Usedněme do jeho kamionu a nechme se zavést do pozapomenuté krajiny. Nechme si vypravovat o syrských sirotcích, k jejichž přivezení spustil Jaroslav Miko unikátní akci. Nechme si vypravovat o všem dalším. Až vysedneme, asi to pořád nebudeme úplně chápat. Přesto nám bude líp.
Ale to víte, že to také dělá! „Když přede mnou jede kamion osmdesátkou a já jedu s tím svým pětaosmdesát, šoupnu to vedle něj a předjíždím ho,“ směje se Jaroslav Miko, a protože zrovna za volantem nesedí, nese si k ústům pivo.
Nedonese ho však, pravačka s půllitrem v půli cesty zkamení, nápoj je mimoděk opět postaven na stůl, jako by z obav, že jím bude spláchnuta myšlenka a téma nebude dopovězeno.
„Samozřejmě vím, že tohle předjíždění trvá pro řidiče osobáků hrozně dlouho, a živě si dovedu představit, kolik hezkých jmen schytám. Jenže to vychází z neznalosti: máme týdenní nebo čtrnáctidenní limit, a kdybych jel osmdesátkou, a ne o pět kilometrů rychleji, za ty dny se takhle nakumulují třeba dvě hodiny a já kvůli tomu nestihnu dojet v pátek domů a do soboty budu nocovat někde na parkovišti.“
„Hm, nic zkrátka není černobílé.“
„Jen já jo,“ utře si poloviční Rom koutky od pěny, neboť nyní se napít stačil. „Jsem černobílý člověk – bílé tělo, černá duše.“
Nejspíš je patřičné, že je tenhle muž, jak sám tvrdí, utkán z barev filmů pro pamětníky. Možná ťuká na naši paměť a připomíná nám, na co jsme zapomněli. Nebo téměř zapomněli. Totiž, že soucit je podstatnou veličinou. Tak podstatnou, že rozhoduje, zda život bude, či nebude mít nulovou hodnotu. Že určí jeho ráz, ať už v případě soucítícího, nebo v případě toho, k němuž soucit míří.
Jsem černobílý člověk – bílé tělo, černá duše.
Raději však dost. Možná jsou to zbytečně velká, rádoby vzletná slova. Možná je hloupé pokoušet se jednání toho, kdo právě sedí v restauraci u stolu, mermomocí zarámovat nějakou definicí. Bláhovost takového akademického pitvání krásně podtrhne, že ten, jehož se týká, má v tu chvíli jiné starosti.
„No,“ hodnotí, když se napije piva, „plzeň to tedy není.“
Po přiznání, že i kvůli němu se na dálnicích tvoří zpomalený had vozidel, jehož toxicitu zvyšují jedovaté poznámky blokovaných pasažérů, Jaroslav Miko prohodí: „Teď mě budou všichni nenávidět.“
Kdyby se na osmačtyřicetiletého chlapíka snášela nenávist pouze za předjíždění, jež jde těžko rozeznat od souběžné jízdy, bylo by dobře.
Jenže tak tomu není.
Jaroslav Miko našel ve schránce anonym: „Netahej nám sem násilníky, jinak ti pověsíme děti na lampu.“
Na auto mu někdo nasprejoval nápisy „vlastizrádce“ a „chcípni!“, což šlo odstranit až při použití speciálních chemikálií.
