Který developer se rozhodne postavit galerii místo bytů? Leoš Válka dělal vždycky všechno po svém. A vyplatilo se mu to. Cesta z Vršovic přes Austrálii až do Centra současného umění DOX, který letos oslavil 15 let.
Procházíme monumentálním komplexem budov největší nezávislé instituce současného umění v republice. V DOX by se člověk ztratil nejen v prostoru, ale také v dalších rozměrech, do kterých se dostane skrze díla, jež tu může prožívat všemi smysly, nejen vidět. Nabízí se úvodem položit otázku, co je to DOX?
Není to jen soukromá galerie, industriální dominanta Holešovic a multižánrové centrum umění. Doxa ze starořečtiny odkazuje na způsob vnímání věcí, a tedy na prostor pro kritickou veřejnou diskusi. Sem můžete přijít nejen za estetickým prožitkem, ale především za určitým typem zkušenosti a reflexe, kterou umění dokáže přinášet.
Nejsou potřeba další vzletné termíny, podstata tohoto místa se skryje do dvou jednoduchých slov. DOX je Leoš Válka. I když on sám by s tímto tvrzením nesouhlasil. A kdo je Leoš Válka? To jsem se vydala zjistit do labyrintu DOX, kde se nachází i jeho kancelář. Jestli mají být oči oknem do duše, tak branou do ní bude pracovna.
Prostor, kde trávíme nejvíc času, kde nám prostě musí být příjemně, kam se schováváme před světem, kde nacházíme plnou soustředěnost. Pomyslná brána do duše Leoše Války je plná umění, fotek, výstřižků a výstředních kusů nábytku.
V množství rozličných artefaktů se skoro až ztrácí muž drobné postavy, ve vojenské bundě a v pohorkách položených na designové otáčecí židli. „Nevadí vám to?“ zeptá se mě před začátkem interview.
„Nevadí,“ odpovídám a pomyslně muchlám papír s připravenými otázkami, protože už tuším, že náš rozhovor bude mít do konformity daleko.
Foto Anna Kovačič
Sedíme ve vaší pracovně, co vidíme kolem sebe?
Jsem designér, a stejně jako jsem navrhoval galerii, navrhoval jsem i interiér této místnosti. Za svůj delší život jsem měl už mnoho kanceláří a většinou se v nich opakovaly určité prvky. Jako třeba tento až nesmyslně masivní kulatý žulový stůl s předimenzovanýma nohama, na kterých by mohl přistát vrtulník. (směje se) Tím, že je v relativně malém interiéru, je to o to brutálnější a to se mi líbí.
Motivem, který se u mě také často opakuje, jsou schody z ohýbaného kotlářského plechu, které nikam nevedou, ale jsou nesmírně praktické, protože na jednotlivé stupínky odkládám věci podle stupně naléhavosti. Takže to, co by normálně vypadalo jako bordel, má nějakou strukturu a charakter.
Dalším zajímavým prvkem je toto šíleně drahé světlo Galileo z velmi tlustého optického skla, na které můžete koukat z jakéhokoli úhlu a neoslepuje vás. Také mám s sebou vždy něco, co mě těší, jako třeba bustu od pana Bachoríka, která je tak divná, až se mi hrozně líbí, a mám ji už asi třicet let.
Všimla jsem si také nástěnky s fotkami, dopisy a dalšími osobními věcmi.
To je takový můj vynález, na který jsem hrdý. Perforovaný plech, podložený korkem, který se dá propichovat špendlíky a zároveň na něm drží magnety. Tam mám lidi, kteří mě inspirovali, třeba tam nahoře je spisovatel Victor Bockris, který napsal několik legendárních biografií osobností okolo hotelu Chelsea a Factory v New Yorku.
Pak tam mám lidi z Austrálie, kteří jsou tak pořád nějak se mnou. Na historické nástěnce mám lidi z Česka, kteří pro mě byli a jsou důležití, jako byl Václav Havel, Olda Škácha nebo Karel Schwarzenberg.
Když se tak rozhlížím… Řekl byste o sobě, že jste sentimentální typ?
Sentiment je pro mě skoro až špinavé slovo. Jsem romantik, ale nejsem sentimentální, ačkoli to může znít paradoxně. Ze sentimentu kape marmeláda a já nemám rád přikrášlování reality. Člověk by se měl koukat do minulosti, ať už společnosti, nebo své vlastní, bez růžových brýlí. Ani sebelítostivě slzet nad svým životem k ničemu nevede.
Jsem romantik, ale nejsem sentimentální, ačkoli to může znít paradoxně.
Váš život ale nebyl jednoduchý…
Vyrůstal jsem ve Vršovicích na začátku druhé poloviny 20. století. Bydleli jsme na takovém předchůdci sídlišť, kde byly jedny z vůbec prvních paneláků v Praze. Pamatuji si, že každý měl svoji výzdobu, sice socialistickou, ale mně se to líbilo a vlastně líbí dodnes.
Jaké bylo vyrůstání za socialismu?
