„Máme dost rostoucího nájemného. Máme dost Berlína vyprodaného na globálních finančních trzích. Chceme skrze referendum socializovat přes 240 tisíc bytů a jedenáct procent berlínských bytů tak zachránit před spekulacemi a dlouhodobě umožnit dostupné nájemné. Už žádné zbytečné dividendy pro akcionáře, dividendy, které musí být vypláceny z našich nájmů. Už žádné vystěhovávání lidí, kteří si nemohou dovolit své domovy.“
Tato plamenná slova si můžete přečíst na webu berlínské iniciativy „Deutsche Wohnen & Co enteignen“ (Vyvlastnit Deutsche Wohnen & Co), která v německé metropoli zvedá prapor revoluce a žene se na barikády s požadavkem vyvlastnit všechny institucionální vlastníky, pokud ve městě pronajímají více než tři tisíce bytů.
Název iniciativy se strefuje do největšího hráče na berlínském nájemním trhu, společnosti Deutsche Wohnen. Realitní gigant navíc jen před dvěma měsíci fúzoval se společností Vonobia – ve vlastnictví skupiny je tak nyní přes půl milionu nájemních bytů v hodnotě osmdesáti miliard eur.
Ve vypjaté společenské
atmosféře firmy slíbily, že omezí pravidelné zvyšování nájmu
v Berlíně v příštích třech letech na jedno procento ročně
a v dalších dvou letech pouze o inflaci. Přesto se boj o dostupné bydlení v německé
metropoli dál radikalizuje.
Je snadné šmahem ruky odsoudit berlínské protesty jako šílený neomarxistický exces. Jenže… K čemu vlastně v Berlíně dochází a proč? Jaké poučení si z vyhrocené situace lze odnést? A jak zajistit, aby v časech, kdy ceny nemovitostí ve velkých městech celé západní Evropy (kam autorka textu řadí i Česko a Prahu) rostou do astronomických výšek, zůstala města sociálně diverzifikovaná a dostupná pro různé vrstvy obyvatel?
Nejdříve krátký exkurz pár dekád zpátky. Berlín byl v barevných devadesátkách rájem techna, undegroundových klubů a uměleckých squatů, které rostly ve vybydlených činžácích. „Jsme chudí, ale sexy,“ shrnul atmosféru města v roce 2003 tehdejší starosta Klaus Wowereit, pod jehož vedením Berlín potvrzoval statut ostrova otevřenosti, tolerance a zábavy. Byť trápeného vysokou nezaměstnaností a nezanedbatelnými dluhy.
Ty levicová berlínská vláda řešila masivní privatizací městských bytů – podobně jako se městský bytový fond zprivatizoval třeba v Praze. Byty ovšem Berlín neprodával do vlastnictví nájemníků, nýbrž institucionálním investorům.
Zároveň specifická atmosféra do města lákala a stále láká nové obyvatele. Mezi lety 2012 a 2017 jich přibylo čtvrt milionu. Vedle volnomyšlenkářských umělců přibývají zcela nové sociální vrstvy a zdaleka to nejsou jen migranti ze Sýrie.
Deník New York Times před nedávnem přišel s tvrzením, že se z Berlína díky boomu technologických startupů a investicím koncernů jako Google a Microsoft stává evropský technologický hub. Digitální nomádi nechtějí bydlet ve squatech a zároveň jsou schopni platit vyšší nájmy.
