Klára Starková je stálicí v žebříčku nejvlivnějších žen Česka. Provozní ředitelka a členka představenstva Monety Money Bank se pro Forbes rozpovídala o tom, jak řídit banku v náročné době, jak svět bankovnictví mění technologie i jak je důležité nastavení mysli.
Chtěla být pilotkou velkých letadel. Osud ji ale zavál do úplně jiných výšin – nejvyšších pater bankovního světa. Z pozice provozní ředitelky a členky představenstva Monety Money Bank se dnes Klára Starková podílí na řízení jednoho z průkopníků digitálního bankovnictví v Česku.
A jako ostřílená manažerka, která v minulosti působila v nejužším vedení Generali PPF Holdingu a poradenských firmách McKinsey a Accenture, úspěšně zvládá navigovat banku i turbulencemi na finančních trzích. Nohama stojí pevně na zemi, ale hlavu má v oblacích.
Smysl pro korporátní pořádek se u ní kloubí s touhou po úspěchu a snahou být v cílové destinaci první. Říká o sobě, že pracuje pro zábavu. A zdánlivě nudný bankovní svět se v jejím podání proměňuje ve fascinující místo.
„Můj sen o létání Boeingem se rozplynul, když jsem zjistila, že bych musela studovat vojenskou školu, což za komunistického režimu v našem rodinném a morálním kontextu prostě nešlo. Celá rodina byli technici a matematici.“
„A maminka toužila po tom, aby se z nás dětí stali doktoři. Jenže já se rozhodla studovat ekonomiku, čímž jsem zklamala všechny vědce v rodině,“ vypráví Starková v jedné ze zasedaček pražského sídla Monety.
Bylo to krátce po revoluci a čerstvou maturantku lákalo podívat se za právě otevřené hranice. Půjčila si proto peníze a přihlásila se na studium kapitálových trhů a statistiky na Wirtschaftsuniversität ve Vídni. Rodiče se s tím nakonec smířili, ale přáli si, aby dcera dál pokračovala na doktorát.
„Podruhé jsem je neposlechla a místo toho jsem zamířila do Prahy studovat MBA,“ líčí manažerka. Že to bylo dobré rozhodnutí, se ukázalo o nedlouho později, když se díky tomu dostala do McKinsey. Poradenská firma měla na škole náborovou přednášku, která ale Starkovou paradoxně spíš odradila.
„Odnesla jsem si z toho sdělení: my jsme nejlepší, k nám se nikdo nedostane. Říkala jsem si tedy, kam bych chodila. Jenže pak jsem zjistila, že někteří spolužáci se tam hlásí. A nedalo mi to: když můžou oni, tak já také,“ vzpomíná Starková. A vyplatilo se.
