skip to main content
Rozhovor

Až v karanténě jsem uznala, že jsem v tenise fakt dobrá, říká Karolína Plíšková pro srpnový Forbes

3 minuty čtení

Ten míček uslyšíte nejspíš hned dvakrát. Poprvé, když se prudce dotkne kurtu. A podruhé, když se odrazí od zadní stěny, protože jste neměli nejmenší šanci zareagovat.

Proti vám totiž stojí Karolína Plíšková a její první servis na vaši stranu kurtu letí rychlostí přes 170 kilometrů za hodinu, takže v Ostravě by byl z Prahy dřív než Pendolino.

Současná trojka světového žebříčku ženského tenisu WTA, žena tři roky po sobě vedoucí statistiky nastřílených es a první Češka (když nepočítáme nedostižnou Martinu Navrátilovou s americkým pasem), která kdy vládla tenisovým žebříčkům jako světová jednička. Kdyby se vám zkrátka poštěstilo na tom kurtu stát, přes síť byste se dívali na nejúspěšnější českou tenistku současnosti a jednu z nejlepších hráček světa.

Reklama
Související vydání
Eso
Forbes 8/2020

Srpnovému Forbesu, který právě vychází, poskytla Karolína Plíšková exkluzivní cover rozhovor. Jde o největší interview, které kdy v životě dala. Velmi otevřeně tu mluví o svých snech, radosti z úspěchu, která se dostavila paradoxně v karanténě, o dřině, penězích a taky o Česku a o Češích. A třeba i o tom, jestli by své děti jednou dala na tenis.

Když v lednu letošního roku servírovala ve finále v Brisbane poslední míč proti Madison Keys a ta ho s námahou sice trefila, ale zcela mimo kurt, oslavila Karolína Plíšková snový start sezony. Vyhrála v Brisbane celý turnaj, a to v kariéře už potřetí. Další tři turnaje už taková sláva nebyly, ale sezonu stejně ovlivnila nebo možná i rozhodla úplně jiná hráčka – korona.

A tak se teď světová trojka rozehrává v Praze a ve svém domovském městě učí děti na kempu hrát svoji hru. Na focení přijíždí v dobré náladě rovnou z kurtů TK Lokomotiva Praha, kde provozuje vlastní tenisovou akademii. Karolína Plíšková je – navzdory u nás bůhvíproč rozšířené pověsti o „ledové královně“ – neobyčejně otevřená, veselá a sympatická.

Možná je to díky půlce života strávené na cestách po celém světě, možná jejím nastavením, ale vlastně nic pro ni není problém. Jeden ale musíme v jejím stále ještě ne zcela dokončeném, ale už teď krásném novém domě v tiché pražské čtvrti přece jen probrat.

Jak jste prožívala karanténu?

My tenisti nejsme vůbec zvyklí být doma. Chvíli to bylo dobré, to přiznávám. Ale teď už je to čtyři nebo pět měsíců, co jsme se naposledy vrátili z Ameriky, a na to nejsem vůbec zvyklá. Jsem zvyklá cestovat a úplně mi nevyhovuje být pořád na jednom místě. 

Chybí vám turnaje?

Chybí. Nejsem úplně tréninkový typ. Teď je to složité. Trénujeme, protože nechci úplně stát, a přitom nevím, na co trénuju. Není jisté, jestli se vůbec něco bude konat, nebo ne, tenis je blbej v tom, že jsme závislí na cestování. Na letadlech. Je to navíc celosvětový sport, jsme zvyklí hrát prakticky na všech kontinentech.

Rozjede se letos vůbec sezona?

Nikdo neví. Je těžké naplánovat cokoli. Nicméně myslím, že mi současná situace i v něčem pomohla. 

V čem konkrétně?

Já posledních deset let jela prakticky bez zastavení, ale ono je občas dobré zastavit a ohlédnout se. 

Běžně máte kalendář plný a rozplánovaný po hodinách, že?

Někdy i po půlhodinách. A tím, že napůl žiju v Monaku, doma v Praze zas tolik nejsem, mám vlastně pořád život ve spěchu. To teď úplně odpadlo. Ale je fakt, že jsem si odpočinula, i psychicky, a to je taky důležité. Člověk normálně řeší cestu z turnaje na turnaj, řeší výsledky, hlava pořád pracuje, je to stres. V tomhle byla karanténa dobrá. Odpočinek. 

Změnila vás v něčem karanténa?

Nemyslím, že mě úplně změnila. Dobré bylo, že jsem se zastavila. A zhodnotila těch uplynulých šest let. Tím, že se pořád jelo, pořád dopředu, člověk neměl čas si to pro sebe nějak rozebrat, něco si promyslet. Jeden turnaj, druhý turnaj, prohrálo se, vyhrálo se, dobře, hned řešíme, co uděláme příští týden. Nebyl vůbec čas si sednout a říct si, co chci nebo nechci zlepšit, jestli jsem spokojená, nebo ne. Za normálních okolností mám každý týden turnaj. A když není turnaj, jsou tréninky nebo se cestuje. Na nějaké zhodnocení situace prostě není kdy.

Reklama

K čemu jste došla, když jste teď měla čas ty uplynulé roky zhodnotit?

Už mi není dvacet. Letos v březnu mi bylo dvacet osm. Ne že bych měla nebo chtěla končit, to vůbec ne. Ale zhodnotila jsem svoji dosavadní kariéru a podívala se na ni trochu s odstupem. Jsem totiž věčně nespokojená. Ne negativní, ale náročná sama na sebe, sebekritická. A tak i když se někde zadaří a dojde se do finále a náhodou to finále nevyhraju, jsem naštvaná. Řeknu si, bezva, celý to bylo na nic, tenhle týden, jsem pak prostě naštvaná. Jsem fakt těžká povaha. A teď, když jsem najednou věděla, že řadu turnajů úplně zrušili, věděla jsem, že nebude nic čtyři měsíce, zastavila jsem se. 

Konečně jsem na sobě viděla pozitiva.

A vidíte teď sama sebe jinak?

Vlastně trochu jo. Teprve teď, konečně, jsem zpětně ocenila některé svoje úspěchy, kterých jsem dosáhla, konečně jsem si trochu užila a přiznala, že jsem dobrá v tom, co dělám. Konečně jsem na sobě viděla pozitiva. Světová jednička, teď světová trojka. Za šest let jsem prakticky nevynechala turnaj. Jsem zdravá, neměla jsem zranění. A taky jsem si vyzkoušela, jaké to bude, až nebudu hrát. 

Myslíte na to?

No jasně. Přece nebudu hrát donekonečna. Chci mít rodinu, děti a teď jsem si zkusila, jaké to bude, až nebude tenis, věčné cestování, turnaje a tréninky. A jak bych ten život chtěla žít, jak by vypadal. Nastavila jsem si teď nějaký zkušební režim na dobu, která jednou přijde. A zjistila jsem, že to budu zvládat docela v pohodě. 

Víte už teď, co byste dělala, až nebudete hrát?

Určitě zůstanu u tenisu, protože si nevěřím na nic jiného, nechci dělat jiný byznys a jen tak doma nevydržím. Jsem zvyklá celý život něco dělat a taky se hýbat. Zároveň vím, že nechci být žena trenérka a znovu jezdit turnaje. Nemluvě o tom, že ženské trenérky nejsou úplně v kurzu. Ale zjistila jsem, že mě strašně baví práce s dětmi. Děláme teď naše tenisové kempy pro děti, letos máme čtyři, loni jsme měli jeden, předloni jsme s tím začali. A teď se to perfektně rozjelo, to mě baví strašně moc. Práce s dětmi je skvělá věc.

Poradila byste dětem, aby hrály tenis?

Určitě. Naučíte se s míčem, koordinaci pohybu, postřeh, je to zdravý pohyb. Hýbete se rukama, nohama, pěstujete si odhad, pozornost, trénujete mozek. A i kdyby ty děti tenis neměly dělat nijak vrcholově, ten sport je prostě dobrý základ pro všechno. A když jste dobrý, dá se tam fakt dobře vydělat. A zároveň tam není možnost tak brutálních zranění jako třeba v gymnastice nebo atletice, což je podle mě obrovská dřina s obrovským rizikem zranění. Tenis oproti tomu není nebezpečný sport. Je ale důležité mít na něj povahu.

A tu vy máte.

Absolutně. Někdo je týmový hráč, to já vůbec nejsem. Pro mě je zkrátka tenis ideální.

Související vydání

Jak Karolína Plíšková investuje vydělané peníze? Kdo se jí o investice stará a kolik sama utrácí a za co? Co má ráda na Češích a co jí naopak v Česku vadí? Jakou roli hraje v tenisu tréma a proč je podle ní 75 procent všeho v hlavě?

Čtěte srpnový Forbes, kde najdete i žebříček nejbohatších sportovců světa, žebříček nejlépe placených sportovců v Česku, rozhovor s Tomášem Součkem, velkou story byznysu s MMA nebo příběhy někdejších úspěšných českých sportovců, reprezentantů, kteří v byznysu nabrali druhý dech.

Reklama
Reklama