Nový stavební zákon, který měl změnit rychlost povolování nových staveb v Česku, už je platný a většina jeho součástí by měla nabýt účinnosti v polovině roku 2023. Alespoň tak tomu mělo být podle plánů vlády Andreje Babiše, která je nyní v demisi. Nastupující vláda koalic SPOLU a PirSTAN však plánuje nový stavební zákon opět překopat. O tom, co novou vládu v souvislosti se stavebním zákonem čeká, píše v komentáři advokát Jakub Štilec, řídící partner advokátní kanceláře Štilec & Partners.
S rekordním zdražováním nemovitostí a skokovým růstem cen hypoték se vlastní bydlení stalo nejméně dostupným v novodobé historii země. Přinejmenším jedna generace tak zřejmě definitivně zahodí sen o vlastním bytě a bude vykázána do nájmů. Někde přece bydlet musí. Tím podstatně vzrostou ceny nájemného, které přitom už dnes například v Praze směle atakují ceny některých západních metropolí.
Pro mnohé se tak i nájemní bydlení stane nedostupným a zůstanou odkázáni na záchrannou síť v podobě sociální bytové podpory. To je tvrdá realita dne. Není tak divu, že jedním z nejočekávanějších programových bodů nové vlády je právě podpora výstavby a zlepšení dostupnosti bydlení.
Aby také ne. Jde o oblasti, ve kterých dlouhodobě zaostáváme do té míry, že snad všichni napříč společenským a politickým spektrem volají po přijetí rázných opatření a pnutí ve společnosti roste.
Nečinnost při hledání receptu na zvýšení dostupnosti bydlení tak může být doslova rozbuškou sociálního neklidu. Stačí se podívat k našim německým sousedům, kde se veřejně demonstruje za vyvlastňování soukromých nemovitostních investorů, a to v situaci zdaleka ne tak kritické jako v Praze.
Rodící se vláda si situaci zjevně uvědomuje, a tak v nedávno uzavřené koaliční smlouvě pochopitelně věnuje problematice výstavby a bydlení zvýšenou pozornost. Co tedy můžeme v tomto směru do budoucna čekat? Paradoxně v první chvíli ani tak nepůjde o vládní plány jako o to, jak dokáže čelit tlaku samospráv.
Předně se znovu svede boj o nový stavební zákon. Mluvit o současném stavu legislativy by bylo mlácení prázdné slámy. Je jednoduše špatná a nastavila systém, který nefunguje a z velké části může za současné problémy. Ústředním motivem letos přijaté úpravy je proto navrácení výkonu stavební správy zpět pod stát.
Je třeba rozumět, že územní samosprávy tuto agendu doposud vykonávaly v přenesené působnosti, tedy že jde o plnění primárních úkolů s odpovědností státu, nikoli samospráv. Zjednodušeně řečeno: ani v současnosti nejde o „vlastní“ agendu obcí. Vykonávají ji ale za stát.
Ačkoli nová vládní kolice svou předvolební kritiku nového stavebního zákona postupně mírní – například již přijala myšlenku zřídit Nejvyšší stavební úřad či dále postupovat cestou digitalizace stavební agendy, v oné základní systémové myšlence trvá na ponechání klíčových kompetencí v rukou samospráv.
To samozřejmě velmi povzbudilo nenaplněné ambice obcí a krajů, které ústy Sdružení místních samospráv okamžitě vyslaly nové sněmovně vzkaz, že žádná část přijatého stavebního zákona nesmí za žádnou cenu nabýt účinnosti a zákon je třeba zrušit či za účelem podstatného přepracování odložit alespoň o další rok a půl (tedy přinejmenším do začátku roku 2025).
Požadavky municipalit jsou přitom vcelku jasné. Uchovat si v celé stavební agendě rozhodovací působnost. Argumentují především tím, že obce mají právo rozhodovat si o tom, jak se má řešit koncepce území v jejich obvodu (tedy problematika územního plánování), a že i povolovací procesy konkrétních staveb se nejlépe činí se znalostí místních poměrů a blíže občanům.
V otázce územního plánování lze s postojem samospráv jistě souhlasit. Ostatně i nový stavební zákon v principu ponechává působnost při pořizování a změnách územních plánů v rukou obcí. Dodejme, že i v této věci si lze představit další zkvalitňování schváleného zákona, a to i směrem k posílení postavení samospráv.
Je třeba si však spíše položit otázku, proč o povolování konkrétní stavby na pozemku konkrétního vlastníka (tedy vlastní povolovací proces) má rozhodovat „obecní“, a nikoli „státní“ úředník. Argument o zachování stavebních úřadů blíže občanům, myslím, naráží na chystanou digitalizaci stavební správy, kdy by návštěva stavebních úřadů měla být do budoucna nutná snad jen sporadicky.
Pak je tedy otázkou, jakou že znalost místních poměrů by měli oni zorientovaní obecní úředníci vykazovat a jak by se měla projevit v jejich rozhodování? Cožpak nemá být výkon státní správy zcela nezávislý a prostý jakýchkoli místních vlivů, byť i třeba dobře míněných? Anebo snad má úředník s bydlištěm v místě, o kterém rozhoduje, automaticky lepší znalost stavebních předpisů a procesních pravidel stavebního řízení?
Na to ať si každý učiní vlastní názor. Na mě ale přetahování o výkon státní stavební správy působí tak, že tu jde o něco trochu jiného a neodbytně připomíná trvale diskutovaný problém systémové podjatosti obecních úředníků.
Dnes to tedy ještě se schváleným stavebním zákonem může dopadnout jakkoli. Všem je ale už asi jasné, že současná podoba dozná i podstatnějších změn. Na tom ještě nemusí být nic špatného. Půjde ale o to, kdy a v jaké podobě se dočkáme výsledného znění a zda si najde cestu odbornost, zdravý rozum, a především pak uvědomění, že řešení problému stavební legislativy už opravdu nelze odkládat.
I tak bude mít nová středo-pravicově orientovaná vláda potíže s tím, jak vysvětlit svým voličům nezbytnost přijetí spíše levicových opatření, která se za dané situace nabízejí. Může být řeč o zvyšování daní, přísnější regulaci nájemních vztahů či zavádění restrikcí pro zajištění obsazenosti prázdných bytů.
Na druhou stranu se od této vlády můžeme dočkat naplnění dávných slibů předchozích vlád (včetně té poslední), například v otázkách podpory sociálního bydlení a podobně. V tom lze spatřovat i jistý paradox výsledku letošních voleb, kdy do časů potřeby zvýšené regulace a spíše sociálních opatření byla povolána vláda postavená na liberálních a konzervativních hodnotách.
