Ministr průmyslu a obchodu Lukáš Vlček otevírá cestu podpoře uhelných elektráren z peněz daňových poplatníků. Rok 2025 se totiž pravděpodobně stane vůbec posledním, kdy se jejich provoz bude alespoň trochu vyplácet.
Jejich majitelé, jako je skupina ČEZ nebo miliardář Pavel Tykač, se tak mohou začít ptát: „Budete ztrátový provoz našich elektráren dotovat, nebo je chcete vypnout a elektřinu dovážet?“
Tato otázka se může stát klíčovým tématem letošních parlamentních voleb. Je v ní totiž koktejl výbušných témat, která rozdělují českou společnost.
První z nich přijde s uvědoměním, že největšími vlastníky uhelných elektráren v Česku jsou energetické skupiny ČEZ a Sev.en čtvrtého nejbohatšího Čecha Pavla Tykače. Tedy právě ti, kdo na energetické krizi vydělali nejvíce. A teď by od lidí chtěli další peníze?
Tato otázka také odhalí, jak to s Green Dealem myslíme vážně, respektive jaké oběti dokážeme strpět k jeho úspěšnému naplnění. Na uhelné elektrárny je totiž nahlíženo jako na jedny z největších strůjců probíhající klimatické změny, na druhé straně v Česku i díky blízkosti uhelných dolů patří k levným zdrojům energie.
A pak tu je vykloubení celého systému. Green Deal se svým nástrojem v podobě emisních povolenek měl vytlačit špinavé zdroje, kterými uhelné elektrárny jsou.
Právě kvůli emisním povolenkám, jejichž cena se promítá do našich faktur za energie, v kombinaci s rozvojem obnovitelných zdrojů (OZE), jejž podporujeme dotacemi, se „uhelky“ přestávají vyplácet. A teď bychom je kvůli tomu měli znovu dotovat?
Z pohledu environmentálního nadšence je odpověď na výše zmíněnou otázku jasná: Uhlí nedotovat a okamžitě je zavřít. V takovém případě je ale nutné říct i B, tedy co nás všechny potom čeká.
Česká republika se v energetice svou laxností z posledních dvou dekád zahnala do kouta. Nízké ceny emisních povolenek a nízké ceny energií uspaly jakékoli investice do energetických zdrojů. Ať už těch nových (OZE), nebo těch stávajících (jaderné, uhelné, plynové elektrárny).
Foto René Volfik
Hnědouhelná elektrárna Počerady patřící skupině Sev.en. V areálu je i paroplynová elektrárna patřící ČEZ.
Výsledkem je, že v českém energetickém mixu se toho moc nezměnilo. Nejvíce elektřiny nám ročně vyrobí jaderné elektrárny (42 procent) a v závěsu za nimi jsou ty uhelné (35 procent). Tuzemská energetika s nimi počítá až do roku 2033, jenže ekonomika toto období razantně zkracuje.
Ještě do konce dekády mají provozy uzavřít uhelné elektrárny Počerady a Chvaletice ze skupiny Sev.en Pavla Tykače, poté Tušimice, Prunéřov a Ledvice ze skupiny ČEZ a také elektrárna Tisová ze Sokolovské uhelné.
Problémem nejsou jen čím dál tím dražší emisní povolenky, ale také častější záporné ceny elektřiny v Evropě kvůli rozvoji obnovitelných zdrojů v Německu. Laicky řečeno, když hodně fouká vítr a svítí slunce, v evropské energetické soustavě je krátkodobý přebytek elektřiny, který její cenu stlačuje do záporu.
V takových hodinách či celých dnech je provoz uhelných elektráren ztrátový. A těch hodin i dnů je stále víc.
„Téměř padesát dnů v průběhu dubna až srpna byla na denním trhu zobchodovaná elektřina za zápornou cenu, což je skoro trojnásobek případů ve stejném období minulého roku,“ uvedl loni na podzim Operátor trhu s elektřinou (OTE).
I proto nejdříve Tykač a poté i šéf skupiny ČEZ Daniel Beneš začali už předloni vysílat signály, že uhelné kotle mohou vyhasnout mnohem dřív než v roce 2030.
Bývalý ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela pak v loňském rozhovoru pro Forbes přiznal, že vláda počítá se scénářem, „že Sev.en Energy ukončí provoz uhelných zdrojů v roce 2025 a ČEZ o dva roky později“.
A letos na podzim vlastník Sev.en Pavel Tykač přitvrdil, když tu otázku už podprahově vlastně vyřkl.
„Za sebe můžu mluvit jenom jako soukromý vlastník: Jsem připraven uhlí provozovat, pokud na tom nebudu evidentně prodělávat. A potřebuji se zeptat vlády, jak to vnímá ona v okamžiku, kdy už to nedává komerční smysl,“ řekl Tykač v listopadu v rozhovoru pro Seznam Zprávy.
Současný ministr průmyslu a obchodu Vlček možná i proto přišel na sklonku roku k vládním i opozičním politikům s řešením v podobě novely energetického zákona. V jejím rámci chce posílit výrobu elektřiny v Česku. Hlavní cestu vidí ve zrychlení výstavby plynových zdrojů, které dokážou být postaveny v horizontu pěti let.
Podle analýzy zdrojové přiměřenosti, kterou na podzim vydal provozovatel přenosové soustavy ČEPS, bude Česko do konce dekády potřebovat až 1900 megawattů nových zdrojů. To je v podstatě výkon celého Temelína.
„V případě některých zhoršených klimatických podmínek může tato potřeba vyvstat i dříve a v až dvojnásobně velkém rozsahu,“ informuje Vlček v důvodové zprávě novely zákona.
Důležitější novinkou novely v kontextu tohoto článku je, že pokud by byl po odstavení uhelek nedostatek elektřiny, bylo by možné životnost těchto zdrojů prodloužit a dotovat jejich provoz.
Energetický regulační úřad by v takové situaci nařídil provozovateli uhelné elektrárny pokračovat ve výrobě i za cenu ztráty, kterou by poté stát uhradil i s přiměřeným ziskem z peněz daňových poplatníků. „V případě naléhavé potřeby a veřejného zájmu,“ píše se ve zprávě.
Otázka ale nemusí být vyřčena explicitně. Stačí jen oznámení jednoho z hlavních hráčů, že po zimě už kotle dané elektrárny nenaběhnou. Protože se nevyplatí. A že stejný scénář se dá v rychlém sledu očekávat i pro ty zbývající.
V tom okamžiku bude totiž jasné, že Česko, po desítky let hrdý exportér, ztratí v elektřině svou energetickou soběstačnost a bude muset až pětinu spotřeby dovážet ze zahraničí.
To se v případě geopolitické nebo jen další ekonomické krize může stát naší slabinou. Bude od koho nakupovat elektřinu, když jí například kvůli hromadným odstávkám francouzských jaderných bloků bude v Evropě nedostatek?
Navíc kupovaná elektřina vyjde zpravidla dráž než ta vyrobená vlastními silami. A to i v době všeobecného klidu. Bylo by proto s podivem, kdyby se obzvlášť ve volebním roce tohoto tématu nechytila minimálně opozice.
To oznámení se blíží a Pavel Tykač se na něj připravuje dost možná už tři roky. Od té doby se nezdráhá poskytovat rozhovory médiím zejména k energetickým tématům a k jejich dopadu na společnost, založil si i soukromý web, kde zveřejňuje své postřehy a komentáře vyzdvihující význam fosilních zdrojů v současné evropské energetice.
V poslední době se v Česku navíc obrací i k akvizicím, které nemají ani tak investiční, jako spíš marketingový nebo vlivový charakter. Řeč je o nákupu nejstaršího fotbalového klubu v Česku Slavia Praha, je znám i jeho zájem o vydavatelství Mafra, kde má už dnes vliv v dozorčí radě.
Čtvrtý nejbohatší Čech ale odmítl, že by při fotbalových zápasech svého klubu dojednával ve VIP saloncích stadionu velký byznys.
„Když fandím svému družstvu, jsem nervózní a není nálada na byznysová vyjednávání. Navíc moc aktivit už v Česku nemám,“ řekl Tykač v listopadu při našem osobním setkání přímo ve Fortuna Areně v pražském Edenu.
Tykač dnes drží všechny trumfy v ruce. Tuzemské elektrárny může bez zásadního dopadu na jeho jmění zavřít a věnovat se velkému byznysu v Austrálii nebo v USA, kde koupil doly a odkud mu dnes plyne nejvíce zisku.
Na druhou stranu ví, že energetika je obor veřejného zájmu a že Česko následující dekádu nebude bez jeho uhlí ve výrobě elektřiny soběstačné. A že dotační mašinerie mu může ve finále přihrát ještě několik miliard navíc.
Vláda novelu energetického zákona probírá právě v těchto dnech, poté by měla jít k dalšímu projednávání do Poslanecké sněmovny. Než se tak stane, zatím si cvičně můžete připravit odpověď na otázku:
„Budu chtít dotovat uhelné elektrárny, nebo je jednou provždy vypnout?“
