skip to main content

Chtěl jsem být Corbusier nebo Hemingway, říká spisovatel a glosátor Michael Třeštík

Nemusíte jí rozumět, stačí se na ni dívat. Nejen to si myslí o architektuře glosátor, spisovatel a vystudovaný architekt Michael Třeštík, manžel dokumentaristiky Heleny Třeštíkové. A aby svůj pohled rozšířil i mezi davy, napsal knihu s názvem Umění vnímat architekturu pro rodiče a děti.

Ta se sice na pultech knihkupectví vyjímá už rok, oficiálně pokřtít ji ale mohl spisovatel kvůli loňským pandemickým opatřením až teď. A řídí se v ní i citátem Alberta Einsteina: „Pokud neumíš něco jednoduše vysvětlit, pak tomu dostatečně nerozumíš.“

Proč jste měl potřebu napsat knihu, ve které čtenáře, dětského i dospělého, provázíte proměnou staveb od pravěku po současnost?

Začalo to knihou Umění vnímat umění, čímž se myslelo výtvarné umění. Byl na ni celkem dobrý ohlas, tak jsem zkusil udělat v podobném duchu i architekturu, když jsem ten architekt. Znovu v ní tedy vedu dialog s mírně oprsklým malým klukem, kterého architektura moc nezajímá a já se ho pro ni snažím získat a neotrávit ho tím.

Protože často vás ti, kdo vás mají do nějakého oboru uvést, zahrnou fakty, které jsou nudné, ale neupozorní vás na to, co máte opravdu poslouchat, na co se máte dívat, čeho si všímat.

Jak můžete takového kluka zaujmout?

Například tím, když stojíme před domem, který už je hotový, a já mu budu vyprávět, jaké možnosti tehdy architekt měl. Že se musel rozhodnout pro tohle nebo tamto třeba proto, že mu kus parcely chyběl. Že architektura není jen o tvořivosti konkrétního architekta, ale i o okrajových podmínkách – politických, technologických, ekonomických.

Nedávno mi jeden architekt říkal, že občas je přemíra demokracie v architektuře na škodu, protože brání odvážným stavbám, souhlasíte?

To má naprostou pravdu. Když do toho chce mluvit každá teta, tak z toho nemůže vzniknout nic nového, protože ta teta si to nový neumí představit, a tak to raději zablokuje. Zároveň tady u nás funguje nedostatek tradice v moderní architektuře, lidé nemají pořádně okoukaná padesátá, šedesátá, sedmdesátá léta.

A když se pak nějaký architekt spojí s dobrým investorem a postaví někde zajímavý dům, tak kolem toho všichni chodí a tváří se kysele, protože to ještě neviděli. Jsme trochu pozadu, ne v architektonickém myšlení, ale ve vnímání architektury.

A ještě se vám stále stává, že stojíte před nějakým domem a žasnete?

To už bych musel být hodně vyhaslý, abych nežasl. Stále jsou díla, která člověka minimálně překvapí a u kterých si řeknete, tak tohle jsem ještě neviděl, a začnete o nich přemýšlet. A to platí i pro stavby, které se vám nelíbí.

To by třeba mohla vaše kniha změnit…

To bych si přál, i proto jsem ji psal. Ono to vnímání chybí i těm rodičům, i proto je kniha určená i jim. Aby se naučili vnímat architekturu ne jen jako něco dobrého nebo špatného, ale jako problém, který je nějak vyřešený, a snažili se pochopit, jak a proč to spolu souvisí.

Reklama

Jste vystudovaný architekt. Kdy jste zjistil, že psaní je vám bližší?

Já jsem vlastně od sedmi let chtěl být buď Le Corbusier, nebo Hemingway. Zkusil jsem obojí a nepovedlo se ani jedno. Maminka byla filoložka, a literatura tak u nás doma byla na každém rohu, a k tomu jsme měli přátele architekty, takže se ty dva světy u mě stále prolínaly. Vlastně až do maturity, kdy jsem se nakonec rozhodl pro studium architektury.

Od sedmdesátých do osmdesátých let jsem pracoval v Pražském projektovém ústavu, a to byla opravdu doba temna. Získat tam tehdy v těch letech pocit naplnění bylo skutečně těžké a ta radost z té práce postupně klesala a klesala, až jsem došel k pocitu, že z toho vycouvám. No, a pak přišla revoluce a já přešel k jinému prknu a už se k architektuře nevrátil. Ono to ani nejde, ten obor se vyvíjí a myslet si, že si budu tři roky psát romány a pak se vrátím zase k malování, to je nesmysl.

Chtěl byste si ještě něco někdy navrhnout?

Já jsem za posledních třicet let, co už nejsem v oboru, navrhl svůj byt a v začátcích i dům pro syna, pak ho dokončili jiní. Ale pro nikoho jiného už bych nic nedělal.

Jste známý i jako vtipný glosátor, hlavně na sociálních sítích, kde často komentujete soužití s manželkou a dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou a také zážitky s vaší fenkou Bais. Nebál jste se odhalit soukromí?

To vůbec ne, já jsem se na Facebook dostal z průzkumných důvodů před jedenácti, dvanácti lety, kdy mě zajímalo, co to médium znamená. Sice jsem těžký introvert, ale jenom fyzicky, ten sociální kontakt na sítích mi vůbec nevadí. První léta jsem se manželky ptal, jestli tam můžu dát i něco, se týká jí, ale ona je tak tolerantní, že jí to je úplně jedno. Takže teď už se jí neptám.

Vraťme se ještě na chvíli ke knize Umění vnímat architekturu. Mně osobně se velmi líbí ilustrace Věry Vybíralové. Tu jste si vybral záměrně?

To je hezký příběh. Nakladatelství Motto nejdříve chtělo, aby tam byly fotografie. To jsem se zděsil, protože by ta kniha vypadala jako katalog nějaké cestovní společnosti. Takže jsem s tím nesouhlasil a udělal si takové vlastní výběrové řízení na ilustrátora. Přišlo mi asi pět malířů, kteří něco nakreslili, docela slušně, ale tak nějak to nebylo stále ono.

A pak mi povídá redaktor Adam z Motta, že má jednu kamarádku, která kreslí a ráda by tu knihu dělala. Tak jsem si říkal: Ježíšmarjá, kamarádka redaktora. Ráda kreslí. Ráda by to dělala. No to bude hrozný, jak já mu to budu odmítat. Ale Adam mi přinesl její deníček, kde jsem si nalistoval nějaký domek, celkem dobrý, a pak listoval dál, a tam byly podrápané stránky, fleky, kaňky, taková ta drzá ostrá kresba. A v tu ránu jsem měl jasno, že nikdo jiný než Věrka tu knihu kreslit nebude.

Vy jste ale ilustrace namísto fotek volil záměrně. Proč?

Fotka by byla rušivá, neumí vynechávat, kdežto Věrka to umí velmi dobře. Jednou vynechala i půlku baráku, nevšimla si toho. A protože už nemohla moc kreslit, poněvadž si na té knížce odrovnala šlachy na ruce, tak jsem ten dům musel celý namalovat sám. Takže na té knize je možné ukázat i rozdíl mezi dobrou a špatnou kresbou. A určitě ho tam najdete.

Komu má vaše kniha dělat radost a proč je podle vás důležité umět vnímat architekturu?

Chtěl bych, aby udělala radost rodičům, kteří mají chuť si o těch stavbách s dětmi povídat, aby si to četli společně a kladli si otázky. Protože občas se vám v hlavě vynoří otázka, která je zdánlivě úplně pitomá, ale vy si najednou uvědomíte, že na ni neznáte odpověď.

Kdykoli jsem při psaní té knihy nějakou takovou objevil, byl jsem rád, když jsem na ni odpověď našel, ale někdy jsem taky řekl: nevím. Protože z toho dítě pochopí, že na některé otázky odpověď neexistuje a že si ji musí najít třeba samo.

A proč je důležité architekturu vnímat? Protože je součást prostředí, ve kterém žijeme. Ať jdete kamkoli, jdete kolem architektury a ta nás ovlivňuje, ať chcete, nebo ne. Takže by bylo fajn, kdyby se lidé na ulici nedívali do země nebo do mobilu, ale zvedli hlavu a rozhlédli se kolem sebe. Alespoň občas.

Jak jste učil vnímat architekturu své děti vy?

Možná to bude znít divně, ale já s tím ještě nezačal. I když, teď se omlouvám, při slovech děti jsem si automaticky vybavil svá vnoučata, protože mým dětem už je kolem čtyřiceti. A syn s dcerou s námi projeli kus světa, viděli New York, Paříž a tam si snad ty stavby navnímali sami. Já se jim vždy snažil říkat nikoli fakta, ale pocity.