skip to main content

Auto místo terapie. Oscarový Drive My Car vypráví o intimitě a hojení duše

Nejlepší cizojazyčný film roku na Zlatých glóbech, britských cenách BAFTA a čerstvě také na Oscarech. Zároveň obrovské uznání po loňském uvedení na festivalu v Cannes. Snímek Drive My Car japonského režiséra Rjúsukeho Hamagučiho patří k nejdiskutovanějším a nejoceňovanějším počinům loňského roku – právem.

Příběh stárnoucího divadelního herce a režiséra Jusúkeho Kafuky (Hidetoši Nišidžima), který se v práci snaží utopit nepřekonaný žal ze smrti manželky Oto (Reika Kirišima), vychází ze stejnojmenné povídky Harukiho Murakamiho. Pro filmové plátno ji adaptoval sám Hamaguči, který napsal scénář ke všem svým dosavadním snímkům.

Těm jsou společné dlouhé, skvěle napsané dialogy, zprostředkovávající divákům vysoce autentický prožitek emocí daných postav a navozující dojem skutečné intimity. Tento talent prokazuje třiačtyřicetiletý filmař i ve své novince, což dokazuje i fakt, že byl jako první Japonec v historii oceněn za scénář právě v Cannes.

Hamaguči zůstává věrný svému stylu. V jednom rozhovoru vysvětlil, že Murakamiho povídku si k adaptaci vybral mimo jiné proto, že se s protagonistou hluboce ztotožňuje – Kafuku ostatně ve filmu pracuje se stejnými režijními metodami, jaké používá sám Hamaguči.

Ústřední linkou příběhu je divadelní festival, na němž hlavní hrdina režíruje multilingvní verzi Čechovova Strýčka Váni. Hra je pro něj z několika důvodů osudová a práce ho donutí konfrontovat ozvěny nedořešené minulosti: jednak v podobě spolupráce s domnělým milencem své ženy, mladým hercem Takatsukim, a jednak skrze setkání s třiadvacetiletou řidičkou Misaki.

Její mlčenlivá povaha a jedinečný styl řízení udělají z Kafukova zbožňovaného červeného Saabu 900 Turbo nečekaně důvěrný prostor podobný terapeutické ordinaci.

Reklama

Z běžných každodenních řečí na ryze profesionální úrovni se postupně stávají hluboce osobní rozhovory, které odhalují, že dva cizí lidi může velmi pevně, i když třeba jen dočasně spojit bolest ze stále živého traumatu. Kafuku a Misaki se postupně sbližují, navzájem se reflektují, a tak se pomalu posouvají ve svých životech dál, pryč od minulosti.

Tříhodinový snímek nabízí nebývale věrohodný pohled na to, co různí lidé chápou jako intimitu a z čeho vzniká – někdy i zcela beze slov. Ačkoli je příběh zarámován jasnými událostmi a sám o sobě se odehrává v poměrně krátkém časovém úseku, divákovi dává pocit, že sleduje komplexní story celého jednoho lidského života.

Zároveň řeší, zda je možné opravdu zcela poznat druhého člověka, a jak můžeme ve snaze o to objevit pravé rysy sebe sama. V několika momentech se film umí skutečně dotknout duše – od úvodních společných chvil Kafuky s Oto přes konkurz němé herečky po návštěvu trosek Misakina rodného domu.

Jednou z nejsilnějších scén je poslední rozhovor Kafuky s Takatsukim, který se odehrává právě za jízdy v červeném Saabu. Vedle výborného scénáře těží snímek také ze skvělé kamery Hidetošia Šinojimy: krásu kompozice jednotlivých záběrů a to, jak jsou poskládány dohromady, ocení i filmový laik.

Jako svébytná složka tu pak funguje zvuk. Hamaguči byl s hudbou skladatelky Eiko Išibaši poměrně úsporný, o to výrazněji ale pracuje právě se zvukem – a často i s jeho absencí. Díky tomu všemu je Drive My Car maximálně kvalitní „slow burn“ drama, které v současné éře odcizení, poznamenané dvěma lety pandemie, velmi silně rezonuje.