Do New Yorku, do Singapuru, do Japonsku – ale taky do Bangladéše. A kdepak s batohem na zádech, samé služební cesty. Čech Dominik Hádl patří mezi několik málo krajanů, kteří už před třicítkou dosáhli na významnou pozici v byznysu s globálními ambicemi i výsledky. „Mít šanci provádět změny napříč celým světem je velmi zajímavé i zábavné,“ říká.
Nový ročník 30 pod 30 už je v redakci Forbesu uzavřen, představen bude tento týden ve středu. A jeden z členů loňského výběru ukazuje, jak rychlá může někdy cesta být. „V korunách máme miliardové obraty a určitě plánujeme zásadní růst. Tak, aby řád zůstal, ale aby šlo o miliardy v dolarech,“ plánuje Dominik Hádl.
V japonské konzultačně-technologické společnosti Monstarlab má lehce záhadný titul Senior Vice President CIO. V praxi je stále teprve osmadvacetiletý Hádl zodpovědný primárně za IT, kyberbezpečnost a compliance, což je pojem související například s dodržováním regulí a zákonů.
Monstarlab meziročně vyskočil z patnácti set zaměstnanců na více než dvě tisícovky a plánuje nabírat další. Jen Hádlův tým už se blíží stovce lidí. A v počtu zemí, v nichž společnost působí, už překročila třicítku.
„Máme za sebou akvizice za miliony dolarů, investice do našich služeb v rámci byznys consultingu, a tím pádem do lidí a marketingu, ale také do dat, strojového učení, AI. V tomto segmentu vidíme určitě exponenciální růst,“ bilancuje Hádl loňský rok.
Vzhůru jde firma i on sám. Čeká ho mimo jiné předávání role šéfa české pobočky, kterou pro Monstarlab po dvacítce vystavěl. Pro oblasti, které náleží do jeho gesce, už je ve společnosti globálním šéfem. Firma místo jednotlivých zemí nově funguje jen ve dvou regionech. První interně nazývá „Japonsko plus“ (zahrnujíce i Filipíny, Vietnam a Čínu), tím druhým jsou „international markets“. Neboli zbytek planety.
Tedy místa často zcela odlišná. „Čekají mě třeba cesty do Bangladéše a Singapuru, celkem zásadní rozdíly v lokacích,“ přiznává s úsměvem Hádl o kontrastu hypermoderního městského státu s bangladéšskou metropolí Dháka, která v globálním srovnávání hlavních měst pravidelně končívá v hodnocení kvality života na chvostu.
Z toho vyplývá i jeho pracovní rozkročení.
„Není neobvyklé mít schůzky ve velmi nepravděpodobné a zvláštní časy. Snažím se vyhovět časovým pásmům, většinou je to naštěstí dobré, Praha je zhruba uprostřed, ale zažil jsem i mítinky ve dvě v noci, protože v Japonsku měli brzo ráno a v Americe to stihli těsně po pracovní době. I to se děje,“ popisuje.
Někdejší IT specialista, který měl ve čtrnácti letech první firmu a pak vedl s otcem herní studio, se tak definitivně usídlil v patrech vysokého managementu. Jeho přímým nadřízeným už je pouze Hiroši Osada, spojující v Monstarlabu funkce COO a CIO.
„Takže jsem v oblastech, kterým se věnuju, druhý člověk ve firmě a doufám, že časem budu i první, nebudu říkat, že ne. Ale tenhle rok se to asi ještě nestane,“ říká s úsměvem. „Základnu budu mít pořád v Česku, ale tahle práce vyžaduje dost kontaktu s lidmi na každé pobočce, bude vyžadovat čím dál víc lítání a dočasných pobytů v zahraničí. Trochu jako v Klubu rváčů, budu na chvíli světoobčan.“
I to ho zásadně odlišuje od vrstevníků. Monstarlab například minulý týden slavnostně otevřel svoji pobočku v Rijádu a podílet by se měl i na futuristickém pouštním městě Neom.
Dominik Hádl
Dominik Hádl
„Ale také na celostátních projektech, kdy se chtějí Saúdové naučit, jak vytvořit novou generaci vývojářů, jak zasáhnout do edukačního systému a podpořit byznys. Chtějí přitáhnout do země co nejvíc vědomostí a know-how a uvědomují si, že ropa nebude doživotní zdroj peněz, že bude potřeba udělat model á la Dubaj, kde se žije i z cestovního ruchu a byznysu,“ říká Hádl.
Rozkročení jeho zaměstnavatele je vskutku široké, zároveň dokáže po konzultacích rovnou vyrábět řešení na klíč.
„Jednou z našich priorit je například cybersecurity, chceme letos vybudovat i tým s reálnou podporou 24/7 a do budoucna bych to rád postavil i jako externě nabízené služby. Tedy až budu spokojený, což se, doufám, někdy stane, protože jsem perfekcionista,“ dává příklad. „Váže se to i na povinnosti vyplývající z nových zákonů a nařízení nejen v Evropské unii, minimum kyberbezpečnosti bude pro firmy povinné a během posledních let je jasně vidět, že to je vzhledem k častějším útokům nutnější a nutnější.“
To je ostatně aktuální typ projektu, který měl na starosti – a ke své radosti ho v záplavě dalších projektů zrovna dokončil. Hádlův tým pro Monstarlab vytvořil sofistikované trénování všech zaměstnanců proti phisingu i dalším kyberhrozbám, mimo jiné útokům přes SMS.
„Dokonce budeme pohazovat flashky po našich kancelářích různě ve světě, abychom viděli, jestli si ji někdo vezme do počítače. V návaznosti na to vše následuje obsáhlý edukační program, který bude uzpůsobený tomu, kdo bude jak úspěšný v testech. Opravdu jsme to vybudovali na úrovni, kterou bych se nestyděl někomu nabízet dál, to mě těší,“ říká.
Mladík s dlouhými vlasy nepřipomíná muzikanta jen tak, je z hudební rodiny, jeho tetou je ostatně Dara Rolins. On místo toho v byznysu šéfuje lidem ze zcela odlišných částí světa.
„Ve dvoutisícové globální firmě je spousta výzev a kulturních rozdílů či jazykových bariér,“ popisuje. „Třeba jsme ohledně phisingu zvažovali, že uděláme falešnou e-mailovou kampaň, že firma dává všem voucher na tisíc dolarů třeba na Amazonu, ale velmi bychom narazili v rámci některých asijských kultur, mohlo by to být viděno jako podraz, na peníze jsou velmi citliví.“
A tak už před třicítkou poznal, že v Japonsku se zásadní rozhodnutí musí schválit v karaoke baru. Že americká nátura velí udělat vše raději jednou a bez výhrad, v kontrastu proti evropskému návyku řešit radši dílčí problémy za pochodu a rychle. Že na Blízký východ je zcela nutné přiletět osobně a probrat věci u čaje.
„Přitom se zdá, že třeba s USA jsme si kulturně blízko, ale za týden v New Yorku jsem pochopil spoustu věcí a komunikuju už jim změny jiným způsobem než v Evropě. Vím, na co si dát pozor,“ říká. „Často i tři dny na místě vyřeší to, co na dálku řešíte půl roku. Osobní kontakt je ohromný akcelerátor. Zvlášť u globálních záležitostí, které mám na starosti, je náročné získat konsenzus všech, klíčové často může být promluvit si s někým jeden na jednoho a přesvědčit ho.“
Na to už aby měl člověk sešit s klíčovými postupy pro dané regiony, což Hádl s úsměvem označuje jako dobrý nápad a připomíná knihu The Culture Map od Erin Meyer, bestseller popisující právě různost pracovních kultur napříč světem a to, na co si kde dát pozor.
V rozkročení mezi většinu časových pásem a ve firmě podobných rozměrů a ambicí je ale nutné řešit i jinou věc: vyhoření. To, čím si v minulosti prošel i on sám.
„Jsem proto lépe schopný najít svoji hranici, kdy už to začíná být za mými možnostmi, pak je potřeba dělat rychlé kroky, aby se předešlo dalším důsledkům,“ upozorňuje Hádl ostatní. „A hlavně mít okolo sebe dobré lidi, schopné pomoci a vzít si na sebe dočasně něčí agendu, pokud je potřeba.“
Vzývané soudobé spojení work-life balance každopádně vidí reálnou optikou někoho, kdo se pohybuje v hodně vysokých patrech byznysu.
„Je to hezká myšlenka, která je těžko realizovatelná,“ poví upřímně. „Nebudu říkat, že je to jednoduché, nestíháte časově, věcí je milion, spousta urgencí ze všech směrů, jsme globální firma napříč trhy a pro danou pobočku jsou její problémy vždycky ty nejzásadnější. Je potřeba se umět zorientovat, prioritizovat, snažit se být co nejefektivnější. A naučit na říkat ne. Spousta věcí nakonec není tak důležitá.“
Jeho osobní recept tak zní: raději v daný moment odmítnout maximální angažovanost na něčem, co už by do programu ani se vším úsilím nedostal. A plánovat dlouhodoběji.
„Radši vymyslím alternativní řešení, která pomůžou dočasně. A až se sníží nátlak, jsem schopný se k tomu vrátit a udělat věci tou nejlepší možnou cestou,“ říká. „Tohle je potřeba si odmakat, nemůžete chodit do kanceláře na čtyři hodiny denně. Moje práce je konstantní, nikdy nejsem úplně offline, ale s dobrým týmem se i takový nátlak dá rozmělnit.“
