Nejsou to výdaje, ale investice, říká Kristýna Helm ke státním penězům, které míří do obrany. Odmítá i pohled, že by zbrojaři vydělávali na válce.
„To je, jako kdybychom říkali, že doktoři vydělávají na nemocných a zemědělci na hladových. Bezpečnost není samozřejmá, musíme si ji zajistit a připravit se na hrozby, které tu jsou,“ míní viceprezidentka Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu.
Obranný průmysl byl podle ní dlouho sprostým slovem. To se sice nyní mění, ale pořád platí, že vysvětlit, že chcete koupit něco, co vlastně nechcete používat, ale musíte to mít, abyste to nemuseli používat, je velmi složité.
Nutná je podle ní reforma obranného výzkumu. „Kdybych mohla mít jen jedno přání, tak je to reforma výzkumu jednak s ohledem na peníze, které do něj míří, tak i systému, jak funguje. Aby firmy vyvíjely společně s armádou,“ zdůrazňuje Helm, podle níž se takové investice – primárně do technologií – vyplatí pro celou ekonomiku.
O tom, jak tohle zlepšit i kdo má šanci uspět v obranném průmyslu, mluví v rozhovoru pro Forbes a v poslední době i na řadě odborných konferencí. Tam se mladá žena vymyká zažité představě o člověku z tohoto oboru.
Jak připouští, mladých lidí obecně a žen obzvlášť je v daném odvětví velmi málo. Kristýna Helm to pro sebe ale považuje spíš za výhodu.
„Lidé mají tendenci vás často podceňovat, když nejste ten typ člověka, kterého na téhle pozici očekávají, takže je pak můžete jenom mile překvapit. Navíc si vás můžou i lépe zapamatovat,“ podotýká Kristýna Helm.
K obrannému průmyslu se dostala skrze studium diplomacie na vysoké škole, kdy se u ní velmi brzy projevil zájem hlavně o témata obrany a bezpečnosti.
Dnes je členkou výboru Organizace NATO pro vědu a technologii, Česko zastupuje v Poradní skupině NATO pro průmysl a je národním zástupcem pro Evropský obranný fond. V Asociaci obranného a bezpečnostního průmyslu, která má přes dvě stovky členů, pracuje téměř deset let, a jak říká, změna vnímání tohoto odvětví za poslední dobu je obrovská.
Jak se změnila vaše práce?
Základ se nezměnil, ale jednak se otevírají nové možnosti pro ten průmysl jak doma, tak i v rámci Severoatlantické aliance a samozřejmě s tím, jak rostou rozpočty, v tom vidí spousta lidí obchodní příležitosti. Valí se na nás spousta firem z jiných sektorů, než je obrana. Takže dneska je asi základ té práce vysvětlovat a hledat, kde to smysl má, a kde ne.
A kde tedy ano? Jaký je podíl firem, které se vám ozývají, a u kterých ten potenciál je?
To je hrozně těžké, protože přijde třeba dvacet firem z automobilového průmyslu a možná mají na začátku všichni stejnou šanci, ale každá k tomu přistoupí jinak a uspěje z nich jen jedna.
Proč? V čem je největší problém?
Jednak si musejí uvědomit, že to odvětví není tak velké a asi hlavní rozdíl je v tom, že výroba není nafukovací, není to postavené na ekonomii škálování. Nemůžete tam valit miliony kusů. Ale když je člověk ve správnou chvíli na správném místě a je schopný se rychle přizpůsobit trhu, tak šanci má.
Kolik firem, které chtějí vstoupit do obranného průmyslu, se na vás obrací?
Strašně moc. Když vystupuju na nějaké akci, tak za mnou zpravidla přijde kolem třiceti lidí a hned chtějí schůzku a bavit se o tom, jestli tam mají šanci. Poptávka je obrovská. Chápu to, dělala bych to stejně, ale je to velmi náročné. Když to jsou české firmy, tak tam cítím potřebu jim víc pomoct, ale když se pak valí zájem firem ze zahraničí, které se chtějí uchytit v Česku, tak na to už prostor tolik není.
Foto poskytla Kristýna Helm
Z jakých oborů ty firmy přicházejí nejvíc?
Vedle automotive je to hodně strojírenství a služby. Tam to sahá od finančních služeb přes HR, které se dost začíná zaměřovat na obranný průmysl, až po IT. A pak je taky hodně startupů s duálními technologiemi (technologie, které mohou mít vojenské i civilní využití, např. drony – pozn. red.), které to v obraně prostě jenom zkoušejí.
Co říkáte firmám, které za vámi přijdou s tím, že to chtějí zkusit?
Jsem hodně upřímná, takže jim říkám, že to není pro všechny. Že když to budou všichni zkoušet, můžou ztratit čas a energii, které by mohli lépe dát svému hlavnímu byznysu. A že si všichni musejí položit otázku, jestli jim to za to stojí.
Jak to myslíte?
Jednoduše ta cesta je hodně dlouhá, takže potřebujete opravdu velkou vytrvalost a trpělivost. V obranném průmyslu můžete třeba po třech nebo i pěti letech snahy zjistit, že to není pro vás. Ale mezitím do toho musíte investovat čas, lidi, peníze.
Takže představa, že dodávám pro automobilky a seženu si zakázku v obranném průmyslu a budu vyrábět i pro něj, nefunguje tak snadno?
Může se to někomu podařit a znám pár příběhů, kdy firma, která neměla zkušenost s obranným průmyslem během roku, dostala zakázku. A je fakt, že ty zakázky jsou pak velmi zajímavé. Když se dostanete do těch subdodavatelských řetězců, tak to jsou třeba dodávky na deset let, do různých zemí a pro tu firmu je to skvělé. Ale jak říkám, uspěje třeba jedna společnost z dvaceti, které to zkoušely ve stejnou chvíli.
Jaký je tedy klíč, aby ta snaha vyšla a povedlo se to?
Musíte mít naprosto kvalitní produkt, v obranném průmyslu není prostor pro chyby. A když za někým jdou, musejí si perfektně nastudovat toho potenciálního zákazníka. Nemají přinést prezentaci o své firmě, ale o potřebách klienta a o tom, jak na ně mohou reagovat. Tímhle musejí začít.
Zmínila jste startupy, jak to vypadá v téhle oblasti s poptávkou? Jaké technologie mají dnes největší šance?
I tam se to dost liší, ale je fakt, že spousta velkých firem v obranném průmyslu má své inkubační platformy a vyhledává, koho podpořit. Často největší inovace přijdou právě z malých startupových týmů, protože velké firmy nemají dost flexibility.
Takže šance jsou, ale když dám srovnání, tak v Severoatlantické alianci vznikl akcelerátor jména Diana. Má přímo za cíl vyhledat dobré startupy s technologiemi pro obranu. Na začátku do toho trychtýře jde tři a půl tisíce přihlášek z celé aliance a z nich se jich vybere patnáct. Takže takový přetlak tam je.
Které technologie mají největší potenciál?
Určitě autonomní systémy, umělá inteligence, hodně důležité téma je energie, úspora a její bezpečnost u různých systémů.
Velké téma jsou ale i biotechnologie, nové materiály, to jsou fantastické věci, u kterých je pořád velká poptávka. Když máte balistickou ochranu vozidla nebo člověka, tak je to vždycky těžké, takže ve chvíli, kdy přijdete s materiálem, který má stejnou míru ochrany, ale je odlehčený, máte vyhráno.
Promítají se už vyšší investice do obrany v Česku reálně do průmyslu?
Ne. Uvidíme, jak to bude vypadat na konci roku. Zatím se podařilo po dlouhé době uzavřít zakázku bojových vozidel pěchoty od švédského výrobce a stíhačky F-35. Ale podíl českého obranného průmyslu je tam minimální. Že by na tom rostly české firmy, tak to rozhodně není.
To mě překvapujete.
Ale je to tak a není to jen v Česku. Všeobecně se mluví o navýšení výdajů, ale trvá strašně dlouho, než se to propíše do trhu. Celý ten proces od politického rozhodnutí, že armáda bude mít víc nějakého vybavení, je velmi složitý a strašně pomalý.
Jaká je v Česku nálada mezi obrannými firmami?
Už před válkou na Ukrajině byli na pokraji výrobních kapacit, takže prostě jedou dál a zároveň s tím, jak přicházejí různé iniciativy z Evropské unie, se snaží u všeho být, aby jim náhodou něco neuteklo. Takže nálada je taková, že každý má nastražené uši a čeká, z jaké strany může ta příležitost přijít.
A potenciál je primárně v Evropě?
Náš obranný průmysl je z asi devadesáti procent postavený na exportu, z toho Evropa historicky dělá kolem jedné třetiny. Zbývající část je od Blízkého východu přes jihovýchodní Asii, Severní Ameriku po další různé trhy.
Teď samozřejmě velkou část toho koláče tvoří Ukrajina. Takže příležitosti jsou napříč. Problém je, že se v Evropě začíná rozšiřovat protekcionistická nálada vůči obrannému průmyslu a jde to opravdu z gruntu, od výzkumu a vývoje až po společné nákupy.
Takže ty firmy se musejí dostat do té fáze výzkumu a vývoje, aby byly v těch platformách, které se za pár let budou nakupovat. Kvůli obavám, aby o ten evropský trh nepřišly, u toho musejí být, ačkoli to pro ně třeba nemusí být ekonomicky tak zajímavé jako jiné trhy.
Foto poskytla Kristýna Helm
Jak těžké se dostat přímo k té fázi výzkumu a vývoje?
Jedna z největších příležitostí v tomto směru je Evropský obranný fond, což je ale strašně náročný administrativní proces. Ale to by nebyl hlavní problém. Problém je, že musíte mít konsorcium minimálně tří zemí a tří subjektů. Většinou ta konsorcia mají třináct patnáct subjektů. A mezi sebou musejí sdílet hodně citlivé informace už v té projektové části.
Takže je tam riziko, že vás někdo intelektuálně vykrade. Takže jednak je riziko, že nevyhrajete, a zároveň přijdete o ten nápad. Jasně, že myšlenka, že spolu budou všichni spolupracovat, je hezká. Ale realita je pak jiná.
Stejné riziko ale podstupují všichni, ne?
Ano, ale když se podíváme na francouzské nebo německé firmy, tak ony jsou v tom celém procesu mnohem zběhlejší, dokážou si prosadit už u vstupu, jaká témata se tam budou propisovat, a tak dál. A když se podíváte i na poměr úředníků z těchto zemí a z Česka v evropských institucích, tak je to někde jinde. Řekla bych, že příležitostí máme trochu míň než ostatní, ale zároveň to neznamená, že neuspějí ti, kteří opravdu chtějí.
Vymyká se český obranný průmysl něčím na té evropské úrovni?
Vymyká se škálou toho, co jsme schopni vyrobit. Jsme země střední velikosti a máme tady několik výrobců malorážové munice i výrobce velkorážové munice, což mnoho zemí vůbec nemá. Vyrábíme několik typů bojových vozidel, silní jsme i v leteckém průmyslu. A také máme spoustu firem zaměřených na chemickou i biologickou obranu, umělou inteligenci a autonomní systémy.
Různé prognózy počítají, kolik lidí bude chybět v obranném průmyslu. Děje se to už teď, že by firmám chyběli lidé?
Zatím nejsme v takové situaci, ale už teď chybějí lidé v určitých profesích, jako jsou konstruktéři nebo specialisté na výbušniny. Což je velký problém, protože studenti s takovým profilem nejsou a ti, kteří tu odbornost mají, jsou v předdůchodovém věku.
Obecně platí, že obranný průmysl je generačně hodně jinde než třeba technologie. A celé to odvětví je hodně konzervativní a postavené na osobních vazbách. Obranný průmysl není jen o finanční strategii, ale i o bezpečnosti, protože si vybíráte partnera, se kterým sdílíte vaše nejcitlivější systémy.
Je to právě zákazník, čím se obranný průmysl liší zásadně od ostatních oborů?
Ano, to se totiž pak propisuje do celého systému, jak ten byznys děláte. Nejtěžší je ale to, že máte třeba nějakou technologii, kterou chcete nabídnout zákazníkovi, a teď zjistíte, že se k tomu zákazníkovi vůbec nemůžete dostat. Nemůžete přijít na ministerstvo obrany nebo na generální štáb, zaťukat a říct, co byste chtěl nabídnout.
Cesta marketingu je v obraně strašně specifická. Často potřebujete pomoc státu. Žádný voják vám nedá vizitku, e-maily čtou jednou týdně. Je to hodně specifické se s nimi vůbec domluvit. Firma si musí vybudovat osobní vazby, i proto často zaměstnávají bývalé příslušníky ozbrojených složek, kteří tam ty vazby mají. A pak je tu ještě jedna velká nevýhoda demokratických zemí.
Jaká?
Firmy dělají výzkum a vývoj na základě svých předpokladů a doufají, že je to to, co zákazník chce. A zákazník něco třeba chce, ale musí si vybírat z toho, co na trhu je. Ale co když potřebují něco jiného?
To v Číně nebo Rusku vůbec neřeší, armáda řekne, co chce, a to se vyvíjí. To je opravdu mezera našeho systému, kdy třeba na průmyslových dnech vojáci říkají, že by potřebovali vyřešit nějaký problém, a firma jim poví, že kdyby to věděli, tak to tak udělají.
Řešení jsou, ale komunikační kanály kvůli strachu úředníků mezi nimi chybějí. Byly doby, kdy se vojáci vůbec nesměli s nikým z byznysu potkávat. Teď už na to nějaký mechanismus je, ale ještě bychom se potřebovali dostat do fáze, kdy opravdu můžou dělat výzkum a vývoj společně.
Funguje to takhle i v okolních zemích? Jak je na tom třeba Polsko?
Mají jinou strukturu. Zatímco v Česku je obranný průmysl vlastněný hlavně privátně, u nich ho drží stát, kterému jde i devadesát procent odbytu. Takže Poláci Čechům například závidějí exportní podporu.
Ale na druhou stranu tam běží lépe vývoj a je šitý na potřeby toho státu. V Česku vám stát neřekne, co chce, a trh nabídne, co má. Ale to se nepotká vždy.
Česko zastupujete i v mezinárodních obranných institucích. Jak to v nich vypadá?
Budu upřímná. Jezdila jsem na různé akce a konference od začátku, co v obraně jsem. A původně toho nebylo moc.
Například Evropský obranný fond vznikl až v roce 2021, u iniciativ NATO pro Organizaci pro vědu a technologie jsem pracovala asi tři roky, to prostředí už celkem znám a musím říct, že je to všechno hrozně neefektivní.
Některá jednání jsou opravdu přehlídkou ztraceného času a někdy si říkám, že kdyby nás tam třeba Rusové nebo Číňané odposlouchávali, tak si budou myslet, že tohle hrajeme, že to prostě není možné.
Nezměnilo se to ani v poslední době?
Je fakt, že spousta věcí se mění, vzniká dialog s průmyslem, ale ten měl být odjakživa. Jenže pořád běží stejné byrokratické procesy. Věci hrozně dlouho trvají. Je zarážející, že se nikdo pořádně nevzbudil dřív a neuvědomil si, že máme za dveřmi takový průšvih. Mění se to pozdě a pomalu. A válka pokračuje.
