Ženevská rusko-ukrajinská rokování o míru nepřinesla prakticky žádný pokrok. Západní bezpečnostní záruky pro Ukrajinu jsou v nedohlednu. A v rámci dodávek vojenského materiálu Evropa jen stěží vykrývá díru, kterou zanechalo přerušení pomoci z USA.
„Neřekl bych, že si nějaká ze stran nepřeje mír. Jen si ho přeje pokud možno za svých podmínek,“ říká politický geograf a přední český expert na vojenství Jan Kofroň. „Samozřejmě jsou to Ukrajinci, kdo museli, musejí a pravděpodobně i budou muset slevovat víc, pokud se na frontě něco radikálního nezmění,“ dodává.
V úterý to budou přesně čtyři roky od začátku války na Ukrajině. Napadená země navzdory propastnému rozdílu ve vojenské síle stále drží osmdesát procent svého území. Rusové postupují, ale extrémně pomalu a za cenu obřích ztrát. U mírových jednání mezitím požadují území celého východoukrajinského Donbasu – včetně zhruba šesti tisíc kilometrů čtverečních, které stále ovládají Ukrajinci.
„Dokud jim jakžtakž funguje ekonomika a postupují, tak proč by nepožadovali víc, než mají,“ podotýká Kofroň. Obratem však dodává, že Ukrajincům se také čas od času podaří na frontě provést úspěšný protiútok. Myslí si také, že současné intenzivní ruské údery na civilní infrastrukturu Ukrajiny na situaci na bojišti zásadní vliv nemají.
„Výrazně to zhoršuje kvalitu života civilistů, ale dopad na vojenskou situaci Ukrajiny je velice omezený. A nevím, jestli jsou si Rusové vědomi toho, že ani z psychologického hlediska strategické bombardování většinou nefunguje,“ podotýká Kofroň.
V rozhovoru se pozastavuje i nad vágními přísliby evropských zemí vyslat po uzavření míru na Ukrajinu své vojáky. „Nedává to smysl, to už by bylo lepší to udělat teď. Ano, riskujeme tím nějakou další eskalaci, ale při troše štěstí budeme v situaci, kdy Rusko nemá čas na to se připravit a pořádně vyzbrojit.“
Máme za sebou ženevská jednání, po Abú Dhabí další přímá jednání Ukrajiny s Ruskem, ale k posunu směrem k dohodě o míru nedošlo. Je vidět na všech stranách ochota jednat dál?
Do určité míry ano, ale je zjevné, že jsou tam body, na kterých se strany v tento okamžik neshodnou. Neřekl bych, že si nějaká ze stran nepřeje mír. Jen si ho přeje pokud možno za svých podmínek. Samozřejmě jsou to Ukrajinci, kdo museli, musejí a pravděpodobně i budou muset slevovat víc, pokud se na frontě něco radikálního nezmění. Ale ústupky musejí činit obě strany.
Je Ukrajina schopná na bojišti fungovat tak, aby při dalším kole jednání nebyla v horší pozici?
To je poměrně těžké, v lepším případě může fungovat tak, že její pozice bude zhruba stejná. Asi se nedá čekat, že kdyby se jednání obnovila za čtvrt roku, tak Ukrajina bude mít o dva tisíce čtverečních kilometrů víc. Výhled je, že situace zůstane buď zhruba stejná, nebo Rusové mírně postoupí.
Délka války na Ukrajině nedávno překonala délku ruského angažmá ve druhé světové…
A ruský postup je tedy oproti němu velmi titěrný.
Jaké mají Rusové ztráty? Nedávno rezonovalo číslo 1,2 milionu od amerického think-tanku CSIS, což je mnohonásobně víc než za celou dekádu sovětské války v Afghánistánu…
Tyhle dvě války jsou totálně neporovnatelné. Afghánistán byl primárně guerillová válka, kde ztráty toho silnějšího budou vždycky relativně nízké. I objem nasazených sil a intenzita bojů tam byly výrazně menší. Toto je plnohodnotná válka. Není manévrová, ale to na tom nic nemění.
Ztráty ve válce na Ukrajině je potřeba porovnávat s první a druhou světovou válkou, byť jsou zde armády výrazně menší. Ztráty na ruské straně jsou obrovské a nejsou malé ani na ukrajinské straně, jen se o tom moc nemluví. Zároveň však ztráty přibližně odpovídají tomuto typu konfliktu.
Politický geograf Jan Kofroň.
Ukrajinci a některé západní zdroje také tvrdí, že poprvé od roku 2022 ruská armáda ztrácí muže rychleji, než je zvládá verbovat…
To je klidně možné. Ohledně verbování měli dobrá čísla koncem roku 2024 a v první půlce roku 2025. Část Rusů si zřejmě říkala, že je tam nějaká vyhlídka na mír, a kalkulovala, že shrábne finanční bonus a pobude si na frontě maximálně dva tři měsíce.
Ruská armáda se snaží útočit pořád, a pokud intenzitu operací nesníží, tak ztráty skutečně budou přesahovat to, co jsou schopni doplnit. Mohou také vzít někoho z jiných zemí, jak to dělali u Kursku se Severokorejci, ale to jsou vždycky takové záplaty ad hoc, je tam navíc problém například s koordinací.
Za jakých okolností by Rusové byli ochotni slevit ze svých územních požadavků?
Museli by na frontě jednoznačně vidět, že už nejsou schopni se posunout dál. Dokud vědí, že za čtvrt roku budou mít v horším případě o pět set až tisíc, v lepším případě o dva nebo tři tisíce kilometrů čtverečních víc, tak proč by nepožadovali víc, než mají teď… Dokud jim ekonomika jakžtakž funguje.
Platí stále, že z dlouhodobého hlediska Rusové soustavně postupují, byť extrémně pomalu?
Ano, jsou momenty, kdy se jim daří víc, a momenty, kdy méně. Jako například když se Ukrajincům povedl hezký taktický protiútok u Kupjansku.
Agentura AFP spočítala, že nedávno se Ukrajincům podařilo postoupit o dvě stě kilometrů čtverečních v rozmezí pěti dnů, což má být jejich nejrychlejší postup od léta 2023. Je to významný úspěch?
Samozřejmě je to dobré, po dlouhé době moment, kdy se Ukrajincům povedlo Rusy trochu víc zatlačit na některých místech. Bude potřeba se na to podívat v rámci kvartálních srovnání, kde se vyhladí momenty, ve kterých se zrovna daří více jedné či druhé straně.
Stejně tak se před třemi měsíci chvíli mluvilo o ruském průlomu, protože se jim čtrnáct dní dařilo a postoupili o pět set kilometrů, ale pak v dalších dvou týdnech neudělali skoro nic. Když se podíváme na poslední rok, tak platilo, že Rusové byli na tom na konci každého kvartálu o něco lépe. Jestli se jim to vyplatí s ohledem na ztráty, je jiná otázka.
Jak přesně došlo ke změně ruské strategie směrem k výraznému zintenzivnění útoků na ukrajinskou civilní infrastrukturu?
Zčásti to byla zoufalost. Nicméně upozorňuji, že útoky na civilní infrastrukturu jsou poměrně běžným postupem – když jsme bombardovali Srbsko, tak jsme to dělali také. Dělá to většina států, když bojuje s nepřítelem. A Rusové to skutečně zintenzivnili, je zima, takže to Ukrajince bude bolet víc a poškozuje to i ukrajinskou ekonomiku. Nevíme ale, nakolik jsou si Rusové vědomi toho, že my empiricky víme, že to nefunguje.
Nefunguje?
Z literatury víme, že snaha o strategické bombardování je v zásadě extrémně neefektivní. Psychologicky to nefunguje, většinou to vede k tomu, že se lidé naopak semknou. Nicméně třeba na elektrárny se útočí poměrně běžně, to není nějaká výsada Rusů.
Oni hlavně mají na tyto útoky dostatek prostředků, mohou zahlcovat ukrajinskou protivzdušnou obranu, která se pak musí víc rozptylovat a nemůže být vysunutá blíž k frontě, kde to pak mají Rusové jednodušší se svými klouzavými bombami.
Má smysl gradovat zasypávání ukrajinských měst raketami a drony přesně v době, kdy ruští vyjednavači sedí u stolu v Ženevě s Ukrajinci?
Dělal by to skoro každý. Dokud nepadne něco, co by jasně indikovalo dohodu, tak se obě strany snaží maximalizovat své zisky. Snaží se protivníka dostat do co možná nejhorší situace, aby kývl na jejich požadavky. Nemyslím si, že to Rusům zas tak moc pomůže. Výrazně to zhorší kvalitu života civilistů na Ukrajině, ale dopad na vojenskou situaci Ukrajiny je velice omezený. Neříkám, že nulový. To samé platí pro ukrajinské útoky hluboko v ruském teritoriu.
Může ke kolapsu ukrajinské společnosti – kdy by se tamní politici ocitli pod tlakem co nejrychleji podepsat jakýkoli mír – dojít skokově?
Mohlo by, ale přes to bombardování to nepůjde. Na to Rusové nemají, nejsou toho ani schopni. Ukrajina je velká země v mnoha ohledech, řada efektů se tam strašně rychle rozptýlí. Zároveň jejich systém je relativně robustní. Ukrajinci před sebou nemají dobrou alternativu k pokračování obrany, takže by muselo dojít ke kolapsu na frontě. Pokud se tam v uplynulých měsících někde přiblížil nějaký kolaps, vždycky to bylo jen v dílčím úseku fronty. A o nějakém celkovém kolapsu na frontě se dnes mluvit nedá.
Jak daleko je dnes Ukrajina od západních bezpečnostních záruk?
Daleko. Kdyby někdo chtěl dát Ukrajině reálné bezpečnostní garance, tak přece může. NATO tvrdí, že nechce přijmout nikoho, kdo je v otevřeném sporu. Já jenom připomenu, že západní Německo bylo přijato do NATO v roce 1955, přestože otázka východního Německa byla otevřená. V zásadě všechny státy tvrdily, že západní Německo má právo na to se znovu sjednotit s východním.
My vlastně říkáme, že Ukrajina není tak zásadní, aby se nám vyplatilo ji vzít do NATO. Tím nemyslím nás Čechy, byť za současné vlády by to určitě platilo také, ale ostatní členy NATO. Je to legitimní postoj? Bezesporu je.
Ale pak jsou jakákoli tvrzení o zárukách pro Ukrajinu přinejmenším hodně podivná, protože není vůbec jasné, proč jsme to doposud neudělali. Zároveň tušíme, že pro Rusy je zrovna tohle klíčové – odmítají sbližování Ukrajiny s NATO. A co je možná nejpodstatnější, nová americká administrativa dala poměrně jasně najevo, že Ukrajinu v NATO nechce. Netvrdím, že Ukrajina nemůže dostat vůbec žádné záruky, ale aby to byly hodnověrné záruky skutečně podložené silou, tak by se musely velice blížit tomu, co existuje v rámci NATO.
Jakékoli větší nasazení evropských armád by stále vyžadovalo využití americké logistiky a jejich zpravodajských informací. Má případné vyslání evropských vojáků na Ukrajinu – jak naznačila lednová pařížská deklarace – smysl bez americké podpory?
Rusové tohle striktně odmítají, pokud by ten kontingent nebyl čistě symbolický. Pokud nedostaneme Rusko pod takový tlak, že opravdu začne ztrácet území, tak se obávám, že tohle nepřipadá v úvahu.
Nicméně pokud je to pro klíčové evropské státy podstatné, tak není jasné, proč to dosud neudělaly. Protože se bojí eskalace a konfrontace s Ruskem? Opět, naprosto legitimní postoj. Pak ale není jasné, proč by tam po uzavření příměří měly poslat svoje vojáky, aby v případě potřeby bránili Ukrajinu před Ruskem. Nedává to smysl, to už by bylo lepší to udělat teď.
A ano, riskujeme s tím nějakou další eskalaci, to je jasné. Ale při troše štěstí budeme v situaci, kdy Rusko nemá čas na to se připravit a pořádně vyzbrojit.
Jde samozřejmě i o to, jak se na to dívají elektoráty v jednotlivých zemích. Naše minulá vláda ráda mluvila o pomoci Ukrajině, ale za poslední dva roky už skutečná čísla pomoci nebyla velká. Současná vláda dává celkem jasně najevo, že se jí do něčeho takového nechce. A pokud my to vnímáme takto, tak proč by například Španělsko mělo být ochotné vyslat na Ukrajinu svou brigádu?
Jak moc Evropa pokročila ve snižování vojenské závislosti na USA?
Evropě se do určitě míry povedlo vykrýt vojenskou pomoc Ukrajině, kterou dříve dodávali Američané. Problém je, že objem pomoci Ukrajině se nezvyšuje, ale zůstává spíš stabilní. Evropa dělá kroky správným směrem, spousta států najednou vnímá bezpečnost jinak. Vidíme nárůst obranných výdajů. Ale je to běh na dlouhou trať.
Budují se tady hluboké sklady na munici?
To je u každého státu jinak. Finové je v zásadě mají. Státy, které počítaly s konfliktem, je mají. Pak jsou státy, které s konfliktem nepočítaly, a ty by byly rády, kdyby měly munici na deset dní, v lepším případě třicet. Navíc v posledních letech se munice nakupovala s velkou přirážkou.
Jak moc sílí napříč Evropou hlasy volající po normalizaci vztahů s Ruskem?
Třeba Jan Zahradil (bývalý místopředseda ODS a současný expert Motoristů sobě na zahraniční politiku, pozn. redakce) tvrdí, že je to na spadnutí. Že Evropa upřednostní appeasement před konfrontací. Já to takhle jednoznačně nevidím. Je určitě vidět, že v české společnosti, ale i jinde od začátku konfliktu míra ochoty podporovat Ukrajinu klesla. Ale ne nějak radikálně.
Člověk si dokáže představit, že kdyby třeba ve Francii došlo ke změně prezidenta, tak se situace může lehce změnit. To samé platí i pro další státy, u nás k tomu došlo se vstupem SPD do vlády. Ano, ty hlasy sílí, únava z konfliktu stoupá, ale zároveň tím hlavním, kdo změnil pozici, byly USA.
Spojené státy nejvíc tlačí na to, aby Ukrajina podepsala mír, a tendence k appeasementu jsou v tuto chvíli vidět spíš u nich než u Evropanů. Německo a Francie přes všechny své vnitřní problémy dokázaly svou pomoc navýšit a dnes tlačí na dohodu vstřícnější k Ukrajině.
