„Diář se mi ale rychle plní, zvládneme to?“ napsala mi světově uznávaná vědkyně, mikrobioložka a imunoložka Blanka Říhová, když jsme hledaly společný termín. Zásadně přispěla k výzkumu směrovaných léčiv pro léčbu nádorů a o imunologii říká, že je to obor, který ji nikdy nezklamal. Pořád pracuje. A jen pro pořádek, nedávno jí bylo dvaaosmdesát.
Místo, kterému se neřekne jinak než Zelené domky, vypadalo v roce 1964 o dost jinak, než jak ho známe teď. Kolony aut a autobusů směřují od Thomayerovy nemocnice dál na Kunratice a obě strany rušné silnice lemují starší i úplně nová sídliště. Blance Říhové, tehdy ještě Škárové, bylo jednadvacet, když vystoupila z autobusu na zastávce v Krči.
„A teď si představte, že tady nebylo nic, jenom pole a čerstvě postavená budova Fyziologického a Mikrobiologického ústavu, kam jsem krátce předtím udělala konkurz. Jenže jsem ho dělala ještě na původní adrese, na Flemingově náměstí v Praze 6, a říkala jsem si, že to budu mít coby holka z Dejvic blízko. Pak mi zavolal budoucí kolega Ivan Říha, že mi zapomněl říct, že se přestěhovali,“ začíná vyprávění drobná žena s hlubokýma hnědýma očima.
Sedíme spolu v její pracovně ve třetím patře onoho tehdy čerstvě postaveného ústavu, který právě prochází velkou rekonstrukcí laboratoří. „Když jsem se na té autobusové zastávce tehdy rozhlédla, řekla jsem si, že v téhle pustině já nikdy pracovat nebudu,“ směje se.
V Mikrobiologickém ústavu Akademie věd České republiky je zaměstnaná šedesát let, z toho osm let byla jeho ředitelkou.
Foto Michael Tomeš
Každý den jezdíte do práce. Promiňte, to ale není ve vašem věku úplně běžné. Co vás každé ráno motivuje?
Samozřejmě mám možnost pracovat z domova, ale tady máme špičkové vybavení, přístupy na všechny sítě, laboratoře. Celý život dělám něco, co mě opravdu baví. Imunologie je prostě úžasný obor a já se do práce těším. Ráno doma jezdím chvíli na rotopedu, pak sednu do auta a jedu do ústavu.
Nejlepší pokusy jsou ty technicky dokonalé, které nevyjdou.
