský přístup, to dosud nikoho nenapadlo,“ říká s uznáním doktor Jan Pačes z Ústavu molekulární genetiky Akademie věd. „Američané si nechali počítačem navrhnout tvary z buněk, které by byly schopny pohybu, schopny spolupráce. Pro tento účel optimální tvary potom skutečně dokázali udělat.“
Biologové už dřív nechali buňky narůst do organiodů – struktur majících jisté charakteristiky orgánů, ačkoli tyto orgány v živých organismech neexistují. Xenoboti jsou víceméně též organoidy, nevznikli však přirozenou evolucí, nýbrž umělým poskládáním. Doktor Pačes proces připodobňuje k vytvoření určitého tvaru pospojováním jednotlivých kostiček stavebnice Lego.
Při pohledu na to, zda jsou xenoboti živí, záleží na tom, jakým způsobem je definován život, respektive živá stvoření. Xenoboti se nemohou sami od sebe rozvíjet, nemají reprodukční orgány, nemohou se množit. Při „životě“ vydrží několik dní, a protože nedostanou žádnou energii v podobě živin, následně uhynou.
Jsou tedy, abychom použili další Pačesovo přirovnání,
podobně živé jako uříznutý prst, v němž jsou buňky též po
určitém čase odsouzeny k zániku. „Xenoboti jsou novinkou
posledních pár dní, takže teprve uvidíme, zda to, že se blíží
životu, přinese i etické problémy. Já v tom žádný takový
problém nevidím, jde o umělý život,“ říká Jan Pačes.
Přínos xenobotů je v tuto chvíli věcí budoucnosti, teoreticky si ale lze poměrně snadno představit jejich využití v medicíně. Kupříkladu pacientovi s rakovinou mohou doručit žádoucí léky přesně na potřebné místo, takže by jejich aplikace neměla případné negativní účinky na zbytek těla. Ke stejnému účelu mohou sice sloužit i nanoboti, miniaturní roboti z kovu nebo ze supertenké vrstvy uhlíku, výhodou xenobotů ovšem může být, že zmizí v těle bez následků, mohou být dokonce vytvořeni z buněk člověka, který jejich pomoc potřebuje.
Tvůrci živých robotů uvedli další příklady pozitivního
využití třeba při vyhledávání radioaktivních kontaminací či
shromažďování mikroplastů v oceánech. Hypoteticky by v budoucnu
šlo xenoboty i zneužít a udělat z nich biologické zbraně, toho
se však Jan Pačes příliš neobává: „Dopředu samozřejmě
nikdo nevidíme, takže kdo ví, co se stane, ale k výrobě
biologických zbraní má lidstvo o dost jednodušší nástroje.“
