Byrokracie, neochota a neschopnost něco změnit, málo dobrých ředitelů i učitelů, politizace i nastupující generace, která nechce převzít odpovědnost. To je jen krátký výčet problémů, které podle odborníků trápí tuzemské školství.
Český vzdělávací systém se musí změnit. O tom, co ho pálí nejvíc a jak to lze v praxi napravit, diskutovali u kulatého stolu na konferenci časopisu Forbes Lepší Česko v Karlových Varech pečlivě vybraní experti.
Věru Komárovou, spolumajitelku společnosti Dermacol a zároveň majitelku mezinárodní školy Leonardo Da Vinci nejvíc irituje byrokracie a přístup ke školám, který se od devadesátých let prakticky nezměnil. „Čtyři roky vedu školu a snažím se komunikovat se státem. Produktivita a komunikativnost ze strany státu je ale nulová,“ stěžuje si Komárová.
Kompletní záznam z konference Lepší Česko 2024
Štefan Balog, manažer Stipendijního programu pro romské středoškoláky a vysokoškoláky organizace Romea, vidí největší problém v nekonzistentnosti osnov na základních školách. „Máme tady obrovský rozdíl mezi školami v regionech, do čehož spadá i problematika segregace ve vyloučených lokalitách,“ říká Balog.
Tomáš Drbal, šéf společnosti BTL, která vyrábí zdravotnické a kosmetické pomůcky, upozornil na nedostatek zkušených techniků. „U nás je to víc o řemeslu a u studentů nám chybí nějaká dávka praxe. Ti ze soukromých škol jsou často ambiciózní a sebestřední. Ti ze státních mají zase spoustu informací, které nepotřebují,“ shrnuje Drbal potíže českého školství z pohledu zaměstnavatele.
„Čeští inženýři jsou jedineční ve vývoji a chtěl bych, abychom je dokázali dostávat do výzkumu, ale narážíme na spoustu bariér. Rádi budeme pomáhat tyto bariéry odstraňovat,“ navrhuje.
Bohuslav Přikryl, bývalý rektor Univerzity obrany v Brně a brigádní generál v záloze, který dnes působí jako viceprezident pro vědu a výzkum v CSG Aerospace (součást zbrojařského impéria CSG Michala Strnada), zdůrazňuje, že je ve školství především potřeba zbavit se rigidity a zastavit pokles kvality vzdělávání. „Byznys a akademický svět jsou dva rozdílné světy, které si u nás bohužel nerozumějí. Musejí se vzájemně pochopit, aby se mohly přizpůsobit,“ míní Přikryl.
Podle Martina Kozla, ředitele projektu Učitel naživo, je v českém školství potřeba vyřešit tři věci. „Školy mají obrovskou příležitost otevřít potenciál dětí, ale dělají to velmi málo. Studenti potřebují získat pozitivní přístup k učení, aby je to bavilo, protože v tom světě, který nás čeká, učení nikdy neskončí. Je potřeba, aby všechny děti dostaly stejnou šanci. A nakonec, je nutné pečovat i o učitele a dbát o jejich kvalitu,“ shrnuje největší problémy Kozel.
Foto Ondřej Svoboda
Kulatý stůl vzdělávání – Lepší Česko 2024
Eva Nečasová, zakladatelka neziskové iniciativy AI dětem, vyzdvihuje potřebu digitalizace škol. „Aplikace umělé inteligence, na které pracujeme, má pomoci pedagogům s hodnocením. Je to technologie, která může do školství přinést pozitivní změnu, pokud se použije správně,“ říká Nečasová. „Je ale potřeba, aby byly školy používání umělé inteligence otevřené a měly snahu to podpořit,“ dodává.
Podle Zdeňky Vašíčkové, ředitelky pedagogicko-psychologické poradny a bývalé ředitelky Základní školy Jana Amose Komenského v Karlových Varech, školy potřebují kvalitní ředitele. „Kvalita školy odpovídá tomu, kdo ji řídí. Dobrý ředitel se stará o to, co školy potřebují. Bez něj je to pro ně opravdu těžké. Je potřeba, aby se změnil zákon o výběrovém řízení a výběr ředitele nebyla politická záležitost,“ soudí Vašíčková.
Dodává, že v Česku máme spoustu skvělých ředitelů, ale pokud volba padne na lidi, kteří ve školství v životě nic neřídili a začínají znova, tak je to velmi těžké a strádají tím školy, učitelé i žáci. Podpora ředitelů by podle ní měla být taková jako v Německu, kde je výběrové řízení apolitické a zjišťují se praktické dovednosti ředitelů, jejich kompetence, schopnost řízení i schopnost reagovat v krizi a při konfliktech.
„Největším problémem je, že české školství nikdo nevlastní. Kvůli tomu nemá žádnou koncepci. Navíc tam figuruje politika a politický cyklus je kratší, než by měla být koncepce školství,“ souhlasí s Vašíčkovou podnikatel a investor Stanislav Pavlín, který založil gymnázium Fostra a stál u zrodu největší soukromé vysoké školy Ambis.
Potíže podle Pavlína způsobují i rodiče. „Ti si říkají, že to není tak špatné. Ale i v roce 1992 jsme se dobře najedli v restauraci a dnes bychom s takovou rozhodně spokojeni nebyli. Školství systémově nezachytilo progres,“ upozorňuje.
Důležité je podle něj zaměřit se na kvalitu. Chybí také kontrola kvality vzdělání. „Víme zhruba, co se smí a nesmí dělat, ale kontrola kvality je minimální. Ředitel má málokdy nadřízeného, který by ho mohl vést k tomu, aby byl lepším ředitelem. Když váš nadřízený není kompetentní, tak je to hrozně těžké,“ konstatuje Pavlín.
Rámcový program nefunguje
U kulatého stolu na konferenci Lepší Česko se řešil také rámcový vzdělávací program. Podle Martina Kozla jen zvětšil rozdíly mezi těmi, kdo jej využili, a kdo ne. „Školy, které chtěly dělat něco navíc, tak to dělají a ty, které nechtěly dělat nic, tak zůstaly na místě,“ doplňuje ho Stanislav Pavlín. Eva Nečasová připomíná, že i to by se dalo řešit technologicky.
„Školy se s tímto závazným dokumentem naučily pracovat, ale nedaří se jim mít dostatečně kvalifikované lidi. Naše pedagogické univerzity bohužel neprodukují dostatečně připravené lidi,“ podotýká Eva Vašíčková s tím, že jak má vlastně vypadat profil absolventa učitele, víme teprve od roku 2023.
Podle Vašíčkové je to na ředitelích škol, aby se chopili absolventů a postarali se o to, aby byli kompetentní. Podpořit je v prvních letech musejí jak ředitelé, tak zkušenější učitelé, kteří je zaučují. Jinak bude školství i nadále strádat. „Ve Finsku je studium na pedagogické fakultě prestižní záležitostí,“ zmiňuje.
O tom, že by učili na českých školách, přemýšleli i někteří řečníci kulatého stolu z praxe. Odradily je ovšem podmínky i učitelský plat. Štefan Balog doplňuje, že by se nemělo zapomínat ani na starší učitele, kteří jsou často vyhořelí.
Martin Kozel se domnívá, že systém umožňuje dělat skvělé i strašné věci, proto jsou někde školy skvělé a jinde je to pořádný průšvih. „Přes sedmdesát procent rozhodnutí dělá ředitel, o pěti procentech rozhoduje ministerstvo školství a 25 procent zřizovatel. Chybějí standardy kvality,“ tvrdí.
Foto Martin Svoboda
Kulatý stůl vzdělávání – Lepší Česko 2024
„Pokud rektor nebo ředitel, který má odpovědnost, podléhá zřizovateli, který je nekompetentní, tak je to problém,“ přidává se Přikryl s tím, že kvalitní vysoké školy vznikaly vždy tam, kde se aplikovalo manažerské řízení. Se Stanislavem Pavlínem se shodují i na tom, že ideální školský systém neexistuje. Je však potřeba vybrat jednu cestu, na kterou by se české školství mělo dát, a dělat ji pořádně.
Bohuslav Přikryl si pokládá otázku, zda potřebujeme centrální řízení. „Myslím si, že centrum by mělo vytvořit podmínky a ostatní by je měli plnit jako společenské zadání. Ale kdo bude to centrum? Do patnácti let to převezme další generace, která nechce převzít odpovědnost a nechce rozhodovat. Kde vezmeme ty lidi, kteří se nebudou bát rozhodovat a převzít odpovědnost,“ ptá se Přikryl.
Věra Komárová souhlasí a přidává příklad z vlastní praxe. „V Dermacolu máme tři stovky zaměstnankyň a je obrovský rozdíl mezi těmi, které jsou mladší čtyřiceti let. Těm totiž platím hlavně za to, aby se vůbec dostavily. Je to bohužel taková doba. Lidé mezi dvaceti a pětatřiceti mají pocit, že nemusejí být zodpovědní. Nejraději bych zaměstnávala jen lidi nad šedesát let,“ poznamenává Komárová.
Podle ní by pomohlo, kdyby žena na pozici ministryně školství měla zkušenosti s řízením základní školy. „Říkám záměrně žena, protože poslední vláda měla jen dvě ženy ze sedmnácti členů. A zrovna ve školství je jich potřeba víc. Každá žena, která má děti, tak zvládá domácnost i práci a tohle Česko potřebuje na ministerstvu,“ myslí si Komárová.
Návyky, které český systém v lidech pěstuje, jsou podle ní špatné. „Učitelé se dnes hodně diví, když musejí ve škole zůstat do čtyř hodin. Obvykle jsou zvyklí, že končí ve dvanáct a mají tři měsíce prázdnin,“ tvrdí.
Vašíčková se českých učitelů naopak zastala. „Znám hodně dobrých příkladů, kde jsou ve školách rádi, že si jdou učitelé po obědě v klidu pracovat domů. Někdy je to vyloženě kontraproduktivní, aby seděli do pěti ve sborovně, když mohou pracovat z domu,“ říká a dodává, že ji v českém školství spíš chybí kontrolní systém.
„Jediným partnerem ve školství je podle mě česká školní inspekce, protože oni vidí, o čem to je, co se má kontrolovat a jak to má vypadat. Mnozí ředitelé vůbec nevědí, co jsou to kritéria kvalitní školy,“ konstatuje.
Jak by měl systém vychovat děti?
Podle Bohuslava Přikryla by měly školy děti učit kromě nějakého balíčku vědomostí také soft skills (dovednosti potřebné pro kvalitní pracovní výkon, které nejsou závislé na konkrétní odbornosti, ale na komplexních schopnostech člověka), kritické myšlení a flexibilitu. „Děti musejí ze školy vyjít se schopností učit se, protože v praxi dostanou hromadu informací a musejí z nich umět něco vyvodit,“ upozorňuje Přikryl.
V tom jsou se Štěpánem Balogem zajedno. „Studentům chybí také mediální a technická gramotnost,“ doplňuje. V soukromé škole Věry Komárové děti učí zásadovosti a tomu, jak se mají chovat, což je podle Baloga také důležité. „Děti musejí vědět, co je správné, a co ne,“ míní.
„Obecně by absolventi měli být osobnostně rozvinuti. Díky tomu bychom potlačili i tu určitou nadřazenost studentů soukromých prestižních škol,“ myslí si Přikryl. Dále by měli být absolventi komunikačně a jazykově zdatní. „Nikdo neřeší nové technologie, se kterými lidé budou pracovat za deset až patnáct let. Přitom už dnes potřebují mít o těchto technologiích teoretické vzdělání,“ upozorňuje.
To podle Pavlína nemohou zvládnout jen gymnázia. „Budou zapotřebí školy, které naučí teorii, a pak takové, které naučí tvrdé dovednosti,“ konstatuje a s nadějí dodává, že máme v Česku všechno k dispozici, včetně hodně šikovných lidí, jen je potřeba, aby to někdo inteligentní poskládal dohromady.
K budoucnosti bezesporu patří umělá inteligence a další technologie. S těmi to zatím v českém školství, hlavně v tom základním, moc růžově nevypadá. Podle zkušeností Nečasové pedagogové nejsou moc digitálně gramotní a často záleží na řediteli, jestli jim dá podporu. „Do větší digitalizace školství často hází vidle nejen učitelský sbor, ale i zřizovatel,“ říká Nečasová.
Řešení podle ní zatím neexistuje. „Vidím problém v identifikaci. Máme hodně dětí a učitelé nejsou schopni identifikovat jejich nadání, protože svět se rychle proměnil. Přitom pomoct by jim mohla právě umělá inteligence, která by učitelům dodala data, pomáhala s učením teorie a učitel, který by ani nemusel být na tuto oblast expert, by měl čas je rozvíjet hlavně osobnostně,“ nastiňuje možnosti Nečasová.
„Stačí dát dětem hlas a ony vás samy hrozně rády navedou.
Jejím vysněným ideálem je AI systém, který učitelům napoví, co mají s dětmi dělat, sleduje čas a jak to probíhá a učitel bude mít mezitím čas na děti a sledování jejich talentů. „Možnosti máme, jen je potřeba je využít. V podstatě by to vyřešilo problém, které ve školství máme s nedostatkem učitelů. Ve výsledku bychom měli lidské učitele, kteří nejsou přetížení a mají čas na osobní rozvoj,“ myslí si Nečasová.
Vašíčková doplňuje, že také děti by si měly samy říct, co potřebují. „Stačí dát dětem hlas a ony vás samy hrozně rády navedou. Funguje to úžasně. Děti milují vrstevnické učení, kdy starší žáci učí mladší nebo spolužáky proto, že chyběli. Když do toho zapojíme technologie, učitel může být odpočinutější a spokojenější. Děti musejí být aktivními účastníky,“ rozvíjí nápad Nečasové.
„Představa, ze učitel je expert, který nese poznání, už je mrtvá. Smysl dává, aby byl učitel dětem průvodcem ve světě, který se neustále mění a rozšiřuje. Učitel by měl rozumět tomu, jak se učit a měl by to být schopný zprostředkovat dětem,“ uzavírá Martin Kozel.
Foto Forbes Česko
