Dlouhá léta byl jedním z nejvýše postavených českých manažerů ve vedení nadnárodní firmy. Alexander Pilař po revoluci v Praze položil IT základy společnosti DHL. Nyní po bezmála třech dekádách, během nichž šéfoval několika divizím se statisíci zaměstnanců, u největší logistické firmy světa skončil.
„Chtěl jsem ještě zažít jedno větší dobrodružství. A uvědomoval jsem si, že jestli zůstanu v DHL, patrně nepřijde,“ konstatuje sedmapadesátiletý muž. „Když působíte na takové úrovni, nemáte čas ani nastavenou mysl na to, co dál. Potřebujete nejdříve jednu kapitolu ukončit, a teprve, když to z vás spadne, se vám hlava otevře,“ vysvětluje své uvažování.
Jeho slova potvrzuje i nedávná osobní zkušenost. Alexander Pilař plánoval odchod z firmy již zkraje letoška. Výzva v podobě pandemie jej ale přiměla setrvat o půl roku déle. A přestože existovaly další stupínky, na něž by mohl v rámci společnosti vystoupat, neviděl v nich budoucnost.
„V takovýchto velkých organizacích nemusí posun vpřed vždy znamenat stoupat v hierarchii. Je to i o tom, jaké řešení problémů a byznysů vás zajímá, o zdrojích energie a motivace, co vás ráno vyžene z postele. Já cítil, že už přišel čas na nový příběh,“ líčí jeden z nejdéle vysoce postavených manažerů v historii českého kapitalismu.
Hrabat se po žebříku nahoru je podle něj chyba. „Hierarchie je přeceňovaná. Důležité je najít to, co vás skutečně baví, pak máte výsledky, vyzařujete energii, která přitahuje kvalitní lidi, a to vás nakonec přivede k větším džobům a budete se nevyhnutelně posouvat.“
Pilař přitom původně vystudoval automatizované řízení na strojní fakultě ČVUT. K informatice jej naplno přivedlo rok a půl dlouhé působení v datovém centru ČKD, kam nastoupil po škole a kde nasbíral cenné zkušenosti pro svou budoucí práci.
Nabídka připojit se k české pobočce DHL přišla v dubnu 1991, krátce po jejím vzniku. Tehdy jej k účasti na pohovoru přiměl kamarád, ačkoli sám Pilař vůbec netušil, co se pod třípísmennou zkratkou ukrývá. Spoléhal na to, že si v kanceláři na Strahově při čekání přečte propagační materiál, aby měl aspoň nějakou představu.
Česká DHL tehdy ale připomínala startup, který ničím takovým nedisponoval. Všiml si jen plakátu s letadlem – přesnou spojitost se zaměřením firmy neznal.
„Vypsanou pozici jsem dělat nechtěl, tak jsem v podstatě Johnu Lofthousovi, tehdejšímu generálnímu manažerovi, při pohovoru vysvětlil, že potřebuje pozici, kterou jsem dělat chtěl,“ usmívá se. „Šlo o post šéfa IT, kterého neměli, respektive neměli vůbec nikoho v tomhle oboru. Když jsem Johnovi řekl, co všechno se dá změnit, rozhodl se mi vyhovět.“
Pilař tak s pozdějším kolegou Tomášem Klímou začali s budováním informačních systémů společnosti u nás. Do doby, než došlo koncem tisíciletí k centralizování, na němž se pochopitelně podílel, si je totiž každá země budovala sama.
„Líbila se mi ta energie kolem a způsob, jakým firma rostla,“ ohlíží se. „V DHL byla neskutečná koncentrace talentu, mimo jiné tam byl i pozdější ředitel Komerční banky Radovan Vávra,“ vybavuje si Pilař
„Tom se časem stal VP Global Infrastructure a opět jsme se potkali později. Je to vtipné: kdysi jsme spolu řídili tři servery pro stovky lidí v DHL CZ a posledních pět let desítky tisíc serverů pro 600 tisíc lidí na celém světě – a oboje z Prahy.“
DHL byla podle Pilařových slov v roce 1991 rovněž jedna z prvních společností, jejíž zaměstnanci fungovali všude po světě na e-mailu.
„O dva roky později jsme zase pro kurýry vyráběli vlastní mobilní přístroje, které skenovaly zásilky u zákazníků a posílaly informace do aut, odkud šly přes vysílačku do počítačů. Během dvaceti minut po pickupu byl sken na síti, patnáct let před prvním iPhonem,“ vzpomíná Pilař.
Zmiňuje ale i jeden příklad technologického pokroku z poloviny devadesátých let, k němuž se už firma později nepřiblížila a dost možná už ani nepřiblíží: doručení zásilky z Prahy do New Yorku ten samý den.
„Když jsme na Příkopech v Komerční bance vyzvedli dokumenty do 11 hodin, stihlo se British Airways do Londýna, kde byla hodina na jeho přehození na Concord, který ve čtyři odpoledne přistál na letišti JFK. Tam jej vyzvedla helikoptéra a v pět hodin, před koncem byznysového dne, byla zásilka na Wall Street. Super cool,“ vzpomíná.
V roce 1996 Pilař povýšil, dostal na starost celou českou divizi DHL a vyměnil IT na pět let za byznys. Do chvíle, než mu šéf vzkázal, že by měl fungování firmy, spadající pod německou Deutsche Post, poznat také z opačné než jen regionální strany – aby nebyl vůči centrále přehnaně kritický. Tak se zrodil Pilařův přesun do Londýna na post CIO pro Evropu.
Do Česka se manažer vrátil po čtyřech letech s cílem vést na pražském Chodově budování nového datového centra, jednu z klíčových centrál DHL na světě za 16 miliard korun. Ačkoli v rodné zemi plánoval setrvat dále, vydal se v roce 2006 na přání Franka Appla do německého Bonnu, kde tři roky vykonával pozici CIO Global Business Services.
Než zakotvil na postu šéfa globálního IT, působil ještě pět let v DHL Supply Chain, jedné z největších divizí společnosti, kde měl pod sebou coby CIO a později COO až 150 tisíc lidí.
„U velkých, globálních pozic jsou mnohaleté cykly nezbytné. První půl rok zjišťujete, co se děje, druhý, třetí, čtvrtý rok provádíte změny a pak začnete od začátku,“ tvrdí Alexander Pilař.
Po odchodu z DHL prozatím netuší, kam jeho další kroky povedou. Dost možná by mohly ke kryptoměnám – Pilař by rád pomáhal startupům v této oblasti, neboť se domnívá, že prostředí jim stále příliš nepřeje. Přesnou představu prozatím nemá, respektive o ní nemluví.
„Držím se zásady, že raději mluvím o tom, co se už stalo, než o tom, co možná udělám,“ vysvětluje.
Netají se ale tím, že bude více času věnovat rodině, dvěma dcerám a jachtingu, své velké vášni.
