Černá labuť není jen vzácná sestra té bílé, ale také termín, který zpopularizoval americký ekonom, finančník a filozof Nassim Taleb ve své stejnojmenné knize. Černou labuť definuje jako událost, která v sobě musí kombinovat tři prvky – je jenom velmi těžko predikovatelná a její případný výskyt odporuje konvenčnímu chápání „reality“, má obrovský dopad na široké publikum a při pohledu do zpětného zrcátka lze říci: to se dalo čekat.
Každý rok obvykle přinese jednu či dvě události podobného formátu. V roce 2015 jsme za černé labutě mohli bez obav považovat prudký propad ceny ropy a zcela bizarní situaci, kdy čínská centrální banka v létě intervenovala na akciovém trhu a nakupovala lokální akcie (!!!) ve snaze zmírnit jejich dramatický pokles.
I když jsou černé labutě z definice jen těžko předpověditelné, pojďme popustit uzdu fantazii a podívat se na události, které by tuto roli mohly naplnit v roce 2016. Je březen a něco už máme za sebou – ruská vojska se stahují ze Sýrie, Donald Trump mašíruje směrem k Bílému domu a teroristické útoky v Belgii připomněly, že svět je mnohem méně bezpečný než dříve. Přesto stále existuje mnoho událostí, které by se s jistou dávkou pravděpodobnosti ještě udát mohly.
Tou první je bezpochyby rezignace Maria Draghiho z čela Evropské centrální banky. Na vrcholu řecké krize to byl právě on, kdo se nechal slyšet, že „udělá vše pro to, aby euro a eurozóna zůstaly zachovány“. Jeho příslib, že Evropská centrální banka pro to udělá cokoliv, přispěl k rychlému uklidnění trhů s dluhopisy a světoví investoři mají z Draghiho velký respekt. Jeho angažmá u ECB sice končí až v roce 2019, v takto horkém křesle však nikdy nevíte.
Velkou neznámou je vnitropolitická situace v Itálii, kde se premiéři střídají jak na běžícím pásu. Matteo Renzi sice otěže premiérského úřadu drží relativně pevně, ale pokud by tomu tak nebylo, hlasy po silném, respektovaném a úspěšném politikovi by mohly nasměrovat pozornost italského voličstva právě k Draghimu.
Stoprocentně nelze vyloučit ani další událost, která by Evropou dokázala dramaticky zahýbat – předčasný konec německé kancléřky Angely Merkel. Od loňského podzimu je poměrně často veřejně ventilována nespokojenost jejích oponentů se smířlivým postojem k uprchlíkům z oblasti Blízkého východu. Teroristické útoky v Belgii jsou navíc vodou na mlýn evropským stranám na pravé straně politického spektra a jejich obliba po takových událostech vždy skokově roste.
Pokud by se jim podařilo rozehrát vlnu obav, xenofobie a strachu tak, že by Angela Merkel byla donucena opustit svůj post, velmi snadno by se na její místo mohl dostat člověk, který by byl mnohem méně přátelský současnému „panevropskému“ uvažování. Jestřáb jako německý ministr financí Wolfgang Schaeuble by určitě příliš útlocitný nebyl.
Na stejné notě se nesou úvahy o tom, jaký vliv (nejenom) na finanční trhy by mohlo mít vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Původně bylo referendum na toto téma naplánováno na letošní podzim, ale premiér David Cameron jej vypíše ještě před letními prázdninami. Pokud by výsledek referenda hovořil ve prospěch vystoupení z EU a opravdu by k němu došlo, Londýn by rázem ztratil velkou část důležitosti a prestiže jako evropského finančního centra. Nemluvě o tom, že dozvuky tohoto kroku by mohly vést ke znovuobnovené snaze Skotska o uznání nezávislosti.
Politiku nechme na chvíli stranou, pojďme se podívat na události ekonomického a investičního charakteru. Velmi překvapivou událostí může být situace, kdy některý z velkých, tzv. „suverénních fondů“ začne rozprodávat své akciové pozice a způsobí masivní přetlak nabídky.
Suverénní fondy jsou státní instituce, primárně zakládané s cílem investovat finanční přebytky vytvořené vývozem komodit (zejména ropy). Jejich portfolio obvykle obsahuje akcie, dluhopisy, nemovitosti či podíly ve fondech rizikového kapitálu a z celosvětového pohledu jde o jedny z největších a nejvýznamnějších investorů.
Největším suverénním fondem disponuje Norsko, následované Spojenými arabskými emiráty, Čínou, Saúdskou Arábií a Kuvajtem. Pro velkou většinu vlád jsou tyto fondy jakousi krabičkou poslední záchrany, ale co když potřeba „poslední záchrana“ právě nastává? Prudký propad ceny ropy v roce 2015 přinesl problémy nejen často zmiňovanému Rusku, ale také poměrně bohaté Saúdské Arábii. Tamní vláda již začala omezovat některé veřejné výdaje ve snaze vyrovnat rozpočty, ale pokušení sáhnout si do suverénního fondu pro (relativně) snadno dostupné prostředky může být až příliš lákavé. Pokud by k podobnému kroku přistoupilo více zemí najednou a jejich fondy by potřebovaly prodávat i málo likvidní či velmi nelikvidní aktiva, problém by byl rázem na světě.
Pojďme však v našich úvahách ještě o kousek dále. Co kdyby Apple nepředstavil nový iPhone 7 v (očekávaném) termínu na podzim 2016 a jeho uvedení na trh odložil? Nové modely pro „letní sezonu“ sice už známe, ale může se stát, že přírodní katastrofa typu tsunami, záplavy či zemětřesení výrazně poničí výrobní kapacity v jižní Asii. Investoři si zvykli na to, že nové produkty Applu přicházejí na trh tak pravidelně, jako se v přírodě střídají roční období – ale možná při tom všem trochu zapomněli na to, že na rozdíl od přírody je Apple jenom firma řízená lidmi.
Chyby v designu, špatně fungující software či zmíněná výrazná zdržení v dodávkách komponentů ze strany asijských dodavatelů, to všechno jsou faktory, které by mohly pravidelně se opakující událost, jakou uvedení nových produktů Applu nepochybně je, mírně řečeno vykolejit. Dopad na akciové trhy a valuaci firem z technologického sektoru by byl nemalý. Předvánoční období je pro tento segment klíčové, a pokud by firma s tržní kapitalizací necelých 540 miliard dolarů v takovém okamžiku zaváhala, celý trh by se velmi rychle poroučel dolů.
Jedním z témat, která v poslední době silně rezonují ekonomickými médii, je „digitální revoluce“ – zejména v bankovnictví rostou nové startupy jako houby po dešti a všechny mají ambici rozbořit stávající obchodní modely bank a pojišťoven nebo jimi aspoň výrazně zatřást.
V jistém ohledu jde o déjà vu let 2000–2001, kdy na trhu také panovala představa, že online svět spasí všechno a všechny. Následovalo prasknutí dotcom bubliny a velmi rychlé vystřízlivění. Od té doby se vnímání užitečnosti a hlavně relevance digitálních technologií výrazně posunulo, ale některé projevy investiční euforie ve vztahu k technologiím paradoxně znovu nabývají na síle.
Je pravděpodobné, že firmy jako Airbnb nebo Uber budou schopné své vysoké valuace obhájit, ale co všechny ty ostatní startupy, jejichž hodnota přesahuje v jednotlivých případech i více než miliardu dolarů? Na konci roku 2015 bylo na trhu takových firem 145 a jejich celková hodnota přesahovala 500 miliard dolarů. Opravdu si myslíme, že mají všechny ty firmy potenciál obrátit zavedená odvětví ekonomiky vzhůru nohama jen za pomoci několika nablýskaných aplikací pro mobilní telefony?
Velkým tématem je i hrozba mezinárodního terorismu, nyní však nově ve spojení s digitálním světem. Jednou z velkých obav celého finančního světa je koordinovaný kebernetický útok nejenom na banky, ale zejména na burzy a vypořádací centra. V minulém roce došlo k prolomení bezpečnostních opatření například u JP Morgan Chase & Co. nebo Sony Corp., ale prozatím se – v dobrém – jednalo o relativně malé útoky. Pokud by však došlo k nebezpečnému spojení teroristických buněk a několika hackerů, mohli bychom se snadno dočkat útoků nejenom na odvětví financí, ale také na dopravní či energetickou infrastrukturu – a to by byl skutečný problém.
A pak že mír nemá svou cenu.
