Z pohledu na dívky v minisukních, jichž je všude závratně plno, vyschne v hrdle – je třeba překřičet rockovou hudbu v baru a panák už přistává na stole. Že takový obraz Teheránu vypadá jako bláznivá fantazie? Přesto byl před půlstoletím pravdou. Proč se zvrtly uvolněné časy za posledního monarchy Íránu? A jak se překlopily v režim, na který nyní Američané s Izraelci útočí?
Současný žhavý konflikt má více zárodků, ale jeden z těch hraničních se přihodil v lednu 1979. Tenkrát odletěl Muhammad Rezá Pahlaví z Íránu. Odletěl ze země, kde vládl coby šáh od roku 1941. Nyní byl s jeho vládou konec a konec byl i s rockovou hudbou. Vlastně s jakoukoli hudbou.
„Hudba narušuje mládež! Není žádný rozdíl mezi hudbou a opiem, obojí vede k otupělosti. Pokud chcete, aby byla země nezávislá, zakažte hudbu. Hudba je zradou našeho národa i našich dětí!“ fanaticky hřímal nový íránský vůdce Rúholláh Chomejní, jeden z nejkonzervativnějších vyznavačů Islámu, který ze země udělal přísný – až nemilosrdný – teokratický stát.
Před jménem nosil Chomejní výraz ajatolláh, což je nejvyšší titul pro znalce a vykladače Koránu. A po převzetí moci do mrtě zardousil Pahlavího snahy o modernizaci a sekularizaci.
Na pravověrné muslimy čekají svůdné hurisky s velkýma tmavýma očima v ráji, na tomto světě byly v Íránu dívky v minisukních najednou zcela nepřípustné.
Co v minisukních! Mrazivou výpovědí toho, jak velmi se blízkovýchodní stát od liberálních časů Pahlavího proměnil, je tragédie šestnáctileté Armíty Gerávandové. Ta se na podzim 2023 dostala v teheránském metru do střetu s příslušníky mravnostní policie a posléze zemřela. Důvod? Kdepak minisukně, policie vytáhla z metra bezvládné tělo dívky, jež si předtím nenasadila hidžáb…
Rezá Pahlaví chtěl být osvíceným vladařem, fatálně však selhal.
Viděno čistě touto optikou a bez znalosti kontextu, může se dosud Pahlavího éra jevit vyloženě pozitivně. Avšak příběh šahinšáha, tedy krále králů, jak si Pahlaví říkal, není ani trochu černobílý. A když do něj přilijeme potřebné barvy, nevyjde nám portrét osvíceného vladaře, moudře spravujícího zemi k jejímu prospěchu. Takovým panovníkem patrně chtěl šahinsáh být, fatálně však selhal.
Rezá Pahlaví připomíná truchlivou postavu vládce ze Shakespeara: zdáním suverenity maskoval slabost a ambice ho zaslepily natolik, že neviděl rostoucí nespokojenost lidu. Nechtěně tím připravil půdu pro příchod systému, proti němuž Spojené státy a Izrael nyní bojují. „Šáh byl měkkota, který se tvářil jako tvrďák,“ uvedl historik Scott Anderson, jenž o něm napsal obsáhlou knihu.
Na rozdíl od Andersonovy historické publikace sepsal na stejné téma strhující knižní reportáž Ryszard Kapuściński. Polský autor se stal díky svazku Šahinšáh oprávněně světovou hvězdou reportážní literatury. Ukázal v ní s drtivou neúprosností, jak nešťastně a diletantsky si Pahlaví počínal.
S touhou po bohaté a silné zemi kráčel krutý teror.
Anotace Kapuścińskiho knihy je stručná, leč výstižná. Stojí v ní: „Někdy až dětsky naivní přístup panovníka této obrovské a mocné země k vládnutí by byl možná i úsměvný, kdyby ruku v ruce s jeho touhou po bohaté a silné zemi nekráčel krutý teror a vězení plná mučených odpůrců.“
V anotaci stojí i toto: „Miliardy dolarů z íránské ropy léta putovaly na bláznivé zbrojení a luxusní život šáha Rezáa Pahlavího…“
Nástup na trůn měl přitom Rezá nadějný. Víc než královské šperky zářilo jeho mládí: v roce 1941 mu bylo jednadvacet, když vystřídal rezignujícího otce, jemuž se nevyplatila snaha o neutralitu a pokračování spolupráce s nacistickým Německem.
Mladý šáh, který býval pilotem a při studiích ve Švýcarsku se nadchl pro západní kulturu a západní život vůbec, se zprvu těšil oblibě. V roce 1943 dokonce hostil Teheránskou konferenci, jednu z vrcholných schůzek spojenců během druhé světové války.
Po porážce Hitlera se ovšem král ocitl ve stínu premiéra Muhammada Mosaddeka. Ten se snažil znárodnit ropný průmysl, do té doby ovládaný Brity, a spolupracoval se vznikajícím komunistickým blokem. V roce 1953 proběhl za podpory CIA proti Mosaddekovi puč, jenž Pahlavího vynesl ke skutečné moci.
Ostrov stability
Král se přiklonil k Západu. Zasadil se o privatizaci, podporoval vzdělávání, emancipaci, investoval do jaderných projektů a do armády, hlavně do leteckých sil. Obchodoval se Spojenými státy, jejichž prezident Jimmy Carter pronesl na sklonku 70. let minulého století něco, co bychom z dnešního prezidenta USA nedostali ani mučením. „Írán je ostrov stability v jinak nepokojné oblasti,“ řekl Carter.
Duchovně se šahinšáh vztahoval k étosu perské civilizace, okázale slavil 2500 let od jejího vzniku. Možná příliš okázale, možná příliš záměrně: Persie totiž nemá nic společného s islámem a islámští mulláhové neskrývali hněv a zášť.
Nenávist však postupně nepopadla jen islámské vůdce a jejich přívržence. Čím dál většímu počtu běžných Íránců se začal král králů zajídat. Dát to najevo si zatím netroufali, poněvadž Pahlaví, který unikl dvěma pokusům o atentát, rozpoutal ve spojení s brutální tajnou policií Savak hrůzovládu, tyranii.
Vztek byl ovšem čím dál víc rozpalován. Například také kontrastem mezi luxusním životem elity, již Réza přepychem korumpoval, a běžnou veřejností.
Panovníkův osud černal i s bílou revolucí, s níž šáh přišel ve snaze o reformy – jejichž rychlost nerespektovala tradiční (tedy velmi dlouho trvající) nastavení společnosti. V jejich rámci byla mimo jiné zabíraná půda stávajícím vlastníkům a ti nacházeli podporu u islámských duchovních, smyčka okolo šahinšáhova krku se pomalu utahovala.
Zatáhla se ještě víc, když již USA nemohly přehlížet drastické porušování lidských práv, které se z vůle Pahlavího dělo.
Ano, Teherán se tehdy více než podobal vyspělým evropským metropolím svobodného světa. Jako v Římě v něm probíhala přehlídka módních značek, jako v Londýně po něm jezdila drahá a nablýskaná auta, jako v Paříži po něm chodily odvážně vyfintěné krásky.
Jenže vnější podoba neznamená stejnost – mentalita Teheránu, rozuměj Íráčanů, byla jiná. Rezá chtěl svůj lid převychovat k „myšlení Paříže“, jenže si popletl výchovu s násilím. Nepřesvědčoval, nýbrž autoritářsky nařizoval a nesplnění rozkazů nelidsky trestal.
Jak jinak než špatně to s ním mohlo dopadnout? Háček je, že jeho porážka nebyla výhrou pro Írán…
V lednu 1978 byly drakonicky potlačeny protesty studentů teologie a pohřby zabitých mladých lidí zvedly ohromnou vlnu odporu proti nenáviděnému monarchovi. „Svoboda, nezávislost, islámská republika!“ křičeli demonstranti. V očích Západu – či zpětně viděno – obsahuje tahle věta nejspíš protichůdná, a tedy navzájem neslučitelná přání. Každopádně ale znamenala šach mat pro šáha.
Rezá unikl popravě, ale smrt si pro něj i tak záhy došla.
Znamenala také triumfální návrat ajatolláha Chomejního z francouzského exilu v únoru 1979. V dubnu téhož roku byla vyhlášena islámská republika a islamizace všech oblastí života.
Šáh, který se svou třetí ženou ze země zmizel, neměl mnoho správných politických instinktů, aby udělal z Íránu pokojnou zemi. Měl ale alespoň pud sebezáchovy, protože v nepřítomnosti byl odsouzen islámským revolučním soudem k popravě. I bez jejího vykonání si pro něj ale smrt záhy došla: Rezá Pahlaví podlehl rakovině v roce 1980 v egyptské Káhiře.
„Těžce nemocný“ je i Írán. Patří do oblasti, jíž se říká kolébka civilizace, poněvadž v ní skutečně nejstarší civilizace vznikly – zní to vznešeně, avšak zjištění, kam jedna z těchto nejstarších civilizací došla, může být spíše příčinou deprese.
Aktuální nespokojenost spousty Íránců se stavem země a ještě aktuálnější útoky Američanů uvítal i šáhův syn, jenž ve Státech žije. Bohužel, tomuto bídnému stavu rozvinul běhoun i jeho otec. Že po tomto běhounu chodily dívky v minisukních, nehraje roli.
