Chtěli jíst čistě. A tak jedí. Chtěli chovat, pěstovat, sbírat, kvasit, macerovat. I to se jim daří. Že ale jejich cidery a octy budou pít a ochutnávat lidé doma i v michelinských restauracích různě po světě, to netušili. Kdyby jim to někdo řekl před patnácti lety, mysleli by si, že je to utopie.
Dáte do navigace Sudkův Důl a čekáte, co přijde. Víte, že jedete na Vysočinu. Víte, že co do počtu domů a jejich obyvatel nepůjde o nic velkého. Víte, že když sjedete z dálnice, čekají vás ještě kilometry okresních silniček. Tohle všechno je v pořádku. Když vás ale sebejistý hlas z reproduktorů navádí na louku s cestou, jež se dá odtušit jen díky dvěma téměř neznatelně slehlým pruhům vysoké trávy, přece jen znejistíte.
Tím spíš, že do cíle zbývají ještě dva kilometry. Hlavou vám v tu chvíli běží zprávy o všech těch řidičích, kteří stejně bezhlavě uvěřili, ale pak skončili v místech, kde je mohl zachránit už jen traktor nebo jeřáb. Nás po kilometru zachránil asfalt. Když pak stojíme v cíli, jímž je tvrz v Sudkově Dole, její majitel se nepřestává smát, zatímco se kolem něj radostně motá rozevlátý Eda. Velký bílý chlupatý pes.
„Jo, jo, nejste první,“ říká u vrat do statku chlap, který za tohle entrée nepřímo může. Přes onu louku si totiž ve svém autě s pohonem všech kol cestu za prací do Prahy zkracoval tak často, až i virtuální svět začal věřit, že tudy vede cesta, kterou má cenu nabízet ostatním. Nevěřte slepě virtuálnímu světu.
Ten smějící se muž je Ivo Laurin, který se se svojí ženou Evou do Sudkova Dolu přestěhoval před patnácti lety. Klasický útěk dvou mladých lidí, jež už přestal bavit ruch Prahy. On spolumajitel reklamní agentury, ona vietnamistka. Nová adresa: Sudkův Důl 10, idylické bílé stavení se stodolami, rybníkem a tvrzí, která je součástí světa zhruba od doby, kdy Kolumbus objevil Ameriku.
V článku zazní:
- Jak se daří ciderům Utopia nejen v Česku, ale i ve světě?
- Proč začali manželé vyrábět i vlastní ocet?
- A proč nejen mladí ocet stále častěji vyhledávají?
