Včelařit se dá různě. Na vesnické zahradě, na louce u lesa, čím dál častěji i na střechách pražských domů. Anebo jako Martin Mikeš trochu jinde. Vlastně úplně jinde. Tenhle mladý dobrodruh se rozhodl včelařit uprostřed horských mlžných lesů na severozápadě afrického Kamerunu, zhruba pět tisíc kilometrů jižně od Prahy.
V zalesněném pohoří nedaleko správního městečka Bamenda se poprvé ocitl před 11 lety v rámci vědecké expedice Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „Zkoumali jsme tu úbytek ptactva v souvislosti s mýcením tamního lesa. Když jsem se o rok později vrátil sám, viděl jsem, jak lesa zase ubylo, a zjišťoval, co se pro jeho záchranu dělá. Nikdo nedělal nic. Tak jsem se do toho pustil,“ říká tak nějak samozřejmě ve své pražské základně v Holešovicích.
„Viděl jsem, že je potřeba něco dělat. Chtěl jsem tam zůstat a dělat něco smysluplného. Ta ochrana lesa, kde mimochodem žije asi poslední pětice tamních šimpanzů, se přímo nabízela,“ vypráví.
Zprvu tedy v Kamerunu navázal kontakty s místními, které předtím v záchraně lesního porostu vyškolily neziskovky, ale po několika špatných zkušenostech převzal otěže sám. V roce 2012 do Kamerunu natrvalo přesídlil, zkontaktoval se s vůdci dané oblasti, získal jejich důvěru a klasický neziskový model nahradil novým medovým byznysem. Myšlenka společnosti Forest Friendly Family je skvělá.
Za finanční pomoci lidí z Česka rozmístil v okolí ohroženého lesa včelí úly, přičemž včely pomohou lesu v regeneraci a část vyrobeného medu bez jakékoli stopy pesticidu poputuje na stoly štědrých dárců. „Pronajali jsme si na 15 let asi tisíc hektarů, kde chováme včely. Více než polovina rostlin v tom lese je závislá na včelím opylení. Půlka medu se prodá v Kamerunu, půlka v Česku, kde za něj dostaneme víc než pětkrát tolik,“ popisuje Mikeš svůj medový projekt.
Český včelař v Africe Martin Mikeš. Foto: Martin Mikeš
Ze získaných peněz se pak platí zaměstnanci, kteří stavějí úly, sázejí stromy a hlídkují, aby les nevypalovali zemědělci lační po půdě. „Dáváme práci asi 20 lidem. Dostanou tak od dvou do čtyř tisíc korun měsíčně. Ročně tedy až 48 tisíc, za což zaplatí školné na základce až pro osm dětí a jídlo pro rodinu na celý rok. Průměrná měsíční mzda je totiž v Kamerunu v přepočtu 1200 korun,“ říká autor projektu.
Pomoci je snadné. Na stránce Keku Honey (lesní med) si člověk buď za 6900 korun pronajme celý úl a dostane z něj pět kilo medu, případně třetinu úlu s dvoukilovým medovým výnosem nebo pětinu včelínu s kilovou medovou odměnou. Vedle toho je možné si v e-shopu koupit i menší skleničky afrického medu. „Máme prvních 90 pronajímatelů, a než ten med kdokoli viděl, dokázali jsme utržit 800 tisíc korun. Loni v září jsme přivezli prvních 250 kilo medu, který jsem sám distribuoval mezi zákazníky. Ještě nám stále část zbývá. Další várku bychom chtěli dovézt v březnu,“ říká Mikeš.
Výnosy mají v budoucnu pomoci místním i lesu. Vize má Mikeš a celá firma Forest Friendly Family vskutku ambiciózní. Postupně zalesnit polovinu celé oblasti Bamenda Highland, tedy 100 tisíc hektarů, kde by mohlo vyrůst na 100 milionů nových stromů.
Vedle toho Mikeš rozšířil své úly i do vedlejšího Čadu, kde spolupracuje s neziskovkou Save Elephants dalšího českého hrdiny Arthura Sniegona. Tedy muže, kterého Forbes před časem za boj proti pytlákům drancujícím sloní populaci zařadil do svého výběru 30 pod 30.
Včelaření v Africe. Foto: Martin Mikeš
„Chrání tu populaci slonů, která nežije v chráněných oblastech. Je jich tam pár stovek. Sloni tu nejsou ani tak ohroženi pytláky, jako spíš farmáři, kterým ničí pole. A včelí bariéry je dokážou zastavit. Cokoli jiného tam člověk postaví, tak mu to slon zbourá. Včel se ale sloni extrémně bojí. Když dostanou žihadlo, půl roku se tam neukážou,“ vysvětluje Mikeš. Celkem má tedy v Kamerunu a Čadu už 450 úlů. Prostor pro případné pronajímatele je tedy stále poměrně značný.
Kamerun zkrátka Mikešovi během šesti let, co tam žil, přirostl k srdci. Ostatně pomohl tu vybudovat školu, do které sehnal i dobrovolné učitele z Česka a Slovenska. „V lednu 2014 přijela dobrovolnice, která tam se mnou už zůstala. Teď spolu máme dvě děti,“ směje se. Ovšem africké dobrodružství má i své trhliny. Rodina musela z Kamerunu před rokem a půl uprchnout kvůli občanské válce, jejíž epicentrum je shodou okolností kousek od inkriminovaného mlžného lesa.
Celý byznys tedy Mikeš v současnosti řídí na dálku, týden co týden si se svými spolupracovníky telefonuje a žádá od nich nejnovější fotky úlů i přírůstků vegetace. Maximální transparentnost je totiž podle něj největší silou celého afrického medového projektu.
Ukázat se na místě dění ale nyní nemůže, protože by až příliš riskoval. „Od známých vím, že se tam na mě chodí ptát rebelové a hledají mě. Jejich taktikou je, že unášejí lidi a žádají za ně výkupné. A protože já jsem tam byl široko daleko jediný běloch, byl bych jasný cíl,“ říká.
Zároveň ale dodává, že dokud budou jeho spolupracovníci fungovat a posílat mu reporty, celý projekt smysl má. A když se situace v zemi v dohledné době neuklidní, už vymýšlí, že by šel medový záchranný projekt rozjet i jinde na světě. V hledáčku má hlavně Indonésii.
