Ve vzduchu se vznáší štiplavý odér potu, podlaha i část stěn jsou obloženy žíněnkami, ze stropu visí boxovací pytel a v rohu se válí kožená figurína, která už evidentně schytala hodně ran.
Podobně jako tenhle fackovací panák se teď nejspíš musí cítit i Daniel Barták. Trenér, kterému tělocvična Penta Gym na pražském Žižkově patří, zrovna leží na zemi v sevření o hlavu vyššího muže a rukou bouchá do žíněnky. Což je znamení, že ho má jeho soupeř přestat škrtit.
„To je jeho největší slabina. Někdy se nechá příliš unést, přežene to a pak ho musím krotit,“ říká na adresu svého svěřence Barták, který patří k nejlepším českým trenérům v MMA. Ano, to je ten bojový sport, při kterém se zdánlivě bez pravidel rvou do krve dva bojovníci v kleci a který má nálepku nebezpečného sportu trochu neprávem, protože je naopak svázaný pevnými pravidly.
Muž, který Bartáka ještě před chvílí škrtil, se jmenuje Daniele Mastracci, je to Ital, který v Česku žije od roku 1997, takže už dávno mluví plynule česky, a v tělocvičně s ním nejsme náhodou. Byť si teď možná budete ťukat na čelo, MMA mu pomáhá i v byznysu. O tom ale až za chvíli.
Podobně zajímavý je totiž i Mastracciho příběh. Živí ho něco, co byste u milovníka drsného sportu nejspíš nečekali – zubní rovnátka. Lépe řečeno luxusní rovnátka. „Spousta lidí mi říkala, že dělám špatný sport,“ směje se Mastracci. „Já si ale nechal od našich laborantek udělat pevný chránič. Takže se spíš bojím o nos. Ještě jsem ho zlomený neměl, takže čekám, kdy to přijde,“ dodává.
Mastracci spoluvlastní firmu Svět rovnátek, která druhým rokem v Praze provozuje zřejmě největší českou ortodontistickou kliniku, kde teď nejvíc frčí poslední hit v rovnání zubů. Neviditelná rovnátka, která se tisknou na 3D tiskárně a vylepšení úsměvu vás s nimi vyjde na 75 tisíc korun.
Mastracciho firma loni srovnala zuby osmi stovkám pacientů, hospodařila s obratem 50 milionů korun, hned první rok byla v zisku a příští rok se rozroste o další kliniku v Bratislavě, což je prý jen začátek – celkem má být Česku a na Slovensku pět klinik. Rovnátka jsou totiž zase v módě.
„Postavili jsme to na skvělých službách, protože to je věc, která mi v Česku chybí. Byl jsem v Japonsku, New Yorku nebo Londýně, ale v Česku se žije mnohem lépe, i když to ani nevíte. Ale co mi tady chybí, jsou lepší služby. Hlavně ve zdravotnicví,“ vysvětluje Mastracci. „Měl jsem pocit, že si tu léčbu musím zasloužit a že hlavně nesmím pana doktora rušit. To je přece nesmysl,“ dodává.
Nadhled cizince, který mu v byznysu hodně pomáhá, provází dvaatřicetiletého Itala celý život. Po otci má italský pas, ale sám se narodil ve Venezuele, kde jeho otec vybudoval stavební firmu a poznal Danielovu matka. Ta je pro změnu Venezuelanka s francouzskými kořeny. A právě ona ho přivedla do Česka – její druhý manžel je totiž Čech. Mimochodem, poznali se na Kypru…
Mastracci mezitím prožil rušné dětství. Rodina se kvůli byznysu jeho otce neustále stěhovala po Jižní Americe a několik let také žila v Zimbabwe, kde Daniele chodil na střední školu.
„Byl to návrat o 200 let zpátky do dob kolonialismu. Lidé tam žili v takové časové kapse. Ale v té době to byl ráj, jedna z nejbohatších zemí v Africe. Ale během pár měsíců se s nástupem Mugabeho všechno zhroutilo. Ale něco se stát muselo, sociální rozdíly tam byly obrovské,“ vzpomíná.
Právě v bývalé britské kolonii se také zrodila Mastracciho láska ke kontaktním sportům. „Hrál jsem ragby a myslel jsem si, že jsem dobrý, ale v Zimbwabwe jsem první rok nepřežil ani rozcvičku. To pro mě byla obrovská škola,“ vypráví. „Musel jsem s tím nakonec skončit, kluci v mém věku tam na tom byli fyzicky lépe. Naštěstí jsem pak v Česku zjistil, že existuje MMA,“ usmívá se.
Začal před třemi lety, a i když se kvůli nedostatku času na pravidelný trénink ke skutečnému zápasu v kleci ještě nepropracoval, už jen ostré tréninky s Danielem Bartákem ho prý naučily několik věcí, které mu pomohly i v době, kdy rozjížděl svůj byznys s rovnátky.
„MMA mě naučilo, že i když si připadám, že jsem na kolenou, pořád se z toho dá ještě dostat. Žádná situace není bezvýchodná. Zjistil jsem, že lidské tělo není tak křehké, jak se zdá. Vyrovná se s tím. Proto se nebojte trochu zariskovat. Mně tahle zkušenost na začátku hodně pomohla,“ říká.
Tehdy pracoval jako project manažer v konzultační korporaci, takže měl před sebou slibnou budoucnost. Jenže když mu kamarád nabídl, ať mu pomůže s jeho firmou Rod, která dovážela do Česka nástroje pro ortodontisty a rovnátka, rozhodl se zariskovat a na nabídku kývnout.
Mělo to ale jeden háček, který je potřeba zmínit. Rod byla v té době firmou těsně před krachem. „Trvalo mi dva roky, než jsem pochopil, jak ta firma funguje, ale nakonec se nám to povedlo otočit a tu firmu ještě zachránit. Nakonec jsme ji od původního majitele odkoupili a dnes patří mně a dalším dvěma společníkům,“ popisuje Mastracci.
Jedním z hlavních problémů, které byznys s rovnátky srážel a proč Rod málem zkrachoval, bylo to, že se v Česku nedařilo prodávat ty kvalitnější a dražší. „Ortodontisté, kterým jsme je dodávali, říkali, že v Česku to nikdo nechce, ale já věděl, že je to nesmysl, protože kvalitní věci chtějí lidi všude. Tak jsem si řekl, že to zkusím sám změnit, a vrhl jsem se do vlastní kliniky,“ vzpomíná.
Dnes v ní zaměstnává už tři vlastní ortodontisty a svůj původní nápad si nemůže vynachválit. „Funguje to výborně,“ kývne hlavou. „Abychom ukázali, že to jde, prodáváme jen ty lepší věci. A zaměřujeme se jen na dospělé, kteří si nemohli zuby nechat srovnat v dětství. Naším nejčastějším zákazníkem je žena kolem 30 let.“
Mastraccimu nahrává i česká legislativa – běžní zubní lékaři zuby rovnat nemohou a věnovat se tomu smějí pouze specializovaní ortodontisté. A těch je v Česku aktivních zhruba jen 250. „Takže jsou u nich obrovské čekací lhůty a lékaři si můžou vybírat, kterého pacienta vezmou. Situace na trhu je skvělá. Konkurence je malá a většina ortodontistů ani nemá vlastní webové stránky,“ říká.
Jen s tím se ale spokojit nechce. Teď chce ze Světa rovnátek vybudovat silnou značku a v budoucnu ji rozvíjet s pomocí franšíz. Mimochodem, i k tomu ho vlastně tak trochu navedlo MMA. „Naučilo mě to myslet dopředu a předvídat. Jako v šachu. Nejúčinnější je třeba v zápase škrcení na zemi, ale než k němu dojde, musíte udělat třeba devět dalších důležitých kroků, u kterých to může ale soupeř kdykoliv prokouknout. Takže jsem se naučil myslet i na detaily,“ dodává Mastracci.
Foto: Matej Slávik
