Má za sebou neuvěřitelných 60 let, pověst asijského tygra a také jednu z nejpracovitějších populací na světě. Jižní Korea je zkrátka ukázkový příklad moderního a cílevědomého asijského národa, který se nebojí dřiny a úspěchu je ochotný obětovat skoro všechno.
Čtěte také: Keep rollin’. Jak je možné, že jsou Stouni pořád ještě naživu
Jenže si to začíná vybírat svou daň. Život Jihokorejců se odehrává zejména v kanceláři, podle OECD tam taky tráví pomalu nejvíc času ze všech lidí na planetě, nemají čas na to, aby se věnovali sami sobě, typický Jihokorejec ve filmu rovná se nevraživý muž či žena z kanceláře, přepracovanost i stres stoupají, porodnost klesá, budoucnost nevypadá nejlépe…
A to až tak, že se s tím jihokorejská vláda rozhodla něco udělat. V zemi už proto pár dní platí zákon, který snižuje maximální povolenou pracovní dobu z dosud běžných 68 hodin týdně na 52. Čtyřicet hodin je klasická pracovní doba a 12 hodin povolené přesčasy.
Problém je, že Jihokorejce pracovat baví… foto: Forbes
Změnu inicioval sám prezident Mun Če-in. A i když jeho zákon získal během jarního schvalování drtivou politickou podporu, firmy ani zaměstnanci z něj příliš nadšení nejsou. „V naší zemi je to prostě o tom, že pracujete, pracujete, pracujete,“ zní z jihokorejských ulic.
Pro velké korporace – nová pravidla se zatím vztahují jen na ně, pro menší začne platit až v následujících měsících – zkrácený pracovní týden znamená, že musí vyřešit dva problémy.
Jednak to, jak v asijské extrasoutěživé konkurenci neztratit své místo (podle think-tanku Korean Economic Research Institute budou muset na najímání nových lidí a udržení aktuálního tempa výroby vydat až 11 miliard dolarů), a pak hlavně to, jak donutit na práci navyklé zaměstnance, aby novou pracovní dobu dodržovali. Zvláštní, že? A to ještě není všechno.
Způsoby, jak na to, se testují už od jarního schválení zákona a některé metody jsou poměrně svérázné. Tak například někde sáhli k tomu, že zaměstnance nutí k odchodu domů tím, že s koncem pracovní doby jednoduše vypnou elektřinu. Jiné firmy zase instalují kamerové systémy a sledují, jestli v práci někdo nepřetahuje nebo nechodí příliš brzy.
V Soulu se hodně pracuje a málokdy spí.
Na řadu se ale dostala i novodobá forma píchaček a na minimum se zkracují třeba i obědové nebo kuřácké pauzy – aby lidé neměli tendenci takto „ztracenou“ dobu kompenzovat přesčasy.
Ne všichni ale na dodržování zkrácené pracovní doby věří. Řada zaměstnanců je přesvědčená (pravděpodobně i proto, že se znají), že jen zmizí oficiální část jejich úvazku a naopak nabobtná ta neviditelná z domova.
Nejzajímavější na celé situaci je ovšem to, že se jihokorejská vláda pro změny, za které jinde ve světě musí mohutně lobbovat, rozhodla v podstatě sama od sebe a prosazuje je shora. A taky se snaží jít příkladem.
Ministryně pro rodinné záležitosti tak už několik měsíců opakuje, že zkrácení pracovní doby dopřeje mladým lidem čas k zakládání rodin (porodnost v Jižní Koreji byla loni rekordně nízká, na jednu ženu připadalo 1,2 dítěte a to už je pro budoucnost státu pořádný strašák), a pracovní nasazení země označuje za „nelidsky dlouhé“ (má ale i kritiky a ti tvrdí, že spíš než budování kariéry lidi od toho, aby měli děti, odrazují jihokorejské vysoké životní náklady).
Prezident Mun Če-in se zase drží toho, že je třeba odpočívat, a jeho kancelář pravidelně oznamuje, kdy nepracuje a kdy si vybírá dovolenou, a vyzývá občany, aby to dělali také…
Jak to všechno bude fungovat a jestli se opravdu politikům zákony podaří změnit morálku lidí, ukáže až čas. Taky vás už ale napadlo, co by na to řekli Francouzi?
