Svou skvěle rozjetou kariéru zpěvačky byla nucena zastavit v tom nejlepším. Zpátky na výsluní se vrátila až po jednadvaceti letech, kdy v Československu padl komunistický režim. Definitivně přestala před publikem zpívat před sedmi lety, ve svých pětasedmdesáti. Koncerty už Martu Kubišovou zmáhaly hlavně fyzicky. Přesto se na jeviště ještě občas postaví.
S pořadem Noc s legendou už druhým rokem objíždí kulturní domy Česka, kde s diváky sdílí svůj životní příběh. „Odpustila jsem, ale nezapomínám,“ říká žena, která ustála všechny rány osudu s grácií a dnes se tak nemusí za nic stydět.
„Tak, zapáleno už mám, jdeme na to,“ pobízí mě v šatně kulturního domu v Mělníku, kde odpočívá po téměř hodinu a půl dlouhém představení. Ještě než zapnu diktafon, podepíše několik desek a fotografií a konečně do sebe vdechne nikotin.
Ani po infarktu se jeho chuti nedokáže vzdát. Jen klasické cigarety vyměnila za iqos. „Říkám tomu, že nekouřím, ale inhaluji. Když jste na cigarety zvyklá od jednadvaceti let, jako já, je těžké jen tak přestat. A tohle je taková dobrá alternativa. I můj doktor mi to nakonec schválil,“ podotýká legendární zpěvačka.
Jaké to je, být znovu na jevišti, před často vyprodaným sálem?
Zatím všude byli skvělí lidé. Baví mě to, i když na druhou stranu je to velká zodpovědnost. Abych se ráno probudila a byla čerstvá. Dost mě bolí kolena a hodně mě to zmáhá, ale když pak na tom jevišti jsem, dělá mi to radost. A z něčeho taky musím žít, že? (smích).
Občas na závěr vystoupení i zazpíváte. A ten váš alt je stále stejně podmanivý jako kdysi. Vnímala jste už od začátku, že je jiný?
Určitě. A byla jsem dost překvapená, když jsem tehdy dostala svého prvního Zlatého slavíka. Vždyť ten můj hlas vůbec nebyl v módě. Byla tady Eva Pilarová, Yvetta Simonová, tak ani nevím, jak jsem se na tom prvním místě ocitla.
Nikdy jsem na svém hlase nepracovala, měla jsem chodit na lekce, ale z toho nakonec sešlo. Až zpětně si uvědomuji, že to bylo dobře, že jsem nic nedělala, že jsem ten hlas nepilovala a nepokládala tam, kam by mi to nutili.
Sledujete ještě zpravodajství?
Každý den. Ráno si zapnu Čtyřiadvacítku, abych byla v obraze. Ale víte, co mi vadí? Že spousta těch moderátorů mluví špatně česky. Úplně jako kdyby zapomněli, že střední rod se skloňuje. Myslím, že pokud jsou za to placení, měli by o češtině něco vědět a pravidla dodržovat.
Jaký z těch zpráv míváte pocit?
Upřímně? Myslím si, že začíná konec světa, vidím to naprosto tragicky, ale nechám si to ještě pro sebe. Nicméně klimatická změna je první připomínka toho, že už je všeho dost. Já se toho konce už nedožiju, ale je mi líto mé dcery.
A víte, čemu taky nerozumím? Že se nikdo nezeptá Putina, proč na tu Ukrajinu vletěl. Že se nad tím nikdo nepozastavuje. Tady se stále válka jen komentuje, bere se to za bernou minci, že je tam spálená země, že je to jako když vám useknou kus hlavy, mozku. Ale nikdo nejde a nezeptá se toho Putina, proč to začal?
Foto Michael Tomeš
A myslíte, že by to něco změnilo?
Já nevím. To se měli zeptat na začátku, a ne to rovnou vzít jako válečný stav. Já se potřebuji dozvědět proč.
Copak vy jste se někdy dozvěděla, proč vám zakázali zpívat? Ptala jste se?
Ne, nedozvěděla a koho bych se dnes ptala, když už dávno v těch funkcích ti lidé nejsou.
Jak vnímáte dnes Česko?
Celosvětově. Jsem ráda, že tu máme svobodu, ale na druhou stranu trochu mě děsí vědomí, že tu jsou ještě stále lidé, kteří tíhnou víc k tomu bývalému Sovětskému svazu. To jsou ty zbytky těch, kteří komunismus ještě pamatují, kteří věří tomu, co přišlo v roce 1948. Teda alespoň v to doufám. Říkám si, že to nemohou být mladí, ledaže by byli úplně vyšinutí a chtěli v socialismu pokračovat.
Pokud byste měla někoho zlákat, ať jde žít do České republiky, na co by to bylo?
Vůbec nevím. Mohla bych říci na svobodu, ale čert nikdy neví, jestli se to neotočí. V politice si nemůžete být ničím jistí.
Loni jste dostala vyznamenání od prezidenta Petra Pavla. Někteří lidé mu nemohou zapomenout jeho minulost, poukazují na jeho členství v KSČ. Jaký k tomu máte postoj vy?
Já jsem ráda, že konečně máme prezidenta, který je krásný na známkách. Minulost mu nevyčítám, protože si říkám, že ten přišel k sobě včas. Ale poté, co jsem od něj vyznamenání převzala, jsem dostala od nějakého anonyma vynadáno, že jsem tím zradila Chartu.
Když vám komunistický režim zakázal zpívat, pracovala jste mimo jiné i ve sklárně, lepila pytlíky nebo byla písařkou či později referentkou zásobování ve Výstavbě sídlišť. Našla jste si tam přátele, kterým jste mohla věřit?
Já jsem měla štěstí na báječného ředitele, sice komunistu, ale cítila jsem se u něj v bezpečí. A také mi vydrželo přátelství s mými dvěma kolegyněmi, které jsem tam potkala. Dnes už jsou ale po smrti.
Foto Michael Tomeš
Stále však žije váš druhý muž, Jan Moravec, s nímž máte dceru Kateřinu. Mluvila jste s ní někdy o tom, že na vás pravidelně coby agent StB donášel?
Ne, nikdy jsem to s ní nerozebírala. Je to její otec, má ji rád a ona jeho. Nenechávala jsem se unášet emocemi, vždy jsem mu Káťu půjčovala a nikdy o něm nemluvila špatně. A zda to někdy s ním rozebírala ona sama, to netuším.
Řídila jste se ve svém životě něčí radou?
Ano, od mé maminky. Že se mám vystříhat toho, abych se někdy chovala jako mistr světa s tím, že všichni ostatní jsou blbci. Abych nebyla arogantní. Měla jsem s maminkou moc hezký vztah, byla to moje nejlepší kamarádka, a stejný vztah se snažím mít i se svou dcerou.
Pro mnoho lidí jste dodnes symbolem. Víte proč?
To jsem ráda, pokud to tak je. Možná je to tím, že se přesvědčili, že nejsem vypočítavá, že jsem zůstala svá, pevná v názorech, přesvědčení. Asi oceňují to, že jsem se nikdy nevzdala.
Nikdy jste nepřemýšlela nad tím, že byste se vydala na politickou dráhu? Jako třeba Václav Havel nebo Michael Kocáb, kteří pocházeli rovněž z uměleckého prostředí?
No, to bych si dala. To je úplně jiný styl myšlení. Kdepak, já jsem se snažila dělat radost lidem koncerty, než abych je ovlivňovala přes politiku.
V Modlitbě pro Martu, která byla sice původně napsaná pro seriál Píseň pro Rudolfa III., ale pak se stala symbolem sametové revoluce, se zpívá o zlobě, závisti a zášti. Cítila jste někdy k někomu takové emoce?
Ne. Říkám si, ať si každý dělá, co chce, ale hlavně ať nikomu neubližuje.
Ale vám přece ublížili. Zakázali vám zpívat, použili proti vám fotomontáží upravené pornografické snímky. Nepřemýšlela jste někdy nad tím, jak by váš život vypadal, pokud by zákaz nepřišel?
Na to je zbytečné se ptát. Když to nejde, nepátrám po tom, co by se mělo stát, aby to šlo. Navíc jsem se musela něčím živit. Zvlášť, když jsem se pak konečně dočkala dítěte a chtěla jsem, aby mělo slušný život.
To ale neznamená, že bych kvůli tomu vstoupila do KSČ. To byla každého volba a každý si ji musí zodpovědět sám před sebou. Já nikoho neodsuzuji, umím odpouštět, ale nezapomínám.
Foto Michael Tomeš
Když se vrátím k Modlitbě pro Martu. Vnímáte ji jako svou osudovou píseň?
Nosím si ji s sebou jako batůžek. Je to moje písnička, mám ji ráda. Zpívat ji tehdy na balkonu pražského Melantrichu a capella, to bylo pro mě utrpení, nedalo se ale couvnout. Taky už jsem ji nikdy potom bez doprovodu nezazpívala.
Lidé se mě často ptají, zda si zpívám třeba ve sprše. Tak ne, opravdu ne. Pamatuji si, že jsem měla sousedku, která vždy, když se ponořila do vany, tak si začala zpívat. Ale ona kdyby měla hudební sluch, tak by mi to nevadilo, jenže zpívala vyloženě falešně. Jak ale byla sama doma, nikomu to nevadilo, jen ke mně se to neslo světlíkem.
Měla jste někdy trému, když jste měla zpívat před publikem?
Ne, nikdy a po každém koncertu, kdy to dobře dopadlo, jsem se cítila skvěle. Když jsem ukončila druhou kariéru, bylo to hlavně proto, že už jsem se tak necítila. Byla jsem diskvalifikovaná tím, že kvůli bolavému koleni musím sedět při koncertě na barové židličce.
Mačkáte si při tom bránici, která je základem pro zpěv. A najednou jsem si připadala taková ohrožená, nesvobodná. A tak jsem to v těch pětasedmdesáti zabalila.
Jak se vám líbilo představení Marta na pražské Kampě, které zmapovalo část vašeho života?
Líbilo, viděla jsem obě představitelky a obě byly dobré. Poprvé jsem na to šla s dcerou, podruhé s Vaškem Neckářem.
Zasahovala jste nějak do scénáře? Do výběru písniček?
Ne, vůbec. Autorům jsem řekla, ať si vyberou písničku, jakou chtějí, ale hlavně ať mě do toho netahají. Drželi se skutečnosti, i když je pravda, že některé scény byly hodně emoční. Třeba ta s panenkou, ta mě zarazila do sedadla (scéna se vrací k období, kdy Marta Kubišová přišla o své první dítě, pozn. red.).
Čím si děláte dnes radost?
Když zjistím, že moje zvířata se dobře najedla. Kocourovi už je osmnáct a jorkšírce devět, ale když je to někdy popadne, honí se jak mláďata. A taky jsem ráda, že je zdravá má dcera.
Kdybyste si mohla přát nějaký vánoční dárek, co by to bylo?
Netuším, možná, aby se mi povedl bramborový salát. Je to hodně krájení a musím u toho stát, a jak mě bolí ta kolena, tak už to není sranda. Ale pomáhá mi Káťa, která si ho vždycky odnese domů. Je to takový zvyk. Od mé maminky jsme taky pokaždé chodily s výslužkou.
Vy jste se v životě řídila radou od maminky, vzkázala byste něco českému národu?
Aby měli lidé sílu věřit sami sobě a aby se k tomu nepřemlouvali násilím. Prostě věřili tomu, co cítí.
Foto Michael Tomeš
