skip to main content

Bar uctívající Žufánka, nejlepší koprovka v Praze a rakety. Proč bude hotel Jalta znovu zářit

3 minuty čtení

Uprostřed ledna jsme psali o nové unikátní restauraci Gallery 44, kde jste si ve sklepě z 12. století mohli obklopeni uměním užít každé čtvrtletí nové fine diningové menu, které připravil pokaždé jiný hostující šéfkuchař.

Šest měsíců a všechno je jinak.

Dnes už na dveřích podniku na adrese Karlova 44 svítí smutný vzkaz: „Pandemie koronaviru ovlivnila i nás, a tak má Gallery 44 od července prázdniny“. Hned další věta však láká na jiné neočekáváné místo, do hotelu Jalta na Václavském náměstí.

„Něco jsme museli udělat, ne?“ pokládá si strůjce Gallery 44 a nově také podniku Yalta Craft Bistro řečnickou otázku. Poté, co na dobu neurčitou zavřel svou vysněnou restauraci, má Jan Šimice stále dobrou náladu. Ostatně ji měl kde pochytit – dlouhá léta pracoval u Sanjiva Suriho.

„Spoustu věcí mě naučil právě Sanjiv a doteď ze svého angažmá v Zátiší čerpám,“ říká s dávkou nostalgie a s hlubokým výdechem dodává, že se s králem pražského fine diningu léta neviděli.

Hotel Jalta je každopádně legendární místo, jehož polohu znají obvykle i ti, kdo do Prahy jezdí jen svátečně. Zasvěcení vědí, že jeho součástí byla léta restaurace Como, často využíváná pro obchodní setkání a večírky (subjektivní poznámka: co se týče jídla, not great, not terrible). Šimice už o podnik projevil zájem zhruba před rokem a půl, avšak majitel hotelu Jalta a společnosti Flow East, realitní byznysmen James Woolf, místo pustit nechtěl.

To se změnilo až s pandemií, kdy se Como dostalo do existenčních problémů. „Najednou se vše znovu otevřelo a my jsme se měli vyjádřit, co bychom za to dali,“ přemítá Šimice. Dlouhé vyjednávání o penězích, stopadesátistránkové smlouvy a téměř vycouvaní na poslední chvíli nechme stranou. Zásadní je, že si plácli a s parťákem Tomášem Procházkou na zbytek roku dostali velice výhodné nájemné, na další rok též a na rok 2022 se dokázali dostat na úroveň, která pro ně dává ekonomický smysl.

Reklama

„Navzdory adrese jsme si ale řekli, že to nechceme nafoukané, spíše takové bistro… I když s 290 místy asi první takhle velké na světě,“ směje se Šimice a pokračuje v popisování ambicí. „Bistrem chceme vyjádřit, aby hosté očekávali menší stolky, milý přístup a dobrý poměr cena/výkon. Chceme sem zčásti přenést atmosféru Karlína a Letné, kterou nasávám, když mě děti tahají po svých oblíbených místech.“

Na menu se většina jídel vejde do 250 korun, což je v kontextu místa a kvality náramné. Za ochutnání rozhodně stojí treska s tzar kaviárem, vepřový hřbet s kroupami, ale hlavně naprosto fenomenální koprovka, která dostane i ty, kteří si nesou tragické vzpomínky ze školní jídelny. V podání šéfkuchaře Marka Šády „koprovka“ představuje domácí ravioli plněné hovězím líčkem v koprové omáčce a opravdu důvod, proč se do hotelu na Václavském náměstí znovu a znovu vracet.

„Je to raketa, co?“ zeptá se nad koprovkou spokojeně Šimice, aniž by očekával odpověď a rukou pokyne směrem ke stropu vnitřní části podniku. Tam, na mou duši, visí dvě obří barevné rakety. Ušetřím vám dotaz a rovnou prozdradím, že jde o dílo umělce Jiřího Černického, jehož je Šimice velkým obdivovatelem. Ostatně i Gallery 44, jak název napovídal, si ve spolupráci s DSC Gallery hrdě vyzdobil uměleckými díly.

U raket nicméně nekončí. Na úplném konci prostor, kam z letní zahrádky ani není pořádně vidět, je za černými závěsy schovaný bar, který momentálně prochází stavebními úpravami. Právě z něj se ale Šimice těší snad nejvíc. „Myslím, že ho otevřeme na konci srpna, a to bude naprostá pecka,“ rozplývá se nad budoucím OMY barem.

Akronym, jak fanoušci lihovarníka Martin Žufánka nepochybně tuší, v sobě skrývá Oh My Yalta, což je odkaz k jeho ikonickému OMG ginu. „Vše, co má Martin, tak bude u nás, a dokonce tu nějaké lahve budou exkluzivně… Bude to Žufánkovo velvyslanectví,“ doplňuje Šimice. Perličkou příběhu je, že Jalta byla místem, kde se Martin Žufánek před 20 lety ubytoval, když dorazil do Prahy prodávat své první kousky.

Kruh se tedy uzavřel, stejně jako když se na konci našeho oběda Jan Šimice zhluboka nadechne a přiloží si k uchu telefon: „Sanjiv, hello my dear friend, long time no see…”

Reklama
Reklama