Talent, disciplína, odolnost. Ve vrcholovém sportu i byznysu se často přeceňuje talent i celá řada okolností. „Aby se talent mohl rozvíjet, aby z toho člověk mohl těžit, potřebuje mít vhodné podmínky,“ říká sportovní psycholožka Veronika Čech Baláková. Právě schopnost pracovat s pozorností, odolností, regenerací i vlastním sebevědomím může nakonec rozhodnout o tom, kdo vydrží podávat vysoký výkon dlouhodobě.
Nadání automaticky nevede k výsledku. Výkon je ve skutečnosti mnohem složitější skládačka a vedle schopností do ní vstupuje prostředí, ve kterém člověk funguje, způsob, jak pracuje s tlakem, jak zvládá neúspěch, jak obnovuje síly a jestli si dokáže udržet stabilitu i ve chvíli, kdy se přestává dařit.
Stejně důležité je ale i to, co člověk dokáže řídit sám u sebe. „Pro sport a možná pro podávání každého výkonu je důležité, aby člověk uměl v první řadě dobře vnímat, co se s ním děje,“ říká v rozhovoru pro Forbes Čech Baláková. Měl by tedy umět rozpoznat, kdy nastupuje tlak, kdy polevuje koncentrace a kdy už výkon přestává stát na soustředění a začíná se opírat jen o křeč. I proto podle ní patří mezi základní dovednosti práce s pozorností a schopnost vracet ji k tomu, co je v danou chvíli podstatné.
Neméně důležitá je ale i reflexe toho, co člověk skutečně zvládl, co fungovalo a na čem může stavět dál. „To je základ pro budování sebevědomí a sebedůvěry,“ říká Čech Baláková. O to nebezpečnější ale může být spojování úspěchu s vlastní hodnotou.
Je talent klíč k úspěchu?
Pojďme si říct, co je myšleno úspěchem. Může to být i to, že mladý sportující člověk přečká rizikové období, u sportu setrvá až do dospělosti a potom si i to sportování nese jako součást svého běžného života. To může být taky úspěch a z mého pohledu je skvělé, když se tohle podaří. Talent je určitě jedna z věcí, která hraje roli.
Co je talent?
Jednoduše řečeno je to souhrn předpokladů nebo predispozic pro to, aby se člověk snáze a rychleji učil určité technické dovednosti, které pak potřebuje pro své odvětví. Sportovní výkon je složen z dalších faktorů. Nejen technických, samozřejmě roli hraje taktika, kondice, zdravotní stav, složení těla.
Ne každý má fyzické složení optimální pro konkrétní sportovní disciplínu. Velkou roli hrají výživa a regenerace. Je potřeba, aby se všechny složky, všechny faktory rozvinuly ve velké míře. Sportovci ostatně sami často říkají, že si všechno musí „sednout“ a potom to pomáhá k tomu, předvádět vrcholné výkony. Aby se talent mohl rozvíjet, aby z toho člověk mohl těžit, potřebuje mít vhodné podmínky.
A na těch se podílíte i vy…
Je to jedna z klíčových úloh jak nás psychologů, tak trenérů a rodičů, abychom společnými silami podmínky vytvářeli tak, aby talent mohl růst a rozvíjet se. Bohužel někdy má talent odvrácenou tvář a přináší s sebou i zátěž.
Jak si to mám představit?
Třeba když o sobě člověk slyší, že je talentovaný, že je to další Nadal. Mnohdy je to břímě, které si člověk s sebou nese, a najednou žije v tom, že by měl naplňovat očekávání, že by se měl v budoucnu dostat do fáze, kdy bude stejně úspěšný. A to už je tlak a zátěž, které mohou být přítěží a dělat starosti.
Máte konkrétní příklad?
Vídávám to v období přechodu z juniorské do seniorské kategorie, kde talent přestává stačit, protože do té doby se jim úspěchy a výsledky relativně jednoduše daří. Právě v tomhle období se to často začíná lámat a už to není to jediné, co by potřebovali. Začínají prohrávat, zažívají častější porážky nebo i stagnaci ve výkonnosti. Mladí lidé někdy začínají přemýšlet o tom, že nedosahují toho, čeho by měli, co jim všichni předvídali.
Bohužel se i někdy stává něco, čemu se říká raná specializace. Děti se od velmi útlého věku specializují na ryze jedno sportovní odvětví. Rychleji se učí určité dovednosti, ale má to velkou nevýhodu v tom, že se dítě nenaučí odreagovávat v jiných aktivitách a činnostech. Nedostává se mezi jiné sociální skupiny a je neustále formováno jenom výkonem.
Dá se dosáhnout vrcholového úspěchu bez velkého talentu?
Je to odvětví od odvětví. Když člověk nemá až tolik předpokladů nebo talentu, může se spoustu věcí naučit, může je vytrénovat, může to dorovnat. Vede to i k rozvíjení větší psychické odolnosti, která v konečné fázi může hrát tu nejdůležitější roli. Na druhou stranu, pokud by člověk neměl vůbec žádné předpoklady, bylo by to obtížné.
Které mentální schopnosti jsou pro vrcholový úspěch nezbytné a jak je posilovat?
Pro sport a možná pro podávání každého výkonu je důležité, aby člověk uměl v první řadě dobře vnímat, co se s ním děje, aby si dokázal všímat toho, že nastupují emoce nebo že polevuje koncentrace. Souvisí s tím, jak se učí práci s pozorností; zaměřit ji na to, na co potřebuje, a vracet znovu pozornost, když ji něco odvede.
Sportovci se také učí pozornost relaxovat. Vědí přesně, v který moment můžou polevit a odvést pozornost od výkonu pryč.
Jednou ze základních dovedností je stanovování cílů. Je v tom i schopnost nebo dovednost vlastní reflexe ve smyslu: „Vím, na čem jsem pracoval, vím, o co jsem se snažil, a zároveň dokážu zreflektovat, co a jakým způsobem jsem zvládal, co se mi dařilo, co byla moje silná stránka.“ To je základ pro budování sebevědomí a sebedůvěry, zároveň i pro stanovení dalších cílů a směru rozvoje. Mezi další dovednosti můžeme zařadit cílevědomost, vytrvalost i schopnost poradit si s těžkostmi.
Kdy je ideální začít se sportovcem takovýmto způsobem pracovat?
Každý psycholog by mohl odpovědět jinak. Z mého pohledu je důležité začít s mentální přípravou v momentě, kdy to dítě nebo sportovec začne potřebovat.
Psychologická příprava přirozeně začíná už u rodičů, učitelů a trenérů, když reagují na emoce, strachy nebo chyby dítěte. Svým chováním a reagováním mohou svěřence učit. Mentální trénink jako takový přichází později, když sportovec více rozumí sám sobě. U dětí se spíše pracuje s tím, jak se vyrovnat s emocemi a jak reagovat na selhání.
Děti už ve velmi mladém věku například dokážou stanovit cíle, ale pracovat na mentálním tréninku, jaký se dělá ve vrcholovém sportu, by mělo přijít až s rostoucími schopnostmi a pochopením.
Mgr. Veronika Čech Baláková, PhD.
- sportovně-psychologický poradce
- KBT terapeut
- místopředsedkyně Asociace psychologů sportu ČR
- členka správní rady neziskové organizace Trénujeme s respektem
Jak s dětmi pracovat?
S dětmi jako přirozenou součást tréninku můžeme třeba otevřít téma toho, co si v kterou chvíli říkají, například při trestném hodu jim hlavou běží věta „Nesmím to teď zkazit“. Můžeme jim navrhnout nějaké alternativy a ony samy pak mohou testovat, co je pro ně více užitečné.
Pokud však dítěti, řekněme dvanáctiletému, „naordinujeme“ práci s myšlenkami z důvodu toho, že v soutěži či zápasech v kritických momentech selhává a prohrává proti papírově slabšímu soupeři, můžeme se setkat s tím, že dítě bude takzvaně selhávat dál. A to nejen herně, ale právě i v oblasti práce se sebou. Ne však proto, že by bylo slabé nebo neschopné, jak ho samotného asi často napadne, ale protože jsme na něj naložili nereálná očekávání a úkoly.
A tím mu rozhodně nepomůžeme.
Foto: Michaela Soukupová
Jak vypadá ideální synergie rodičů, kouče a trenéra, tak aby vybudovali ve sportovci co největší sebeuvědomění, sebevědomí a odolnost?
V první řadě je třeba sjednotit se v tom, co je společným zájmem. Tím je dobro dítěte, potažmo svěřence. Sport je prostředek sloužící k rozvoji osobnosti člověka. Je potřeba budovat zdravé prostředí, aby se vůbec sportovec takzvaně sportovně dožil momentu, kdy může zúročit všechno, co se naučil.
Je opravdu vysoké procento sportujících, kteří končí ještě dřív, než dojdou do doby, kdy by to naplno mohli zúročit a rozvinout. Používá se pojem sportovní úmrtnost a je docela velká. Myslím, že tohle jsou první dvě základní podmínky, na kterých by se všichni měli shodnout. O sportujícím bychom měli přemýšlet jako o čtvrtém do party, kterou jste zmínila. Má vlastní autonomii a právo říct, co chce, kterým směrem se chce vydat, co by potřeboval jinak.
Jak se pozná v praxi, když ta parta funguje?
Když se podíváme na naše úspěšné sportovce, olympioniky, tak najdeme mezi nimi celou řadu těch, kteří jsou v dobrém slova smyslu trošku sví nebo trošku jiní. Trošku vybočují z davu. Eva Samková si bude malovat knírek. Ester Ledecká se v létě baví vodními sporty a zpívá. Takhle bychom opravdu mohli jmenovat další.
Je fakt důležité respektovat, že každý sportovec má svůj život, své potřeby a touhy. Když mu je okolí napomáhá naplňovat, sportovec potom žije spokojený a smysluplný život, což je základní podmínka pro to, aby se cítil v pohodě. Když se cítíme dobře, máme mnohem větší šanci na to, že budeme předvádět vysoké výkony, než když je člověk vyčerpaný, přetížený a permanentně ve stavu nastraženosti i strachu, kdy co zase přijde.
Zmiňovala jste příklad Evy Samkové a Ester Ledecké. Co ještě dělají ti nejlepší jinak?
Budou tam hrát roli dvě základní charakteristiky. Jsou v tom podpůrném, zdravém a vhodném prostředí. Možná ne stoprocentně, ale myslím, že z většiny. A opravdu víc vnímají své vlastní potřeby a jsou schopni je naplnit.
Také je důležité, aby hodnota člověka nebyla napojená jen na výkon, člověk se potřebuje dostávat právě i do jiných prostředí. Když budeme jenom ve výkonovém prostředí, tak se nám neustále výkon zrcadlí a vrací. Pak je nasnadě to, že se od toho naše hodnota bude odvíjet. Je třeba, aby se nám zrcadlilo i něco jiného a vracely se i věci, které člověk sám logicky nemusí vidět nebo odhalit.
Stává se, že sportovec vidí ve svém úspěchu svou hodnotu?
Bohužel někdy se stává, že nabude přesvědčení, že za něco stojí, jen když předvádí skvělé výkony. Je opravdu důležité a moudré umožnit sportujícím realizovat se i v jiných oblastech svého života a nemít to úplně striktně omezeno na to, že tak teď jsi ten tenista, golfista a nic jiného kolem toho není, a když zrovna nejsou na hřišti, mají rozebírat videa a připravovat se. Myslím si, že je to velmi krátkozraké.
V tom, co říkáte, slyším hodně byznysových paralel. Jak posilovat své sebevědomí a sebeuvědomění, aby se hodnota práce nebo člověka neodvíjela od výkonu?
Každý člověk si v raných fázích života začíná vytvářet přesvědčení. Jsou tři základní přesvědčení: o sobě, o druhých a o světě. Rodina, tedy pečující lidé, hraje velkou roli v raném životě v tom, jak se přesvědčení utvářejí.
Když slyším, že rodiče jedou s dítětem na cyklistické závody, dítě tam má pád, nedojede a rodič to okomentuje slovy: „No to jsme sem ani nemuseli jezdit,“ to asi nebude něco, co by napomáhalo budovat zdravé sebevědomí a přesvědčení o sobě.
Jak by to tedy mělo vypadat?
Rodič by měl dokázat říct, že je skvělé, jak dítě zabojovalo, a že ví, že to i bolelo. To říká něco o schopnostech jedince, nejenom o tom, jestli podal dobrý nebo špatný výkon. A totéž je úlohou trenérů, aby reflektovali, popisovali, co člověk dělal, zvládl, nejenom jestli podal dobrý výkon, jestli vyhrál, kolik dal bodů nebo skončil v pořadí na tom nebo na posledním místě.
Je sebevědomí dovednost, která se dá naučit?
Ve sportovně-psychologické literatuře na to bývá různý pohled. Někdy je to řazeno mezi ty mentální dovednosti a někdy ne. Já se spíš přikláním k tomu, že sebevědomí není dovednost, ale je to vědomí toho, co umím a co dovedu. Pomocí jiných dovedností sebevědomí můžu budovat. Ve chvíli, kdy znejistím, jsem schopná si ho trošku posílit.
Pokud budu mít dovednost, že kvalitně a dostatečně reflektuju, co všechno jsem v tréninku nebo v závodě udělala a zvládla, a neodejdu jenom s tím, že ten trénink byl dobrý nebo špatný, získávám informaci o tom, co umím a co dovedu. Dokážu být odvážná a tolerovat i diskomfort nebo pocit nejistoty.
