Dopředu víte, že jakmile otevřete dveře od auta, laskavě vás obejme vzduch ovoněný směsí bylin a koření. Jeho intenzita vás ale stejně zasáhne.
Málokterý byznys v Česku totiž takhle voní. A málokterý v sobě tak skloubí udržitelnost s výdělečností: moravský Sonnentor slaví třicet let ve výborné kondici, s obratem blížícím se 400 milionům korun a ročním ziskem přibližně 50 milionů.
Náš rozhovor postupně přeruší dvě protichůdné situace. Nejprve Tesla, která si do vísky uprostřed vinohradů dojede dobít baterii, což vidí Josef Dvořáček pokaždé rád. A o chvíli později traktor, mířící pod černajícími mraky blížící se bouřky naopak do polí s postřiky, aby vše stihl, než se spustí déšť.
Jak symbolické, že jsme viděli obojí: Dvořáčkova firma nastavila ekologické standardy mimořádně vysoko, souběžně však vnímá, kolik práce ještě zbývá – a jak zacházíme s přírodou nejen v okolí Čejkovic, ale globálně.
„Nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme radikálně změnit místo, kde žijeme,“ říká CEO a jeden ze spolumajitelů Sonnentoru ve velkém rozhovoru pro Forbes. Myšlenka firmy vznikla v rakouské vesničce Sprögnitz v chudé oblasti Waldviertlu, kousek od českých hranic.
Zakladatel Johannes Gutmann chtěl jako mladý kluk po škole jednak pomoci sedlákům z rodného kraje – a do toho byl sám nezaměstnaný. Začal tak prodávat po trzích byliny drobných pěstitelů. Na stejných principech zakládal s Tomášem Mitáčkem v roce 1992 v Čejkovicích český Sonnentor.
Josef Dvořáček naskočil do firmy o pár let později. „Máme radost, že jsme byli jednou z prvních firem, která se rozhodla jít cestou zpracování bylin z ekologického zemědělství. V tu dobu to bylo něco neobvyklého, neznámého a zvláštního. Dnes již má bio své místo na slunci a věříme, že jsme k tomu svou troškou mohli přispět i my,“ říká potěšeně.
Foto Michael Tomeš
Zásady si drží už
třicet let, jsou neměnné. Mluvit s Josefem Dvořáčkem má velký
význam hlavně proto, jak se mezitím proměnilo všechno okolo.
Udržitelnost, ESG reporty, energetická soběstačnost – to jsou
věci, které budou v byznysu spolurozhodovat o úspěchu. Věci, s
nimiž v Čejkovicích začali dávno předtím, než je někdo
vyžadoval.
Co za tím bylo?
Přesvědčení a víra, že jde podnikat jinak. Férově, s úctou k lidem, v souladu s přírodou. Dělal jste někdy rozhovor s duchovním? To, proč něčemu věříte, není vždy jednoduché vysvětlit a zároveň to neznamená, že musíte být naivní fundamentalista. Platí to pro náboženství i pro ekologii.
Pro mne byla obrovská ekologická zkušenost, že jsem mohl žít během studií na začátku devadesátých let téměř dva roky v Německu.
Jaký kontrast to byl?
Na mnoha místech tam vidíte jasný rozdíl v rozmanité krajině. Ale například i dnes samozřejmé třídění odpadů bylo v tu dobu u nás nepředstavitelné; moji rodiče považovali za úspěch, když všechny odpadky spálili v kotli. Já jsem najednou v praxi viděl, jak funguje dokonalé třídění i využívání odpadů, ve městech zeleň a cyklostezky…
Lidé
se zajímali o kvalitu jídla a přímo podporovali sedláky. Ve
veřejném prostoru jsem narážel na diskusi o mnoha ekologických
tématech. Vnímal jsem ten rozdíl, jak tam politici, podnikatelé i
obyčejní lidé uvažují daleko častěji v souladu s přírodou.
To mne formovalo a nakonec osud tomu tak chtěl, že jsem se ocitl v
bylinkovém podnikání Sonnentoru.
To byl zásadní vliv?
Samozřejmě využíváme zkušeností z trvale udržitelného podnikání v Rakousku. Dobré věci přebíráme, učíme se, jezdíme za inspirací. Tento rok slavíme třicet let a je to hezké ohlédnutí se v tom, že mnohé myšlenky, s nimiž jsme začínali, se dostávají do povědomí široké veřejnosti a dnes mnohdy i do ESG reportů velkých nadnárodních firem.
Ty jsou k tomu někdy nucené předpisy nebo veřejným míněním, ale Bohu díky za to, že se věci daly do pohybu. Vždyť naše planeta skutečně hoří. Lidé si to tady u nás tolik neuvědomují, ale my máme několik pěstitelských projektů v zemích třetího světa a díky tomu vnímáme daleko intenzivněji, co se za posledních dvacet let děje v subtropických a tropických oblastech.
S ochranou klimatu musíme něco udělat, a pokud nezačneme hned, skončí to velkou katastrofou.
I to probereme, ale ještě zpět k podnikání. Neslýcháte někdy: Slevte malinko ze svých zásad, vyděláte víc?
Řeším to často při různých diskusích s lidmi, kteří vyrábí potraviny. Podíl toho, co se v Česku prodá v supermarketech a nadnárodních řetězcích, je obrovský. Vezměte si firmu, která začne vyrábět produkt, třeba marmeládu. Baví vás to, máte nadšení, ale dostanete se do stadia, že by bylo dobré si pořídit pro výrobu nějaký dražší stroj a musíte se zadlužit.
Pak
přijde supermarket a řekne: Děláte skvělou marmeládu, my ji od
vás začneme kupovat. Prodával jste deset palet za rok, ale
supermarket od vás vezme deset palet za měsíc. Wow, to je super!
Daří se vám, koupíte si další stroj a jste zadluženi. Když se
produkt dobře prodává, řeknou vám: Víte co, už to nechceme
kupovat pod vaší značkou, ale překlopíme to do naší privátní
anonymní značky.
Co přijde pak?
Řeknou: Vaše marmeláda je moc dobrá, ale stojí sto korun. Máme nabídku z Polska za osmdesát. Tam není potřeba tolik regionálního českého ovoce, dejte tam nějaké z dovozu a snižte jeho obsah. Tlačí na vás, protože vědí, že s nimi děláte třeba sedmdesát procent obratu a jste na nich zcela závislí. Pokud máte v bance dluhy, tak jste v kleštích. Nakonec musíte zlevnit produkt i za cenu, že kvalita jde dolů.
Neslevit z ní je v Sonnentoru zásada číslo jedna?
Ano, chceme nabízet prvotřídní kvalitu. Navíc pokud zaměstnáváme české spolupracovníky, spolupracujeme s českými sedláky a platíme za lokální biosuroviny férové ceny, nemůžeme nikdy konkurovat tomu nejlevnějšímu produktu a ani nechceme. Mohli bychom byliny koupit možná někde za polovinu, jen by pak asi byly starší, zvětralé a s méně aromaty.
Foto Michael Tomeš
Aby to nevyznělo špatně, já vím, že většina firem to chce dělat poctivě, i když dodává do velkých obchodních řetězců. Většinou ale dlouhodobě ta spolupráce je pouze jednostranně výhodná.
Obecně platí, že když chcete koupit dobré víno, běžte do vinotéky nebo k vinaři, pro dobré maso běžte k řezníkovi, ale ne do supermarketu. Navíc podporou malých obchůdků dáváme skrze malé živnostníky peníze do lokální ekonomiky a děláme naše města rozmanitější.
Co dalšího vidíte jako problém?
Kdysi jsem se bavil v Německu s jedním člověkem, jehož rodina desítky let vyráběla regionální jogurty, jeho dědeček je dělal s trvanlivostí pět dní a lidi na ně stáli fronty. Ale supermarkety je nejdřív dotlačily k tomu, aby zvýšili trvanlivost aspoň na čtrnáct dní, a nakonec mají trvanlivost tři měsíce, jenže to už není ten jogurt se živými kulturami od jeho dědečka.
Z výroby potravin se stal potravinový průmysl, který je možná více průmyslem chemickým, prodlužujícím produktům trvanlivost na míru pro dobrou logistiku a prodejnost, ale už se vůbec nezkoumá, že to není přirozené a ideální pro naše zdraví. Pokud to chcete dělat dobře, nemůže to stát pár korun. My zažíváme totéž s čajem.
Máte i další zásady?
Chceme mít přehled o celém cyklu. Jezdíme k našim pěstitelům, děláme rozbory, zpracujeme si sami byliny i koření. A hotové zboží si také sami expedujeme i vlastním e-shopem. Každá objednávka se hned vedle výrobní haly ručně zabalí do balíčku a také osobně podepíše.
Měli jsme několik nabídek zařídit logistiku e-shopu externě, ale myšlenka dělat celý proces od zpracování po expedici pod jednou střechou se mi líbí víc. Je tam poselství toho, že člověk, který se jako poslední dotkne balíčku pro zákazníka, na to dohlédne tam, kde se vše zpracovává.
Čím jste se jako firma ubránili, abyste se „nezaprodali“ systému?
Snažíme se vždycky ceny nastavovat tak, že když všechno sečteme a podtrhneme, zůstane nám deset procent. Jako spolumajitelé Sonnentoru jsme se kdysi rozhodli, že každá vydělaná koruna zůstane v Čejkovicích ve firmě, aby se mohla plně rozvíjet a také být prospěšná svému okolí, regionu i myšlenkám ekologického hospodaření.
Peníze, které vyděláme na prodeji produktů, tedy neodcházejí za hranice, ani do daňových rájů na tajná konta majitelů. Zodpovědně je investujeme zpátky do firmy tak, abychom posouvali naše podnikání a vytvářeli nová pracovní místa.
Naše finance transparentně prezentujeme v každoročně vydávané výroční zprávě a CSR reportu o udržitelném hospodaření. Chceme do Česka vyslat signál o tom, že transparentnost, férovost a vzájemná úcta jsou hodnoty, bez kterých nelze dlouhodobě existovat.
* * *
Když procházíte výrobou, pochopíte, že Dvořáčkova slova nejsou fráze. Ve firmě například není směsný odpad – vše se vytřídí a papírové kotouče na etikety vracejí k opětovnému použití.
A přicházejí také důmyslnější detaily, jako čajové sáčky bez hliníkových svorek nebo žádné postřiky na uskladněné byliny, jen feromonové lapače na přírodní bázi: jakmile detekují škůdce, odvezou se suroviny do přetlakové komory v Rakousku, kde se z nich vysaje všechen oxid uhličitý a tím vetřelce zahubí.
„Je to nákladné, ale bez chemie,“ vysvětluje Dvořáček, což u nich platí často. Třeba pro stroj, který na krabičky vypaluje datum spotřeby laserem. Drobnost, ovšem Sonnentor tím ušetří 250 litrů inkoustu ročně. Statisíce korun zase ušetří za to, že peletují prach z bylin a mají zadarmo alternativní zdroj vytápění.
Foto Michael Tomeš
Foto Michael Tomeš
Což je za časů největší energetické krize 21. století významný rozměr. Sonnentor reagoval ještě předtím, než krize začala – novou budovou, která s nádherným výhledem na vinice roste vedle té současné a má být hotová ještě letos. Očekávaná investice? Téměř 350 milionů korun.
Zasáhla situace na energetickém trhu i vás?
Máme smlouvou s Nano Energy, která vykupuje energie jen z obnovitelných zdrojů. I oni ale v cenách kopírují trh. Na naši firmu to má dopad v milionech korun, ale kdybychom museli dochlazovat sklady a neměli zelené střechy nebo současnou fotovoltaiku, nevytápěli peletami, nevyužívali odpadní teplo z kompresorů a další věci, byl by dopad zvýšených cen energií několikanásobně vyšší. Právě tato dávno zavedená opatření nám dnes šetří miliony korun ročně.
Jaké plánujete změny?
Stavíme novou nízkoenergetickou budovu s použitím mnoha ekologických materiálů. Například při stavbě používáme dřevovláknité izolace, recyklované materiály, budujeme nádrž na dvě stě dvacet kubíků dešťové vody na splachování i zalévání. Střechy budou zelené nebo fotovoltaické.
Foto Michael Tomeš
V současnosti si vyrobíme zhruba deset procent elektrické energie a rádi bychom vlastní soběstačnost zvedli v budoucnu na třicet až padesát procent. Objekt bude vytápěn a chlazen tepelnými čerpadly typu země-voda napojenými na systém třicet hlubinných vrtů s průměrnou hloubkou sto čtyřicet metrů.
Jde vlastně být zcela energeticky soběstační?
U nás to bude určitě problém, proto musíme zapracovat i na straně úspor energie. Nebo bychom museli zřídit větrné elektrárny – tady na kopci by nám nejspíš něco nafoukalo, ale není to úplně jednoduché z hlediska legislativy.
Z mnoha vašich zásad už je mainstream, co další cíle do budoucna?
Základem našeho podnikání je kvalitní surovina od lokálních ekologicky hospodařících sedláků, zpracování v biorežimu pod jednou střechou a budování lokální komunity zákazníků, kteří nás znají a mohou se k nám přijet podívat. Určitě můžeme zapracovat na dopadech našich obalů i na dopravě.
Ale jeden hlavní cíl máme: co nejdříve chceme být jako firma uhlíkově neutrální, aby negativní dopady našeho podnikání na planetu byly co nejmenší.
Co k tomu schází? Člověk u vás získá pocit, že jste v tomto směru už nyní aktivní vysoko nad všechny standardy.
Chceme rychle radikálně zvýšit podíl energie, kterou si sami vyrobíme, a ještě více zapracovat na zpracování našich odpadů. I podnikání může kopírovat koloběh v přírodě, kde se všechno zrecykluje a rozloží. Zároveň můžeme motivovat ostatní, že právě podnikání s ohledem k přírodě může dávat ekonomický i sociální smysl. I ekonomiku je potřeba brát na zřetel.
Zodpovědnost šíříte dál, firmu jste nebývale otevřeli lidem zvenčí, každý rok jich přijede přes čtyřicet tisíc, to nemá mnohá památka. Proč?
Mnoho potravinových firem si z pochopitelných důvodů střeží svá tajemství pod pokličkou, chrání si svá know-how, své postupy a znalosti. Zcela otevřít své prostory vyžaduje odvahu, protože vše, co děláte, se najednou objeví pod drobnohledem veřejnosti. Náš turistický koncept Bylinkový ráj Sonnentor a zážitková exkurze ve výrobě čajů jsou takovým zhmotněním naší transparentnosti.
Každý
se může na vlastní oči přesvědčit o kvalitě surovin a jejich
šetrném zpracování a mluvit s lidmi, kteří u nás pracují.
Vyhledávané jsou také workshopy pro podnikatele nebo firemní
setkávání, kde diskutujeme nad tématy firemní kultury nebo
trvale udržitelného podnikání. Máme spoustu zájemců i od lidí
z jiných oborů.
Nedávno mi volal jeden účastník workshopu a říkal, že vzhledem k cenám plynu přešli na peletové vytápění, že mají hodně papírových kartonů, které také přimíchávají do pelet, tím spotřebovávají odpad. Jejich inspirací byla návštěva našeho provozu.
K ne úplně klasickým zdrojům vašich příjmů patří i dárkový sektor, že?
Mnoho firem si naše produkty koupí jako vánoční dárek nebo reklamní dárek pro své zákazníky. Dovedeme připravit dárkové krabice nebo i v malých nákladech udělat individuální čaj s potiskem na míru.
Díky tomu u nás vznikají pracovní místa – a firmy nerozdávají další věc z plastu z Číny, padesátý potisknutý hrnek. Jsme vděčni, že nás i naše pěstitele takto firmy podporují právě v dnešní těžké době.
* * *
Byznys je zkrátka i v Sonnentoru pořád důležitý, neboť bez něj by nešlo dělat to, co je pro Dvořáčka a další lidi ještě důležitější. Aktuálně řeší například vysoké ceny obalových materiálů i jejich nedostatek, kvůli čemuž musí významně navyšovat sklady. „Nevěřil jsem, že se dožijeme doby, kdy se i na obalový papír čeká měsíce,“ líčí Dvořáček.
S byznysem souvisí také jeden z jeho plánů, který by rád uskutečnil ve spolupráci se Stanislavem Martincem, vizionářem z vizovické firmy Koma Modular – má jím být ubytování v modulárních chatkách uprostřed bylinkové zahrady nedaleko areálu.
Modulární chatky jsou k zemi připevněny jen několika vruty a kdykoli je možné je převézt na jiné místo a na půdě třeba zase hospodařit. I ubytování může být další zdroj příjmů, další lákadlo pro zákazníky. Nejambicióznější ze snů se naopak do světa čísel převádějí jen těžko.
Zkuste některé popsat, prosím.
Začíná to drobnostmi, že třeba já jako šéf vůbec nejezdím do Prahy autem, jen vlakem. Měli bychom dávat příklad i v takových věcech. Jsem hrdý na to, že každý den šedesát až sedmdesát lidí přijde do firmy pěšky, nebo přijede na kole. Což je skvělé.
A vaše větší ambice?
V pohledu dopředu je pro mě důležité, abychom nesešli z cesty. Sním o tom, že většina našeho zemědělství se stane ekologickým. Máme malé vzorové pole s bylinkami na Veselé Biofarmě ve Velkých Hostěrádkách. Firma Probio zde již několik let obhospodařuje ekologicky 370 hektarů.
Narazíte zde na krásné lány pšenice, ovsa, špaldy nebo pohanky a nejsou tam žádné mezery pro kola traktorů s postřikovači a krajina je tam opravdu rozmanitá a krásná.
Což není hezké jen na pohled, že?
Jednou jsem tam večer zůstal, kolem jel mladý manželský pár a chtěl mi poděkovat. Říkal jsem, že to není naše farma, že tam máme jen hektar bylin, ale děkovali i tak. Za to, že mají po třiceti letech ve studni zase kojeneckou vodu.
A
já jsem si najednou uvědomil, jak obrovský dopad má takové
chování v krajině pro život lidí kolem. My jsme si zvykli, že
je normální, že je naše voda ve studních nepitná – ještě
dvě tři generace zpátky všichni kojenci pili vodu jen ze studny.
Hnojiva, herbicidy a pesticidy jsou dnes všudypřítomné, dokonce i
ve venkovních omítkách našich výrobních hal.
I vzduchotechniku jsme u nás museli otočit na druhou stranu od sousedního vinohradu, aby se nám tudy nedostala chemie do našeho biocertifikovaného provozu. Jednou se dočkáme toho, že nám naše vnoučata řeknou: Panebože, proč jste stříkali tolik chemie do jídla a do krajiny, jak jste mohli dělat taková zvěrstva? Jak je možné, že to bylo všeobecně tolerováno a že to někdo okamžitě nezakázal?
Kolem zrovna jeden takový traktor projíždí…
A dnešní silný vítr může roznést postřik až na kilometrovou vzdálenost i tam, kam nepatří. Zároveň dle předpovědi má pršet další dva tři dny a pro konvenčně hospodařící vinaře je dnešní postřik naprosto klíčový, aby jejich úroda nebyla poškozena. Tohle je daň.
A pokud ji neplatíte, přijímáte riziko.
Ano, ekologicky hospodařící zemědělci i vinaři, kteří nestříkají, vynakládají větší peníze i námahu a jednou za čas ztratí i úrodu. I s tím musíte počítat. My máme představu, že všechny potraviny máme pořád k dispozici na pultech obchodů.
Naši předkové akceptovali neúrodu a prostě něco někdy v jídelníčku chybělo. My jsme rozmazleni v rozmanitosti, jíme rajčata v zimě, převážíme věci tam a nazpátek a dovedlo nás to až k ekologické katastrofě planety.
Na což vám lze v roli ďáblova advokáta namítnout: I vy máte koření z Indonésie, z Afriky.
Některé byliny nebo koření v našich zeměpisných šířkách nerostou, a vykupujeme je proto v zemích třetího světa formou férového přímého obchodu. Podmínky spolupráce domlouváme s biopěstiteli přímo na místě. Jeden z projektů máme třeba v Tanzanii – vede ho místní dlouholetý partner Sonnentoru Cleopa Ayo. Žije se svou ženou Agnes uprostřed pohoří Usambara a starají se o více než šest set malých pěstitelů koření.
Jejich rodiny žijí uprostřed pralesa, mnoho z nich nemá více než dva hektary půdy, které obhospodařují. Výborně se tam daří pepři, kardamomu, kurkumě, citronové trávě, skořici i hřebíčku. Autem se k nim nedostanete, musíte jít několik hodin pěšky. Těmto pěstitelům nabízejí Ayovi plnou podporu s pěstováním, transportem i s dodržováním zásad biocertifikace.
Foto Michael Tomeš
Mám radost, že těmto lidem můžeme zaplatit férovou cenu a podpořit je v tom, co umějí dobře: v souladu s přírodou pěstovat koření exkluzivní kvality a zároveň být prospěšní svému regionu. To jsou důležité aspekty, které bereme v potaz.
I tak si umím představit lidi, co vám namítnou: Svět tím nezměníte.
Ano, právě v zemích třetího světa se setkáváme s přístupem nadnárodních korporací, které pustoší tamní přírodu vysazováním chemicky udržovaných monokultur. Místní dostanou mizerně zaplaceno, pracují v nelidských podmínkách a nemají možnost se rozvíjet.
My v Evropě pak bezohledné jednání – možná nevědomky – podporujeme kupováním třeba levné kávy nebo čokolády. I když jsou dnes dopady klimatické změny reálné a vědecky podložené, lidé se nechtějí vzdát svého životního stylu a korporace nekonečného růstu.
Lidé to říkají často, že nemá smysl dělat nic, protože za všechno může Čína, proto jsou všechny myšlenky Green Dealu nanic…
A s tím vy vášnivě nesouhlasíte.
Vidím, jaký dopad mají malé věci v regionech na našem podnikání. Šulcovi, jedni z našich dodavatelů, mi nedávno ukazovali, jak mladí u nich na statku i díky penězům ze spolupráce s námi obnovili podkroví, statek může vzkvétat, přitom před patnácti lety téměř zvažovali ukončit činnost.
Kolem jejich vesnice na Vysočině jsou dnes malá políčka s bylinkami a krásnou biodiverzitou. Při návštěvě u nich mě na ulici zastavila maminka s kočárkem a povídá: My jsme tak rádi, že tady hospodaří, a navíc z jejich sušárny to tady tak krásně voní po bylinkách! Uvědomil jsem si, že právě tyto malé příběhy jsou pro mě obrovskou vnitřní motivací.
I za cenu toho, že se můžete spálit? Třeba elektromobilita není jednoznačně pozitivní věc.
Svým dospělým dětem často říkám, že čím jsem starší, tím více nevím, jak vlastně dnes funguje tento složitý svět. Jezdím už tři roky malým elektromobilem, který dobíjím většinou fotovoltaikou, ale možná mi moje vnoučata jednou řeknou: Hele, tys byl takovej vůl!
Ano, možná jsem nastoupil do slepé uličky elektromobility. Ale já jim odpovím: Bylo pro mě lepší udělat něco a třeba se zmýlit, než abych nedělal nic. Dnešní doba vyžaduje pokoru a odvahu dělat třeba i chyby. Nemůžeme změnit celý svět, ale můžeme zásadně změnit místo, kde žijeme.
