Jednoho víc lákají výšky, druhého dálky. V tom se bratři Pavel a Zdeněk Lázničkovi liší. Co mají společné, jsou outdoorové prodejny Hanibal s obratem, který se letos bude blížit 200 milionům korun. A taky chuť dělat byznys jinak. Udržitelně.
Dva bráchové, kteří spolu podnikají přes dvacet let, spolu na dovolené běžně nejezdí. Zatímco starší Pavel leze na kopce s vrcholy vyššími než sedm tisíc metrů, o čtyři roky mladší Zdeněk chodí dálkové pochody. Třeba i tisíc kilometrů dlouhé.
Naposledy se ale shodli, že na dovolenou pojedou spolu. A zvítězil kompromis – trek v Himaláji ve výšce přes pět tisíc metrů. Kompromisy dělali i v byznysu, protože za třiadvacet let podnikání se ne pokaždé shodli. Oba dva ale celou dobu věděli, že masivní růst počtu obchodů s logem slona, zaměstnanců a obratu není něco, co by je lákalo.
Skoro se tomu nechce věřit, ale opravdu to zaznělo: „Nejsme zaměření na peníze. Nepřitápíme pod kotlem jenom proto, abychom jich měli víc,“ odpověděl Pavel Láznička na otázku, proč má jejich síť jen dva kamenné obchody v Praze a jeden v Brně.
Hanibal tak roste pomalu, organicky, zhruba o deset procent každý rok. Někdy víc, někdy méně. Loňský obrat, který z poloviny dělají prodejny a z poloviny e-shop, se dostal na 160 milionů a zisk mírně přes deset milionů. Letošní obrat pak v ideálním případě bude začínat dvojkou. Rozhodující bude chuť zákazníků utrácet během Vánoc.
Lázničkovi se záměrně nikdy nepustili do prodejní sítě s desítkami obchodů. Důvod? „Jsme posedlí kvalitou a extrémně nám záleží na kvalitě servisu na prodejně. Bojíme se, že při hodně pobočkách bychom nastavenou kvalitu nedokázali udržet,“ vysvětluje mladší Zdeněk k jedné z podstat jejich podnikání, které v Hanibalu stojí spíš na premiových a dražších produktech.
Novou prodejnu tak otevírali teprve ve chvíli, když měli dost zkušených lidí, kteří v ní chtěli pracovat. „Například v Brně by dodnes nebyla žádná, kdyby se tam naši tři lidé neodstěhovali a následně nepřišli s nápadem, že by tam náš obchod chtěli otevřít,“ dodává Pavel Láznička. Oba bratři také přiznávají, že se nechtěli utavit prací, která by při několikanásobném nárůstu počtu poboček byla extrémní.
Jedno z témat, které v Hanibalu rezonuje, je udržitelnost. A ne, není to výkřik poslední doby. Jak Pavel, tak Zdeněk chodili do skauta, což se na jejich přístupu k planetě podepsalo. „Dostali jsme výchovu, která staví na tom, že je důležité být vždycky fér a neškodit. Jenže každý, kdo podniká, přírodě nějakým způsobem škodí,“ vysvětluje Pavel Láznička.
Hanibal proto od svých začátků pomoc směřuje do přírody namísto do lidí. Zelenou elektřinu tak začal odebírat ještě v době, kdy nad tím skoro nikdo neuvažoval, dává peníze na výsadbu alejí po Česku a podporuje výkup a proměnu lesa na svazích Ještědského hřebene v Jizerských horách. Lázničkovi za tyhle aktivity utratí přes deset procent ročního zisku.
Jako zdánlivá drobnost může působit fakt, že už roky si zákazníci z Hanibalu neodnesou igelitovou tašku. A to ani kdyby si ji chtěli koupit. Když totiž Pavel Láznička před pěti lety na fotografii uviděl obrandovanou igelitku Hanibal zašlapanou v ledovci, byla to pro něj poslední kapka. Začal pak hledat náhradní řešení. Výsledkem jsou zálohované tašky ze stanů určených k likvidaci, které Hanibal dodává i do Decathlonu.
„Když jsme to rozjížděli, na začátku to bylo totální peklo, protože v té době jste všude dostal igelitku zadarmo. Lidi to nesnášeli, nesnášeli to prodavači, které konfrontovali zákazníci. Kdy už jsem to skoro vzdával, zlomilo se to a lidi naše tašky začali vyžadovat,“ vzpomíná Pavel Láznička. Jsou totiž velké a zákazníci se naučili v nich uskladňovat sportovní vybavení.
Zdeněk (vlevo) a Pavel Lázničkovi outdoorové vybavení prodávají přes dvacet let
Nápad navíc zabodoval i u evropských výrobců stanů, kteří do Hanibalu posílají vyřazené kusy, aby z nich místo likvidace vzniklo něco, co ještě poslouží. Udržitelná filozofie funguje i u e-shopu, pro který Hanibal používá krabice z druhé ruky.
Firmě se daří a bratři se před třemi roky rozhodli, že je načase zvolnit. Najali proto ředitele, jehož nejprve dva a půl roku nechali pracovat vedle sebe, aby nakonec po dvaceti letech odešli z denní exekutivy. Oba přiznávají, že to byl mentálně těžký krok. „Je to nápor na ego, protože musíte přijmout, že to někdo bude dělat lépe než vy, což je ale zároveň to, o co vám jde.“ Výsledek změny je ten, že se firmě daří lépe, než když ji vedli oni.
Uvolněné ruce je pak přivedly k novému byznysu. Pořád ale zůstali ve svých vodách. Před třemi roky totiž vstoupili do ostravské firmy Patizon, která si v Polsku nechala vyrábět prémiové péřové spacáky podle vlastního návrhu. „Koupili jsme jí polovinu, jenže jsme nebyli pedanti na smlouvy. Během pár měsíců polský výrobce řekl, že pro nás přestává vyrábět a my jsme kromě látky neměli v ruce nic. Střihy ani výrobní technologii,“ říká Zdeněk Láznička.
Do opakovaného vývoje tak neplánovaně vložili tři miliony a výrobu spacáků a nově i péřových bund rozjeli na dvou místech v Česku, odkud výrobky vozí nejenom do obchodů v Česku, ale i do západní Evropy, Skandinávie, zemí bývalé Jugoslávie a nově i do Jižní Koreje.
„Dva roky jsme se plácali, ale teď už prodáváme tisíce spacáků ročně a růst je až šílený. Loňský obrat byl šest milionů a letos to bude patnáct,“ vypočítává mladší z bratrů s tím, že do budoucna větší čísla spíš než od spacáků očekává od péřových bund. „Použití recyklovaných materiálů, peří z Evropské unie, vývoj a výroba v Česku… Tahle kombinace je něco, co v zahraničí funguje a skvěle prodává,“ dodává.
