Zatím největší sólová výstava výtvarnice Lucie Rosické v pražské Trafo Gallery otevírá téma mateřství a odhaluje mnoho vrstev ženské zkušenosti: od poporodních ran až po poruchy příjmu potravy. Proč byste ji neměli minout?
Kdybyste si dali tu práci, spočítat by se dala snadno. Jedno – roztomilé, růžové, chlupaté – na vás kouká ze schodů, ta další – tentokrát šedivá a vínová – se srocují u jednoho z obrazů v rohu místnosti. Obličeje nemají, jejich síla však vychází z počtu, převahy prostupující celým prostorem.
Řeč je o vycpaných batolatech, která až do poloviny června najdete ve výstavním sále Trafo Gallery. Přítomná jsou tu doslova na každém rohu. Když o ně nezakopnete fyzicky, na podlaze síně, s velkou pravděpodobností na ně v nějaké podobě narazíte v jednom z mnoha textilních reliéfů v Ostravě usazené umělkyně Lucie Rosické.
Tématem její dosud největší sólové výstavy po absolutoriu na pražské Akademii výtvarných umění se stalo mateřství. Jestliže s autoportréty v nové životní roli začala už na výstavě The Mirror Diary v pražské galerii Platforma 15, zde, v útrobách budov holešovické tržnice, posouvá svůj zájem o kus dál.
„Spojení autoportrétů a mateřství mi dávalo smysl od samotného začátku,“ říká umělkyně na své výstavě Laundromat: Program pro jemné zacházení. „Vlastně mi došlo, že možná tohle je ten moment, kdy mám konečně co říct. Není to nic proti těm, kteří nemají mateřskou zkušenost. Mně jen v roli matky došlo, o jak silné prožitky jde a jak málo se o nich mluví,“ dodává.
Pro pocity, které jako matka dnes rok a půl starého chlapečka zažívala a zažívá, zvolila alegorii prádelny. Mateřství tu – zjednodušeně řečeno – můžeme přirovnat k automatické pračce, která člověka s mechanickou nevyhnutelností semílá, zároveň ho do světa po ukončení pracího cyklu vrací ve stavu, kdy vnitřní opotřebení není na první pohled znát.
Jenže uvnitř každé ženy-matky dochází s novou rolí k obrovským změnám. Jde nejen o fyzickou vyčerpanost či přestimulovanost, ale třeba také o stavy, kdy se musí vypořádat s rozporem ve vlastních kariérních ambicích a jejich skutečnou realizovatelností v rámci každodenní rodičovské rutiny – jen připomeňme, že mužů na rodičovské je v Česku jednotky procent.
„Nejsem jenom máma nebo jenom umělkyně. Musím mít naplněné obě potřeby. Jen tak můžu plnohodnotně fungovat,“ říká Lucie Rosická. Tento konflikt se v nových dílech olomoucké rodačky projevuje formou chtěné chyby, glitche, kdy pro ni tak typická selfies přenesená na textilní plátna nesou známky rozmazanosti, nejednotnosti.
Ona chyba systému popisuje vnitřní rozpolcenost, stejně jako fakt, že tělo matky ještě dlouho po porodu není samo – jeho nejrůznější části si dítě měsíce nárokuje pro sebe. Proto platí: abyste logiku záměrně roztěkaných obrazů pochopili, musíte poodstoupit a nahlédnout je z větší dálky, kde výjev nabyde obsahu.
Výstavní sál Trafo Gallery se proměnil na prádelnu. Umělkyně Lucie Rosická nachází v praní paralely s mateřstvím. Vystavuje tu nejnovější díla, která zkušenost popisují bez příkras i klišé. | Foto se svolením Trafo Gallery
Symbolické – právě takto mluví Lucie Rosická o celé mateřské zkušenosti: Je jistě krásná a naplňující, v mnoha chvílích je ale také nadmíru náročná, monotónní a pro pochopení jejího smyslu si musíte vytvořit mentální odstup.
Ač se právě mateřství stalo námětem nejnovějších autoportrétů, právě u práce na šicím stroji umělkyně v posledních měsících odpočívala a čerpala síly. Velkoformátová díla i menší formáty vznikaly většinou po nocích, tedy ve chvílích, kdy autorčin syn spal, a ona tak měla klid na práci ve svém ostravském ateliéru.
Často tvořila od osmi do dvou do rána. A říká: člověk nepozná produktivitu, dokud nemá dítě. „Práce rozhodně nezačínala kávou a dlouhým přemýšlením. Většinou jsem vlítla do ateliéru, věděla přesně, co chci dělat, a jela ve velkém soustředění,“ popisuje a dodává, že i kvůli nové zkušenosti s nedostatkem času se naučila některé činnosti delegovat.
Jestliže ukončení Akademie je první čistka, mateřství je jednoznačně druhá.
Textil si nově nechávala na rámy natahovat. Pořídila si také výkonnější šicí stroj. I díky tomu se ve zhruba čtyřicítce nejnovějších děl objevuje dosud nepoužitá technika prošívání zdůrazňující svalovou strukturu jejího těla. Ta umělkyni na obrazech pomyslně odkrývá ještě více – jde doslova pod kůži –, než u jejích děl bylo zvykem.
Stále však platí, že plátny prostupuje ryzí tělesnost. V tomto případě neestetizovaná podoba matky ve všech jejích fyzických polohách: nechybí autoportrét zobrazující umělkyni, která si kapesním zrcátkem kontroluje genitálie po porodu, selfie s automatickými elektrickými odsávačkami na prsou či prsa s odkapávajícím mlékem.
Výjevy působí v kontrastu se světle zbarveným ručně prošívaným saténem idylicky, jemně. Realita každodenní neviditelné péče o potomky je však značně barvitější, což dokládají plátna, na kterých se umělkyně ocitá v obložení několika malých dětských těl. Ta znázorňují neustálou potřebu interakce a pozornosti.
Rosická už několik let tvoří textilní reliéfy – ve svém ostravském ateliéru ručně prošívá látky. V nových obrazech jí je poprvé vidět do obličeje. „Díky porodu a mateřské péči už neznám stud,“ říká. | Foto se svolením Trafo Gallery
Výstava Laundromat: Program pro jemné zacházení představuje pro Lucii Rosickou, členku výběru 30 pod 30 z roku 2025, velký přelom: Ač už několik let tvoří výhradně autoportréty věrně mapující výjevy z jejího vlastního – i intimního – života, právě zde je její tvář poprvé skutečně poznat.
„Díky porodu a mateřské péči už neznám stud. Možná je to ale i tím, že v Ostravě mi do ateliéru nikdo nechodí a já nemám problém se do tvorby v tomto ohledu více opřít. Víc jsem se také začala soustřeďovat na obličej, do kterého se mateřská únava a zkušenost propisuje asi nejvíce,“ dodává ke změně.
Že jí je poprvé pořádně vidět do obličeje, dává smysl i z dalšího důvodu: díla zrcadlí potřebu společnosti ženskou tělesnost neustále tematizovat – od „proč máš tak velké břicho v těhotenství“ až po „jak je možné, že tvá malá prsa utáhnou takového cvalíka“, což jsou věty, které si umělkyně během posledních let vyslechla – Lucie Rosická se tak v reliéfech dívá komentujícím přímo do tváře a bere si kontrolu nad svým tělem zpět.
I proto chce skrze výstavu vyzdvihnout pro ni aktuální téma: poruchu příjmu potravy po porodu. Onemocněním trpěla jako teenagerka a po konci kojení, jak přiznává, u sebe opět začala pociťovat jeho příznaky. Součástí výstavního programu tak bude i beseda na toto téma vedená odbornicí z psychologické praxe.
Jako pomyslný výkop pak svou výstavu výtvarnice vnímá i směrem do umělecké komunity. „Když jsem nastoupila na vysokou školu, narativ ohledně matek-umělkyň byl velmi krutý. Často zaznívalo, že jejich tvorba nemůže stát za moc a že jejich umění je příliš ,měkké‘,“ vzpomíná.
„Jestliže ukončení Akademie je první čistka, mateřství je jednoznačně druhá. Mnoho kolegyň tají před sběrateli svá těhotenství, aby je neznejistily ohledně vývoje jejich kariéry. A já říkám: nehrajme si na to, že jsme chlapi, když jsme dokázaly porodit a vychovat děti,“ dodává k další vrstvě sdělení.
