Kudy vlastně vede cesta k úspěchu? A jak moc náročná a trnitá je? Zeptali jsme se pěti českých sportovních hvězd z různých oblastí, aby nám převyprávěli tu svoji. Tady jsou jejich příběhy plné inspirace.
Hranice
Adam Ondra, globální ikona v lezení na obtížnost
Lezení je překonávání hranic od samého začátku a právě to překonávání může být motivační motor. Když jsem jako malé škvrně chodil pod skalami a koukal se na tehdy nejtěžší cesty na světě, v duchu jsem si říkal: Já je rozhodně jednou vylezu.
Nahlas bych to nepovídal, ale vevnitř jsem o tom byl skálopevně přesvědčen. Už v mých osmi letech se o mně na lezeckých serverech psalo jako o zázračném dítěti, když mi bylo devatenáct, vylezl jsem několik nejtěžších cest kategorie 9b, což byla tehdy nejvyšší klasifikace na světě. Bylo mi jasné, že to chce jít dál. Najít si svoje 9b+. Na to jsem se dlouhá léta těšil.
Věnovat se vlastním cestám je něco úplně jiného. Lezení na této úrovni je hlavně sportovní výkon, nedá se úplně mluvit o dobrodružství – ale u prvovýstupů přece jenom objevujete a zkoušíte to, co nikdo před vámi. U těch nejtěžších se stává, že je zkouším stokrát, dvěstěkrát, než se to podaří.
Někdy sotva vylezu na konec cesty a už přemýšlím nad další. Vím, že jsem tuhle měl vylézt už dávno, a říkám si: Dobrý, tak to mám za sebou, co bude další? Někdy jsou ale emoce úplně jiné, úměrné tomu, kolik mě to stálo sil, času, energie. Hlavně po Silence, vůbec první cestě, která byla v historii zlezena v obtížnosti 9c, jsem další hodinu prostě jen tak byl a vesmír byl v rovnováze.
Dalším motorem pro mě je, že už teď mám v hlavě minimálně deset cest, které mě inspirují. Samotný fakt, že tam jsou, mě provokuje do takové míry, že vím, že se na ně zaměřím. A jestli existuje hranice, za kterou už to nepůjde?
